Můj svět fantazie

Z pohledu Aldrica:

Strnule se za ním chvíli dívám. On mi fakt dal pusu na tvář? Tak tohle se mi nestalo už několik staletí. Ještě pár minut sedím u ohně, abych mu dal čas doběhnout do pokoje. Přeci jen ho nechci uvést do rozpaků. Poté vstanu a vydám se za ním. Leží na posteli v oblečení a zřejmě už spí. Stáhnu mu tedy opatrně boty a přikryju ho. Dívám se na jeho spící tvář a na mysli mi vytanou vzpomínky jeho předchůdce. Už je to velmi dlouho, co jsem na něj pomyslel. Zemřel před téměř pěti sty lety. Tenkrát byl vztah s mužem zakázaný a on to nedokázal morálně zpracovat. Zamiloval se do mě, ale ani láska nepomohla. Odešel z hradu a už se nevrátil. O jeho osudu jsem se doslechl v jedné vesnici, kde jsem se zastavil. Velmi se trápil až tak, že si toho všimli ostatní. Ti ho označili za kacíře a putoval na hranici. Samozřejmě až po řádném mučení. Chtěli z něj vymámit, kdo jsem, aby mě také mohli zabít. Jistě, že řekl i to, co vlastně nebyla pravda, jen aby ta bolest skončila. Upálili ho ještě tentýž den a mě začali hledat. Z té vesnice jsem prchl zpět na svůj hrad. Věděl jsem, že je sem nepustí. Tady jsem v bezpečí, ale jak tak koukám, parádně jsem se tu zašil a zmeškal jsem veškerý pokrok.

Povzdechnu si a vydám se do knihovny. Najdu plány, které se používali při výstavbě hradu, a snesu mu je dolů do jídelny. Nemám z toho moc radost, ale proč si nedopřát určitý komfort. Teplou koupel jsem neměl ani nepamatuji. Občas si ji dopřeji, když si zaletím k nějakému člověku domů. Upřímně, nikdy jsem se nestaral o to, jak se tam ta voda bere. Zavrtím hlavou a vydám se pomalým krokem po schodech dolů. Kuchyní vyjdu ven a zastavím se. Zhluboka se nadechnu chladného čerstvého vzduchu. Chvíli tam postojím a vydám se k hranaté věži. Dominantě mého hradu. Hradu, který pomalu přestával být útočištěm a stal se vězením. Ušklíbnu se, vytáhnu klíč z kapsy a odemknu dveře. Klíč nosím neustále u sebe. Je to zvyk, potom, co jsem jí uzamkl. To už bude nejméně před dvě stě lety. Lehce si povzdechnu a po mírném váhání vejdu dovnitř.

Ihned mě zavalí těžký vydýchaný vzduch, a tak nechám otevřené dveře, aby se to tu trochu vyvětralo. Vydám se do útrob věže. Nejdříve projdu přízemí, ale tam nic není, kromě uskladněných děl a koulí do nich. Vydám se do prvního patra. Už na odpočívadle se musím zastavit, abych se nadechl. Jsou tam veškeré šaty, knihy a další věci po mé již vymřelé rodině. Jsem poslední, ale ze mě potomek stejně nevzejde, protože jsem upír. Tudíž se mnou zemře i můj rod. Poslední člověk zemřel na bitevním poli. Už si nepamatuji, co to bylo za bitvu. Také tam objevím obraz muže, kvůli kterému jsem se stal upírem. To on mě stvořil. Netuším, zda ještě žije, a vlastně mi to je momentálně jedno. Obraz namaloval on sám. Ano, byl malířem. Bavilo ho to. Nejspíš se nějak musel zaměstnat během dlouhých nocí. Rozumím mu. Já zase začal psát knihy. Správně jste si domysleli, že tu knihu, kterou si otevřel Daniel, byla má. Udivuje mě, že mu to ještě nedošlo. Nikdy před ním nejím a vídáme se jen v noci. Dokonce se semnou hádal, že mi není osm set let. Ten kluk je neuvěřitelný.

Zavrtím hlavou, abych vyhnal přebytečné myšlenky, zkontroluji, zda to tu není nebezpečné pro člověka a odejdu. Zamknu za sebou, ale teď už jen snad ze zvyku. Venku se podívám na oblohu. Už je dávno po půlnoci. Měsíc právě dorůstá a je to moc hezká podívaná. Vyjdu až na ochoz hradeb, opřu se o ně a dívám se do temného lesa pod hradem. Nakonec se proměním do netopýra a vyletím do noci. Miluju let. Cítím se při něm tak svobodně. Zahlédnu na jedné mýtině pode mnou srny, a tak neslyšně k jedné přiletím a zakousnu se do její tepny. Ostatní zmizí v temnotě lesa, ale mě to nevadí. Nechám jí jen malý doušek krve, pak se proměním zpět do člověka a mlčky u ní čekám, až zemře. Přitom se jí probírám srstí. Trvá to chvíli, ale nakonec vydechne naposledy. Vezmu ji opatrně na záda a odnesu do hradu, kde jí zpracuji. To trvá dalších několik hodin, takže už jen stačím zapálit oheň v kamnech, aby si mohl Daniel uvařit jídlo, a vydám se do své krypty, která je velmi dobře skrytá. Pokud někdo neví, kde je, nenajde ji. Není ani v plánech, které jsem nechal Danielovi na stole. Do rakve uléhám s myšlenkou, že tu konečně nejsem sám.