Můj svět fantazie

Probudí mě brzy ráno budík. Rychle ho vypnu, opláchnu se v čerstvě přinesené vodě, obléknu se a sbalím si věci. Ani mě nenapadne se pídit potom, kdo tu vodu přinesl. Odejdu i s batohem do hlavního sálu a zarazím se. Mám připravenou snídani a vedle jídla je nějaký vzkaz. Podívám se na něj. Je plný kudrlinek a musím ho luštit hodně dlouho, ale stojí tam, abych na sebe dal pozor a přeje mi hodně štěstí na další cestě. Pousměju se, najím se a zbytek, co nesním, zabalím do batohu. Bude se to ještě hodit. Pak vyjdu z hradu a přes nádvoří se vydám k hlavní bráně. Brána je odemčená a padací most spuštěný, a tak projdu na druhou stranu. V telefonu vyhledám kompas a vydám se na severovýchod. Jdu téměř celý den. Hlavně se brodím lesem, protože tu nejsou téměř žádné stezky. Až k večeru narazím na hlavní cestu, která je značená. Jsem téměř deset kilometrů od místa, kde jsem nechal auto. Potěší mě to a vydám se tedy po značkách.

Čím jsem blíž městu, tím víc mám signálu. Oddechnu si. Konečně do civilizace. Jenže se tím pádem vzdaluji i od hradu a začínám mít takový neklidný pocit. Nerozumím tomu, ale zatím to neřeším. Prioritou je teď pro mě dojít do města a konečně nasednout do auta a jet domů. Trvá dvě hodiny, než dojdu ostrou chůzí do města. Poslední kilometr a půl jsem téměř běžel. Nasednu do auta a konečně vyjedu domů.

Dorazím tam tak kolem půlnoci, ale to mi nevadí. Vybalím batoh a pořádně se vydrhnu ve sprše. Musím říct, že mi tekoucí voda neskutečně chyběla. Nastavím pračku, aby se zapnula v pět ráno, abych měl čas pověsit prádlo než půjdu do práce. Pak už jen strčím mobil do nabíječky a svalím se do postele. Jsem tak unavený. Jenže spánek nepřichází. Ještě ve tři ráno koukám do stropu. Nakonec usnu asi na čtyři hodiny. Jenže se probudím snad rozlámanější, než jsem si šel lehnout. S povzdechem vstanu. Pověsím prádlo, najím se, obléknu a vyrazím do práce. Šéf mě vítá jako ztraceného trosečníka. Dělám si z toho srandu a spolu s kolegy se smějeme. V práci vyřizuji zakázky a tak, ale stejně jsem celý den podivně neklidný. Šéf si toho všimne a vezme si mě na chvíli stranou.

„Děje se něco, Danieli?“

„Já nevím. Mám takový divný pocit. Jako kdybych tu neměl být.“ Přiznám. Chvíli si mě mlčky prohlíží.

„Stalo se ti něco vážného na té tvé túře?“ Zeptá se mě dost vážně. Mám teď skvělou příležitost mu říct o tom hradě, ale najednou jako kdyby mě něco varovalo, ať to nedělám. Zavrtím tedy hlavou.

„Ne, nic. Za chvíli budu v pohodě.“ Statečně se usměju a vrátím se do práce. Den mine bez dalších karambolů a já večer zavolám mámě, že jsem v pořádku doma, aby neměla starost.

„Nechceš přijet?“ Zeptá se mě po chvíli, kdy si mě jen prohlíží. Voláme si totiž jako videohovor.

„Ani ne, mami.“ Zavrtím hlavou a posmutním. Nevím proč, ale na mysli mi vytanul hradní pán a jeho oči. Trochu se na mě usměje.

„Danieli, vím, že se vždycky rozhoduješ správně, ale proč nejdeš za hlasem svého srdce? Jistě ví, co je pro tebe nejlepší.“ Poradí mi.

„Děkuju, mami.“ Usměju se na ni a chvíli přemýšlím.

„Myslím, že budu pár dní mimo signál.“ Rozhodnu se nakonec. Odsouhlasí to.

„Hlavně mi ho pak přivez představit.“ Doporučí mi a zavěsí. Zhluboka se nadechnu a začnu balit. Vrátím se tam. Ne proto, že mě to místo podle něj volá, ale kvůli němu. Nikdo by neměl být sám. Sice se moc dobře neznáme, ale můžeme to napravit. Sbalím si batoh a další tašku a otevřu si noťásek. Najedu na mapy a hledám v nich ten zatracený hrad. Najdu ho až skoro u hranic s dalším státem. Je tam fotka z dronu a podle popisu patří nějakému Aldricu Steinovi, kterému má být momentálně téměř sedmdesát let. Na dědu vážně nevypadal. Odfrknu si, všechno vypnu a zalezu si do postele. Vyjedu zítra po práci. Hlavně musím toho Aldrica přemluvit, aby tam nechal zavést tekoucí vodu, elektřinu a internet, abych mohl pracovat z domova. Pousměju se a konečně usnu hned, jak se hlavou dotknu polštáře.

Vzbudím se tentokrát v šest, ale krásně odpočinutý. Udělám si v klidu snídani, najím se a obléknu. Sbalené tašky si hodím do kufru auta, stejně jako svůj osobní noťas a různé nabíječky. V práci si musím dobít powerbanky, které mám i na to, abych si nabil noťas. Mám jich několik. Nasednu a vyjedu do práce. Cestou se ještě zastavím natankovat, abych se pak nezdržoval. V práci pak ze všeho nejdřív nastrkám powerbanky do nabíječek. Udělám si čaj a pustím se do práce. V době oběda si skočím za šéfem a domluvím se s ním na homeofficu. Odsouhlasí mi to a já tak spokojeně doděláme dnešní práci. Přesně ve čtyři zavřu počítač v práci. Vytáhnu veškerá zařízení z nabíječek, sbalím to a odejdu do auta. Tam se za volantem zhluboka nadechnu. Už chci vyjet, když mi najednou zazvoní telefon. Nějaké neznámé číslo. Udiví mě to, ale zvednu ho.

„Dobrý den, mluvím prosím s Danielem Redfordem?“ Zhluboka se nadechnu.

„Dobrý den, ano, mluvíte.“ Odsouhlasím to.

„Jsem právní zástupce pana Aldrica Steina, který zemřel před rokem. Hledali jsme Vás opravdu dlouho.“ Lehce se zamračím.

„Prosím? O čem to mluvíte?“ Nechápu.

„Gratuluji, pan Stein Vám odkázal v závěti svůj hrad i s nemalým jměním na různých kontech.“ Zůstanu tiše zírat před sebe.

„Asi jsem špatně rozuměl.“ Vyleze ze mě nakonec nevěřícně. Ten chlap to fakt udělal. Zasměje se.

„Můžete přijet převzít si dědictví?“ Požádá mě a nadiktuje mi adresu.

„Kdy?“ Zeptám se nakonec.

„Jsem ještě v kanceláři.“ Navrhne mi. Není to daleko z parkoviště, kde teď stojím, a tak souhlasím, že přijedu. Zaparkuji u velké kancelářské budovy, kde sídlí převážně právníci a doktoři. Vyjedu výtahem do druhého patra a podle instrukcí zaklepu na právníkovi dveře. Otevře mi sekretářka a pošle mě za právníkem do jeho kanceláře.

„Dobrý den.“ Pozdravím a cítím se jak v Jiříkově vidění. Usměje se na mě.

„Dobrý den.“ Vstane a potřese si se mnou rukou.

„Jak jsem Vám říkal už po telefonu, zdědil jste po panu Steinovi hrad i konta v různých bankách.“ Podá mi výpisy z účtů a také vlastnický list k hradu, kde se vyjímá mé jméno. Na každém z toho účtu jsou miliardy! A to doslova. Vyvalím na to oči a polknu.

„Budu platit nějakou daň?“ Vypadne ze mě nakonec. Zavrtí hlavou.

„Ne, podle závěti jste jeho nejbližší příbuzný.“ Osvětlí mi to. To není možné! Nikdy jsme se nesetkali a do téhle doby jsem ho neznal, ale darovanému koni na zuby nekoukej, že. Podepíšu veškeré papíry k převzetí. Pomůže mi natáhnout do mobilu veškeré bankovní aplikace a spolu zaktivujeme účty na mé jméno. Nyní mám právo nakládat jak s penězi, tak s hradem. Tak se těš, Aldricu! Upletl sis na sebe bič. Já ti dám, že tam nebude voda, elektřina a internet.