9. kapitola
Vstanu tak, jak jsem zvyklí. Opláchnu se v tom umyvadélku studenou vodou ze studně a oblečený sejdu do kuchyně. Musím Aldricovi poděkovat, že mi zapálil pec, jinak bych snídal bůh ví kdy. Udělám si rychle něco k jídlu a běžím před bránu. Nastoupím do auta. Vyjedu lesní cestou zpátky na hlavní, kde zastavím a kontroluji signál. Haleluja, alespoň zde mám plný počet. Chvíli hledám v mapách, kde je nejbližší kavárna, a vyjedu tam. Musím chvíli pracovat a pak začnu hledat informace, jak opravit a zmodernizovat ten zpropadený hrad. Nedělám si iluze, že oprava možná probíhala tak před dvě stě lety. Zaúpím, když zjistím, že musím nejdřív informovat památkový ústav. Zhluboka se nadechnu, vyjedu si telefonní čísla a opíšu si je. Pak si najdu architekta, aby mi to zakreslil kvůli stavebnímu úřadu. Rovnou si stáhnu i vzory na žádosti, abych věděl, jak vše sepsat. V poledne zaklapnu noťas, ještě sním v kavárně oběd a zalezu si do auta. Vytočím první číslo, které jsem si opsal. Díky bohu to hned někdo vezme.
„Dobrý den, památkový ústav. Co si přejete?“
„Dobrý den, zdědil jsem hrad a potřeboval bych ho opravit. Co vše mám pro to udělat?“
„Přepojím Vás na konkrétního pracovníka, na kterém místě hrad stojí?“ Trochu si oddechnu, když to řekne a řeknu mu to. Ihned se ozve zvuk pípání dalšího telefonu.
„Dobrý den, přejete si?“
„Dobrý den, přepojili mě k Vám z recepce. Potřebuji opravit hrad a nevím, co proto mám udělat. Také tam není žádná tekoucí voda a elektřina.“ Přiznám mu. Pracovník se na chvíli odmlčí.
„Kde hrad stojí?“ Řeknu mu to.
„Je ze třináctého století. Podle toho, co vím, tak nebyl nikdy opravován. Střecha se nám za chvíli nejspíš zhroutí.“ Přiznám mu.
„Dobře, zítra tam přijedeme na posouzení. Kam přesně máme jet?“ Zeptá se mě nakonec. Popíšu mu cestu z nejbližšího města a kde má na mě počkat. Odsouhlasí to a vypne hovor. Lehce si oddechnu a rozhodnu se, že zatím nic jiného nebudu řešit. Tedy kromě vysekání cesty. Rozhodnu se. Najedu na telefonu na nějaké pracovníky a zavolám jim.
„Dobrý den, dřevařské a zahradnické práce. Co si přejete?“ Ozve se v telefonu.
„Dobrý den, potřeboval bych vysekat a zpřístupnit cestu k hradu a trochu upravit před vstupem dovnitř.“ Přiznám. Chvíli je v telefonu ticho.
„No….tak tohle jsme ještě nedělali. Kde je ten hrad?“ Řeknu mu to.
„Dobře, kdy by se Vám to hodilo?“ Zeptá se.
„Potřeboval bych to co nejdřív. Budeme hrad opravovat. Tak, aby projela technika a další.“ Pracovník chvíli přemýšlí.
„Kdybychom tam byli do hodiny, vyhovovalo by Vám to?“ Nadšeně se usměju.
„To by bylo fajn. Díky.“
„Je to ale za příplatek za expresní služby.“ Upozorní mě ještě.
„Budu s tím počítat.“ Odsouhlasím to a vyjedu tam. Zaparkuji před hradem a tou cestou se vrátím zpátky. Pracovníci z firmy už jsou kolem a nejspíš hledají cestu. Když se vynořím z lesa, dost se leknou.
„Omlouvám se. Nechtěl jsem vás vylekat.“ Zarazím se. Jeden se zasměje.
„To nic. To je ta cesta?“ Ukáže za mě. Souhlasně kývnu.
„Jen tak tak projedu autem.“ Vysvětlím mu. Vezmou si náčiní a pustí se do práce. Za téměř čtyři hodiny jsou u hradu a dost zaraženě na něj koukají.
„My mysleli, že si děláte legraci.“ Přizná jeden.
„To fakt ne. Já o něm taky nevěděl, dokud jsem ho nezdědil.“ Přiznám jim část pravdy. Přikývnou, a ještě upraví plácek, aby tu mohli parkovat vozidla.
„Díky. Fakturu mi pošlete?“ Jeden z nich, zřejmě jejich nadřízený, kývne.
„Dejte mi ještě email. Pošleme Vám to elektronicky.“ Požádá mě. Nadiktuju mu ho a oni odejdou zpátky k autům. Musím říct, že to byl docela produktivní den. V kuchyni si udělám večeři a odnesu si ji nahoru. Vyjde to tak akorát. Aldric už je tam a sedí u krbu.
„Dobrý večer, jaký jsi měl den?“ Zeptám se ho. Překvapeně se na mě podívá.
„Dobrý večer.“ Pozdraví mě a k mé otázce se neráčí vyjádřit.
„Jedl jsi venku?“ Zajímám se, protože se ani nesnaží zjistit, zda jsem toho udělal víc.
„Tak nějak.“ Souhlasí a podivně se na mě dívá.
„Proč se na mě tak díváš?“ Zajímám se. Pokrčí rameny, ale mlčí.
„Zítra přijede pán z památkového ústavu, aby mi řekl, co všechno budeme opravovat a jak tu natáhnout vodovod a elektřinu.“ Oznámím mu. Souhlasně kývne.
„Na stole máš plány hradu. Myslel jsem, že si je už viděl.“ Nadhodí. Zavrtím hlavou.
„Ne, neviděl. V téhle místnosti jsem dneska poprvé. Byl jsem mimo hrad. Musel jsem do kavárny na chvíli pracovat, protože tu není internet, a najít kontakty. Vysekali nám příjezdovou cestu, takže se sem v pohodě dostaneme autem.“ Vysvětlím mu a pak se zarazím.
„Ty nemáš auto?“ Zeptám se, jak mě to napadne. Pobaveně se na mě podívá.
„Ne, samozřejmě, že vím, co to je. Už jsem tím jel, ale nevlastním ho.“ Uzemní mě. Odfrknu si, ale kývnu.
„Jak se odtud tedy dostáváš, když ráno zmizíš a večer se vracíš? Nic jsem neslyšel, že by přijelo, když jsem byl v kuchyni.“ Zajímám se. Zhluboka se nadechne a už unaveně se na mě podívá.
„Danieli, pověz mi, kdo nebo co žije téměř neomezeně, pokud ho někdo nezabije, nejí normální jídlo a ve dne spí?“ Zaraženě se na něj dívám. Snad mi nechce říct, že je vážně upír! Neexistují přece! Nebo jo? Nahlodává mě pomalu jeho pohled. Polknu.
„To není možné.“ Stiskne si kořen nosu.
„Je mi osm set let, i když to nechceš přijmout. Většinu života jsem prožil tady na hradě. Nejím normální jídlo, i když tu mám pořád čerstvé zásoby. Ve dne spím, protože je pro mě slunce smrtící.“ Vybalí na mě polopatě.
„Ne-e.“ Zavrtím hlavou v popírání zřejmého.
„Ano, jsem upír.“ Dorazí mě nakonec.
