7. kapitola
Od právníka vyjedu konečně k hradu. Do hodiny jsem ve městě, kde jsem nechával auto, a teď podle navigace směřuji dál až k hranici. Trvá dobře další dvě hodiny, než se dostanu k rozcestí, kde můžu odbočit k hradu. Jedu lesní cestou až skoro k bráně. Začíná se stmívat a nastává pomalu večer. Téměř celou cestu mám pocit, že někde uvíznu, ale nestane se tak. Bojím se, že najednou na mě ve tmě vyběhne nějaká zvěř a já nabourám. Odtah by byl dosti problematický. Budu muset tu cestu vysekat a dát zpevnit, abych sem mohl normálně zajíždět a další lidi také. Zaparkuji u padacího mostu a vytáhnu si batoh a cestovní tašku i s taškou s notebookem. Vydám se tak přes padací most a bránu. Rozhlédnu se kolem sebe. Z obytného paláce do tmy prosvítají přes malá okénka svíce. Je to až přízračný pohled. Pán hradu nejspíše něco zaslechl a vyjde z hlavního vchodu. Chvíli se na mě dívá přes nádvoří, než mi vyjde naproti.
„Říkal jsem ti, že to dlouho nevydržíš.“ Odfrkne si. Uchichtnu se.
„Velmi mi pomohlo v rozhodování to, žes mi odkázal hrad, Aldricu.“ Odtuším a konečně ho pojmenuji. Pozvedne obočí, ale nic na to neřekne a jen kývne.
„Pomůžu ti.“ Nabídne se konečně a vezme mi část tašek. Poděkuju mu a jdu za ním do hradu.
„Na to, že na mapách psali, že je ti sedmdesát, tak nevypadáš.“ Nadhodím. Ostře se na mě podívá.
„Je mi osm set let.“ Ohradí se dotčeně. Pozvednu obočí.
„Nikomu nemůže být osm set let.“ Namítnu.
„To není prostě možné!“ Odfrkne si.
„Když myslíš.“ Nerozvádí to. Jen se nadechnu, abych zase frustrovaně vydechl. Ten chlap je tajemnější než tenhle hrad! Už v tichosti dojdeme do mého pokoje, kde složí mé tašky. Udělám to samé a vybalím si nějaké věci. Pak se vrátím do hlavního sálu. Podívá se na mě z křesla u ohně. Posadím se k němu.
„Takže tu budou nějaké změny.“ Začnu. Pozvedne obočí.
„Mě to tu takhle vyhovuje.“
„Mě ne! Jsme proboha v 21. století ne ve středověku!“ Ohradím se ostře. Zhluboka se nadechne, zřejmě aby se uklidnil.
„Fajn, tak mluv.“
„Tak za prvé: rozhodně tu vybudujeme koupelnu. Tekoucí vodu a elektřinu, tu potřebujeme také. Nemůžu pracovat, když tu svítí jen svíce.“ Odtuším.
„Za druhé:“
„Za třetí ne?“ Ozve se. Šlehnu po něm pohledem.
„Za druhé.“
„Ne, říkal jsi elektřinu a tekoucí vodu, i když netuším, odkud ji chceš vzít. To jsou dvě věci.“ Protočím oči.
„Tak to je první bod. Spojil jsem je do jednoho, protože se budou dělat najednou.“ Osvětlím mu to. Jen si povzdechne.
„Fajn, co je druhý bod?“
„Internet, samozřejmě. Tohle musíme vyřešit. Potřebuju pracovat, a ne tu sedět na zadku. Netušil bych, co mám za chvíli dělat.“ Podívá se na mě jak na idiota.
„Máš tři účty plné peněz.“ Nadhodí.
„Jsem udiven, že víš, co je to bankovní účet.“ Rýpnu si do něj.
„Zas tak zaostalý nejsem.“ Zavrčí. Zvednu ruce na znamení míru.
„Promiň, ale v 21. století nevědět, co je internet, wi-fi nebo nedej bože koupelna, to je fakt divný.“ Ujistím ho. Povzdechne si a kývne.
„Máš pravdu.“ Natáhnu k němu ruku a sevřu tu jeho.
„Pomůžu ti.“
„Proč ses vracel?“ Nadhodí najednou. Chvíli se na něj dívám.
„Protože mě pronásledovali tvé oči a pocit, že beze mě budeš navždy ztracený.“ Přiznám mu.
„Měl jsem strach, že to nezvládnu. Už dlouho jsem sám.“ Zašeptá a uhne pohledem.
„Co nezvládneš?“ Nerozumím mu.
„Všechno. Ty dny, kdy jsi tu byl, jsem se těšil, že tě uvidím. Vnímal jsem tě celou tu dobu, co jsi tu byl. Každý tvůj krok, pohyb, nádech. Pak si odešel a zůstalo tu ticho tak tíživé, že jsem měl pocit, že to tentokrát už nezvládnu. Ti před tebou vždy po třech dnech odešli a už se nevrátili. Tak nějak jsem měl pocit, že ty také.“
„Tak jsi mi odkázal hrad a účty s ním spojené.“ Docvakne mi.
„Jak jsi zjistil celé mé jméno?“ Lehce se zamračím.
„Z tvých dokladů.“ Přizná mi.
„Prohledal si mi věci?“ Zamračím se. Zavrtí hlavou.
„Jen jsem nakoukl a první jsem narazil na ty vaše kartičky. Dál jsem už nic nehledal.“ Kývnu. Chci mu věřit, a tak mu věřit budu.
„Ty nemáš rodinu?“ Napadne mě po chvíli. Podívá se na mě jako na blázna.
„Danieli, je mi osm set let. I když tomu nechceš věřit, je to tak.“ Říká mi to pomalu a nahlas, abych si to asi zapamatoval.
„Fajn, fajn.“ Zvednu ruce v obraně.
„Ty knihy o upírech nebyli moc dobré. I na fikci to je fakt slabé.“ Nadhodím potom, abych odlehčil téma. Zřejmě se to povede, protože se začne smát.
„Proč nejíš jídlo v mé přítomnosti?“ Uhodím potom, co se dosměje.
„Protože tohle jídlo já už nejím. Vždycky se najím mimo hrad.“ Vysvětlí mi. Hm, moc jsem se toho teda nedozvěděl, ale jako začátek to je dobrý.
„Tak jo, zítra zajedu na hlavní cestu, abych chytil signál, a domluvím pár řemeslníků.“ Oznámím mu.
„Fajn, jen nechci, aby mi tu lítali i po setmění.“ Neochotně ustoupí. Kývnu hlavou.
„Večer stejně nepracují.“ Uklidním ho.
„Máš hlad?“ Nadhodí po chvíli ticha. Zavrtím hlavou.
„Ani ne, po cestě jsem si něco dal.“ Odpovím mu a prohlížím si jeho tvář.
„Zítra večer ti dám plány hradu. Musím je najít.“ Oznámí mi. Souhlasně kývnu.
„Děkuji. Když už jsme u toho, proč je ta věž zamčená?“ Nadhodím pomalu.
„Tys na to nezapomněl?“ Podívá se na mě nepříliš nadšeně.
„Ne.“ Pousměju se na něj. Na chvíli sklopí pohled.
„Protože je tam minulost. Nechci tam chodit, a tak jsem to zamknul.“ Dívám se na něj s porozuměním.
„Klidně tam půjdu sám.“ Navrhnu mu. Zavrtí hlavou.
„Ne, nepustím tě tam samotného. Může se ti tam něco stát.“ Odtuší. Pokrčím rameny.
„Dobře, tak co třeba pozítří?“ Navrhnu. Kývne hlavou.
„Dobře. Asi by sis měl jít lehnout. Přeci jen to pro tebe byl velmi perný den.“ Lehce si odfrknu.
„Ani nevíš jak.“
„Dobrou noc.“ Popřeje mi a vstane. Také vstanu.
„Dobrou noc, Aldricu.“ Popřeju mu a lehce se kousnu do rtu. Nakonec se odhodlám, nahnu se k němu a lehce ho políbím na tvář. Pak defacto uteču. Zastavím se až teď už ve svém pokoji a padnu do postele. Ten chlap mi dává zabrat. Nevím, co mě to vůbec napadlo. I když nějak začít se musí a mě tak chybí něčí dotek. Lehce se usměju, zavřu oči a usnu tak, jak jsem. Už nevnímám, jak mi Aldric stahuje boty a následně mě přikrývá.
