4. kapitola
S povzdechem si jdu zabalit věci a ke konci, kdy už bourám stan, si musím zapnout baterku. Za jejího svitu dojdu pak zpátky do paláce. Vevnitř všude svítí svícny plné svíček. Pod nimi se tvoří kaluže plné vosku. Zavrtím hlavou. Nejde mi do hlavy, proč si už nenechal zavést elektřinu. Tohle je nepraktické. Akorát z toho bolí oči, když si budu chtít něco přečíst. Z mého prvotního průzkumu jsem také nikde nenašel koupelnu. Musím se zeptat pána domu, zda tu nějaká je. Ale podle toho, jak je to tu zaostalé, bych si tipnul, že tu vůbec žádná není. Doufám, že na mě nebude koukat, jako na blázna, když se zeptám. Dojdu do svého přiděleného pokoje a dám batoh k posteli. Vrátím se zpátky do hlavní síně. Pán hradu sedí v křesle u krbu a zřejmě na mě čeká. Na stole je prostřeno pro jednoho. Pozvednu obočí.
„Dobrý večer.“ Pozdravím ho a přejdu k němu. Kývne mi hlavou.
„Dobrý večer. Jděte se najíst.“ Mávne rukou ke stolu. Nejistě se na něj podívám.
„Vy jíst nebudete?“ Nadhodím.
„Ne, už jsem jedl.“ Odpoví mi a víc si mě nevšímá. Posadím se tedy ke stolu. Je tu nějaká polévka, pečené maso a zelenina. No jo, ale příbor tu není, tedy pokud nepočítám lžíci. Chvíli na to bezradně koukám, než s povzdechem vstanu a dojdu si pro vlastní.
„Kam jdete?“ Otočí se po mě a zlobně se mu blýskne v očích.
„Pro příbor.“ Odtuším. Pozvedne obočí a dívá se na mě. Zřejmě si myslí, že to rozvedu, ale já se jen otočím a odejdu si pro svůj do batohu. Vrátím se a konečně se pustím do jídla. Pán hradu mě se zájmem pozoruje.
„Tímhle teď jíte?“ Protočím oči.
„Jíst příborem se učí už děti.“ Odtuším a konečně dojím.
„To nám stačili jen ruce.“ Odsekne mi. Zamrkám a podivně se na něj podívám. Tohle mělo zase znamenat co?
„Mám otázku.“ Ozvu se nakonec.
„Povídejte.“ Pobídne mě s nečitelným pohledem.
„Kde je tu koupelna?“ Můžu vám říct, že na mě teď momentálně kouká, jako kdyby mi narostla druhá hlava, křídla a rohy k tomu.
„To je co?“ Odpoví mi tou nejblbější otázkou na světě.
„Místnost, kde se myjeme. Je tam vana nebo sprchový kout, umyvadlo a záchod s tekoucí vodou.“ Suše mu odpovím. Začínám s ním ztrácet trpělivost i čas. Prospal jsem celý den, takže zítra musím brzy ráno vyrazit. Hlavně tu musím někde chytit signál, abych dal alespoň vědět domů a šéfovi do práce, že se zdržím. Zavrtí hlavou.
„Nic takového tu není. Jste na hradě starém několik staletí.“
„A to je problém?“ Odpovím mu. To už se zamračí.
„Tím zas myslíte co?“ Zavrčí.
„No, že na jiných hradech to šlo zařídit, nejen to, i elektřinu dokázali zavést! Ale vy tu zřejmě musíte žít jako ve středověku. Který normální člověk by takhle mohl žít, pokud nepočítáte ty eko blázny.“ Zavrčím mu nazpátek. Nejspíš jsem mu vzal vítr z plachet, protože teď na mě kouká a mlčí.
„Jděte si lehnout. Donesu Vám alespoň vodu ze studny, abyste se mohl opláchnout.“ Doporučí mi nakonec. Blbý je, že jsem prospal celý den, takže neusnu. Stisknu si kořen nosu, ale nehádám se s ním. Odejdu do přiděleného pokoje. Z batohu si vytáhnu telefon, zapnu ho a nic. Signál nenaběhne. Zhluboka si povzdechnu. Jenže mě pak napadne, že nade mnou je ještě jedno patro. Usměju se a chci vyrazit. Ve dveřích se zarazím. Mobil sice mám, ale nemám baterku a se svíčkou tam chodit fakt nebudu. Takže se zase otočím a najdu ji. Sice to chvíli trvá, neboť si nevzpomínám, kam jsem ji odhodil, ale mám ji. S vítězným pocitem vylezu z pokoje a zarazím se. Málem jsem vrazil do pána hradu, který drží mísu plnou vody.
„Kam jdete?“ Prohlédne si mě.
„Najít záchod a možná i veverky.“ Odpovím mu blahosklonně. Lehce se zamračí.
„Záchod? A na co veverky?“ Nechápe.
„Ano, záchod, abych věděl, kde se mám vyčůrat nebo udělat to druhé. A veverky, abych s nimi mohl koulet oříšky a hrát piškvorky.“ Odpovím mu a musím se kousat zevnitř do tváře, abych se nerozesmál jeho pohledu.
„Máte pod postelí nočník. Ráno se vyleje.“ Odtuší a veverky nekomentuje, i když je na něm vidět, že by se nejradši zeptal.
„Na nočník mě nedostanete ani párem volů. Nejsem nemocný ani malomocný.“ Odtuším a otřesu se. Nočník, to tak.
Pán hradu pokrčí rameny a ustoupí, abych mohl projít. Udělám to a otočím se, abych viděl, jak mi dovnitř dává mísu plnou vody. Počkám chvíli, abych zjistil, zda mi nebude hrabat do věcí a pak se vydám nahoru netuše, že mě pán hradu následuje. Neslyším ho za sebou, takže nemám ani potřebu se otočit. Vystoupám do druhého patra a nejdříve se rozhlédnu, abych se zorientoval. Nalevo i napravo jsou dveře a naproti schodům vede chodba. Nejdřív vejdu do dveří nalevo a zastavím se. Jsem nejspíš v knihovně plné starých svitků a knih. Nejeden historik by tu brečel radostí. Za svitu baterky vytáhnu jeden svitek a opatrně ho rozbalím. Je napsaný v podivném jazyce, který neznám. Zase ho vrátím zpátky a pustím se podél regálů dozadu. Jsou tam knihy vázané v hnědé kůži. Na hřbetě knih nejsou žádné názvy, takže netuším, o čem jsou. Jednu z nich vytáhnu a otevřu ji asi uprostřed. Huh, asi jsem si vytáhl nějakou středověkou fantasy, protože tam rozebírají upíry.
Otevřu ji tedy na první stránce a pustím se do čtení. Začíná to samozřejmě úvodem. Autor to píše tak, jako kdyby jím byl. Cítím z toho všeho smutek a samotu. Nejdříve popisuje, jak dlouhé jsou vlastně noci bez společnosti a tak. Po pár stránkách to zaklapnu. Tak nudnou fantasy jsem ještě nečetl. Odfrknu si, knihu vrátím zpátky a dál prozkoumávám knihovnu. Párkrát ještě narazím na nějakou knihu o upírství, ale to je tak všechno. Ostatní je psané buď v latině nebo jazyku, který neznám. Pár pergamenů je i v obrázkovém písmu. Mám pocit, že je to nejspíš egyptské.
„Zaujalo Vás tu něco?“ Ozve se najednou ze stínů za mnou. Trhnu sebou a poplašeně se otočím. Za mnou stojí sám pán hradu a pozoruje mě opatrným pohledem. Na něco čeká, ale nejsem si jistý na co.
„Jen ta fantasy o upírech, ale i ta byla k uzoufání nudná.“ Odpovím mu popravdě. Pozvedne obočí.
„Co když je to pravda?“ Nadhodí po chvíli ticha opatrně.
„Co? Že existují upíři? To už by je dneska musel někdo odhalit.“ Zavrtím hlavou.
„Vy nevěříte, že tu jsou?“ Opatrně se zeptá. Chvíli přemýšlím.
„Věřím, že je něco mezi nebem a zemí, ale upíři asi ne. Proč se ptáte?“ Pokrčí rameny.
„Jen ze zvědavosti. Ani kdyby byl před Vámi?“ Nadhodí pak. Zasměju se.
„Vy jste ale srandista. To už bych byl mrtví, ne? Živí se krví a pochybuju, že byste chtěl nechávat svědky, pokud jím tedy jste.“ Odfrknu si.
„Co když je ten dotyčný už moc dlouho sám a hledá společnost?“ Nadhodí.
„Mě by neměl chtít. Mám až moc rád komfort 21. století. Navíc hledám trvalý vztah ne povyražení.“ Klidně mu odpovím a pak se zarazím.
„Mluvíme čistě hypoteticky, že ano?“ Pokrčí rameny.
„Zřejmě ano.“ Ustoupí dozadu víc do stínů. Kousnu se do rtu.
„Ani jste mi neřekl své jméno.“ Nadhodím.
„Proč bych ho měl říkat, když plánujete odejít co nejdříve?“ Ozve se odpověď.
„Třeba proto, že bych si to pak mohl rozmyslet?“ Ozve se uchichtnutí.
„Najděte si ho.“ Přijde hravá odpověď. Rozhlédnu se kolem sebe.
„Kde? Tady?“
„Třeba.“ Lakonicky mi odpoví a pak je ticho. Lítám baterkou ze strany na stranu a hledám ho, ale už tu není. Zpátky dolů jdu ve chvíli, kdy se už rozednívá. Vrátil jsem se k té první knize, kterou psal zřejmě nějaký „upír“, ale žádné jméno tam nebylo. Třeba najdu kroniku rodu, když budu hledat v dalších místnostech. Vejdu do svého pokoje a praštím se do čela. Já při tom všem totálně zapomněl na mobil, který mám v kapse. Nezkontroloval jsem ten blbej signál! Budu tam muset zajít později znovu! Zaúpím nad svou blbostí, ale pro teď to nechám být a padnu do postele. Po několika málo minutách usnu, ani netuším jak, nevěda, že mě do pokoje doprovázel pán hradu.
