Můj svět fantazie

Probudím se, když slunce stojí vysoko na obloze. Po pohledu na hodinky jsou tři hodiny odpoledne. To není možné. Zase jsem se probudil pozdě. Vyskočím z postele, opláchnu se v nějakém středověkém umyvadle a převléknu se do čistého oblečení. Pokud odchod budu oddalovat, za chvíli nebudu mít co na sebe. Takže stejně budu muset odejít, ať se mu to líbí nebo ne. Ale mohl bych se sem vracet. Napadne mě. Uvidíme, co na to řekne majitel. Hm, to vyřeším, až ho uvidím. Rozhodnu se. Odejdu do velké síně, protože mám hlad jako vlk, ale kupodivu tam nic není. Zarazí mě to. Ale pak mi vlastně dojde, že na celém hradě jsem jen já a on. Zřejmě také ještě spí, pokud je celou noc vzhůru. Napadne mě, co vlastně celou tu dobu jí, když mě tvrdí, že už jedl. Seběhnu do přízemí do kuchyně. Všude je ticho a klid. Přijde mi to až strašidelné.

Doběhnu do kuchyně a rovnou zamířím do spíže, kde si vytáhnu suroviny. Musím říct, že ta je perfektně zásobená. Jen mám trochu menší problém. Neumím zapálit středověký sporák! Nezbývá mi nic jiného než se o to pokusit. Ještě, že po kapsách nosím zapalovač. Vytáhnu ho a zkusím zatopit tak, jak mě to učil táta. Povede se až asi na počtvrté. Takže teď se pustím do přípravy surovin. Pak už jen čekám na to, až se pánev pořádně zahřeje. Trvá to k uzoufání dlouho. Po hodně dlouhé době konečně mohu dát suroviny na pánev. Rychle si udělám snídani a dám na talíř. Sním ji lžící ještě v kuchyni. Bez pečiva. To tu nejspíš nevede. Čím dál víc se mi tu přestává líbit. Já chci domů! Umyju po sobě nádobí. Tedy až potom, co si donesu ze studny nějakou vodu. Přitom si všimnu té hranaté věže, která je dominantou hradu. Já blbec mohl celou dobu vystoupat na ní, abych chytil signál. Místo toho tu složitě vymýšlím výstup do druhého patra obytného paláce. Já jsem fakt pitomec.

Povzdechnu si. Dodělám nádobí a vyběhnu k sobě do pokoje. Najdu telefon, který jsem nechal ve věcech ze včera. Ještě si vezmu raději baterku a vyběhnu ven. Vydám se do té zpropadené věže. Přiběhnu ke dveřím věže a vezmu za kliku. Nic, zamčeno. Zacloumám jimi, ale ani se nehnou. Vztekle a zoufale do nich kopnu. Pak se s povzdechem otočím a jdu zpátky do obytné části. Vyběhnu schody do druhého patra a světe div se mám signál! Sice jednu čárku a bez internetu, ale mám signál! Jupí! Přejdu k oknu a mám dvě čárky! Hurá! Rychle vytočím mámu. Zvedne to ihned po druhém zazvonění.

„Danieli? Jsi to ty?“ Ozve se opatrně.

„Ahoj, mami. Ano, jsem to já.“ Potvrdím jí to.

„Díky bohu, nemůžeme se ti už tři dny dovolat! Měl ses ozvat hned, jak dojedeš domů!“ Vyčte mi.

„Víš, já ještě doma nejsem.“ Přiznám jí. Na chvíli je v telefonu ticho.

„Kde jsi?“ Povzdechnu si.

„Já asi špatně odbočil a ocitl jsem se na nějakém hradě. Problém je, že není v žádných mapách a já právě netuším, kde jsem. To, že jsem se mohl dovolat, je vlastně zázrak. Jsem na hradě už druhý den a pořád jsem hledal signál.“ Vysvětlím jí. Povzdechne si.

„Pamatuješ si jakým směrem ses měl dát?“ Zeptá se mě. Odsouhlasím to. Měl jsem jít na severovýchod.

„Tak zítra odejdi z hradu a v telefonu použij kompas. Funguje i bez signálu. Drž se po cestách jen na severovýchod dokud nedojdeš na značenou křižovatku.“ Poradí mi.

„Dobře, děkuji. Musím už končit. Musím ještě zavolat do práce.“ Vysvětlím jí.

„Dobře, drž se. A kdyby se něco dělo, hned mi dej vědět.“ Požádá mě. Odsouhlasím jí to, i když to bude dost problematické, když tu není nikde jinde signál. Zavěsím tedy a zavolám do práce šéfovi. Je půl páté, takže by měl být ještě v práci. Zvedne to po dlouhé době.

„Danieli, konečně. Už jsem se bál, že se Vám něco stalo.“

„Dobrý den, omlouvám se, ale byl jsem přes víkend na túře a tak nějak jsem se ztratil.“ Přiznám mu.

„Ztratil?“ Nevěří mi.

„Ano, asi jsem někde v lese špatně odbočil a momentálně jsem na nějakém hradě. Zítra se odtud snad dostanu.“ Povzdechne si do telefonu.

„Vypíšu Vám dovolenou.“ Poděkuju mu a po chvíli zavěsím. Opřu se o zeď vedle malého okna a vydechnu. Spadne ze mě jakoby tuna kamení. Konečně jsem se dovolal domů.

„Copak to máš za kouzelnou krabičku?“ Ozve se najednou za mnou, až poplašeně nadskočím a vykřiknu. Otočím se k němu a chvíli se na něj beze slova dívám.

„Ty mě chceš zabít, že jo?“ Zavrčím. Pozvedne obočí.

„Co to je?“ Zopakuje mi.

„Mobilní telefon.“ Odpovím mu a zamračeně ho pozoruju. Jak někdo v 21. století nemůže vědět, co je mobil? Natáhne ke mně ruku.

„Dej mi ho.“ Sevřu křečovitě mobil a přitáhnu si ho blíž k sobě.

„Ne.“

„Dej mi to. Nebudeš to tu potřebovat.“ Odtuší.

„Ne! Zítra odcházím.“ Odporuju mu. Pozvedne obočí, ale ruku stáhne.

„Když si to myslíš.“ Pokrčí rameny. Zarazí mě to.

„O čem to kruci mluvíš?!“ Zavrčím. Ani si neuvědomím, že si najednou tikáme. Neodpoví mi. Otočí se na patě a odchází. Doběhnu ho až na schodech a vezmu ho za paži.

„O čem to ksakru mluvíš?! Nejdřív nechceš, abych tady byl, pak mi přidělíš pokoj, a nakonec nemůžu odejít?! Nerozumím ti.“ Zavrčím vytočeně.

„Pojď do sálu, najíš se, zatímco ti budu odpovídat.“ Povzdechne si po chvíli ticha, kdy mě jen pozoruje. Pustím mu ruku a jdu s ním do hlavního sálu. Znovu je prostřeno jen pro mě.

„Ty nebudeš jíst?“ Lehce se zamračím. Zavrtí hlavou.

„Ne.“

„Tak to ne. Ty se stydíš nebo co?“ Tlačím na něj.

„Už jsem jedl.“ Odbyde mě.

„Fajn, tak mi to neříkej.“ Zavrčím a posadím se k jídlu. Povzdechne si a posadí se na křeslo k ohni.

„Sice můžeš odejít, ale za pár dní se musíš vrátit zpět.“ Začne. Odfrknu si. To tak. Podívá se na mě.

„Zkoušel jsem zůstat mimo hrad několik týdnů, ale bylo to nepředstavitelné utrpení.“ Vysvětlí mi. Pozvednu obočí.

„To jako, že mám tady žít?“

„Nic jiného nám nezbývá. Hrad tě tu nechal přespat.“ Pokrčí rameny. Zamrkám. Mluví o něm jako o živé bytosti.

„Nerozumím ti.“ Přiznám po chvíli, kdy si marně nad tím lámu hlavu.

„Každý rok sem vždycky několik lidí najde cestu, ale všichni odejdou před západem slunce. Děsí je to tu. Ale ty jsi zůstal. Utábořil ses na nádvoří. Ta tvá drzost mě pobavila, ale hlavně mě udivila tvá odvaha.“ Zavrtím hlavou.

„Přece se nebudu courat v noci po lese.“ Odfrknu si. Pravdou je, že mi téměř nic neřekl.

„Proč je ta věž zamčená?“ Zeptám se po chvíli ticha.

„Protože ji nevyužívám a nechodím tam.“ Uhne pohledem.

„Chci se tam jít podívat.“ Nadhodím.

„Ne.“ Zamítne to. Zamračím se na něj.

„Když chceš, abych se vrátil, tak mi musíš začít věřit a přestat přede mnou mít taková tajemství.“ Zavrčím.

„Do té věže nepůjdeš, využívá se jen tento palác.“ Odmítne to. Zhluboka se nadechnu, abych se uklidnil.

„Jak mám všem vysvětlit, že musím jezdit zpátky sem?“ Nadhodím potom. Pokrčí rameny.

„Tak řekni, že jsi jeho majitel.“ Vyřeší to dost netradičně. Vyprsknu smíchy a tím poprskám i kus stolu polévkou.

„Ty jsi vtipný. To by to muselo být právně v pořádku, aby nemohli říct, že jsem si to tu přivlastnil a nemám na to nárok.“ Odmítnu to. Jen se na mě podívá a mlčí. Mám takový pocit, že ten hrad fakt dostanu do vlastnictví. No tak to se pak budeš modlit, aby ti tu zůstal kámen na kameni, hochu. Pomyslím si a už bez karambolu dojím. Bez toho, aniž by mě pobídl, se posadím do druhého křesla. Natáhnu si nohy k ohni a vydechnu, jak je to příjemné. Koutkem oka ho pozoruji, takže mi neujde jeho mírný úsměv.

„Jak dlouho tu jsi sám?“ Nadhodím.

„Dlouho.“ Přijde neurčitá odpověď. Povzdechnu si.

„Proč tu nemáš zavedenou alespoň elektřinu. Těmi svíčkami si akorát zničíš zrak.“ Přejdu na jiné téma.

„Nepřišlo mi to nutné.“ Odpoví mi dost blbou odpovědí. Zamračím se.

„Tobě nepřišlo nutné mít tu elektrický proud, aby sis mohl rozsvítit lepší světlo?“ Nechápu. Pokrčí rameny.

„Vážně musíme rozebírat tohle?“ Stiskne si kořen nosu a unaveně se na mě podívá. Zvednu ruce do vzduchu jako že se vzdávám.

„Dobře, tak o čem chceš mluvit?“ Nadhodím.

„A musíme mluvit?“ Podívá se na mě těma svýma neuvěřitelnýma očima. Zadívám se do nich a poprvé si uvědomím, jak jsou nádherné. Polknu a odvrátím se.

„Ne, nemusíme.“ Zašeptám. Raději se dívám do ohně, ale vnímám jeho přítomnost. Takhle sedíme nejspíše několik hodin, než se zvednu.

„Dobrou noc.“ Popřeju mu

„Dobrou noc a zítra šťastnou cestu.“ Popřeje mi a já odejdu do svého přiděleného pokoje. Nechci tu být další den a noc bez svých věcí, ale mám v plánu se sem vrátit, hned, jak to bude možné. Takže si nařídím budíka na sedmou ráno a zalezu si do postele. Kupodivu rychle usnu.