3. kapitola
Není ozbrojený. Nepotřebuje okázalé zbraně ani šperky. Stačí, aby se znovu pohnul směrem ke mně. Každý jeho krok je tichý a dokonale jistý, jako kdyby znal každý kámen nádvoří a hradu lépe než jeho vlastní obyvatelé. Jeho pohled je těžký a tíživý. Dává mi najevo, že tu nemám, co pohledávat. Polknu. Usměje se na mě a na okamžik se zalesknou dva ostré špičáky. Ale mnohem děsivější než ony, je chlad, který se s jeho přítomností pomalu rozlézá vzduchem. Do očí mu padá světlo z mého ohně a ony se okamžitě rozzáří hlubokým vínovým odstínem. Stojím tu jak solný sloup a nejsem schopen se pohnout, dokud nedojde ke mně.
Prohlédne si mě od shora dolů a naopak. Jsem menší než on tak o půl hlavy. Sice jsem hubený, ale o nějaké sportovní postavě nemůže být řeč. Nějaké svaly mám, ale to je tak všechno. Mám světle hnědé vlasy ostříhané na krátko. Hnědé oči a kulatý obličej. Na sobě mám momentálně tričko a kraťasy. V ruce držím mikinu, kterou jsem si chtěl natáhnout, jelikož zapadlo slunce a trochu se ochladilo. Lehce sklopí hlavu nejspíše na pozdrav. Opětuju mu gesto nejistý, co jiného dělat.
„Prošel jsi celý hrad. Většina lidí uteče ve chvíli, kdy vejdou do hlavní síně.“ Ozve se tichým melodickým hlasem.
„Omlouvám se, že jsem Vám sem tak vpadl. Kdo jste?“ Nedokážu potlačit zvědavost. Lehce se pousměje.
„Smím přisednout?“ Kývnu a napadne mě, že má podivnou mluvu. Posadí se k ohni z druhé strany zřejmě, aby mě mohl pozorovat. Posadím se na své místo a prohlížím si ho zblízka. Má opravdu pohledné rysy.
„To je lepší otázka, než co jsem.“ Spokojeně se na mě podívá. Při tom pohledu nedokážu ovládnout lehký třes.
„Jak to myslíte?“
„Jsem majitel hradu.“ Odpoví mi na předchozí otázku a k té další se nevyjadřuje. Lehce se zamračím a přejedu nádvoří pohledem.
„Tento hrad není zapsaný na žádné mapě, jak to?“ Ptám se dál. Pozoruje mě chvíli mlčky.
„Líbí se mi tvá troufalost. Všechno prozkoumáš, a nakonec se utáboříš na mém dvoře.“ Odfrkne si. Lehce pokrčím rameny.
„Netušil jsem, že tu někdo je. Myslel jsem, že je to tu opuštěné a prázdné.“ Přiznám.
„Omlouvám se, jsem Daniel.“ Představím se mu a znovu se omluvím. Jen kývne hlavou.
„Zítra odtud odejdete.“ Oznámí mi. Lehce kývnu hlavou. Upřímně si myslím, že je vůbec výhra, že mě tu dnes v noci nechá spát. Ostatně netuším, kde jinde bych se utábořil. Les je temný a nevyzpytatelný.
„Jistě, máte tu prosím wi-fi?“ Zajímám se. Zmateně na mě zamrká.
„Co to je?“ Udiveně se na něj chvíli dívám. On fakt neví, co to je? Dělá si ze mě legraci? Zřejmě ne, když se mu zadívám do očí, které svítí zvědavostí.
„To je internetový signál, za který se platí. Překvapuje mě, že to nevíte, když je internet už skoro všude.“ Vysvětlím mu to, jak nejlépe dovedu a zároveň se nad tím podivím. Stále se na mě dívá podivným pohledem.
„Co je internet?“ Dorazí mě otázkou. To už na něj koukám s otevřenou pusou údivem.
„To je celosvětová síť, která propojuje veškerou elektroniku.“ Zkusím mu vysvětlit i tohle. Zavrtí hlavou.
„Nic takového tu není.“ Vstane.
„Dobrou noc.“ Popřeje mi a odejde.
„Dobrou noc.“ Odpovím mu, ale to už je na odchodu. Vydechnu, když se ztratí v temnotě, která kolem nás za tu chvíli padla. Ještě chvíli se dívám do ohně, než jej uhasím a zalezu si do stanu. Uvelebím se a po chvíli usnu, i když se co chvíli budím, protože mě ve snech pronásledují jeho oči.
Znovu se probudím k ránu zalitý potem. To je už nejméně po páté. Rozhodnu se, že už spát nepůjdu. A tak vylezu ze spacáku a následně i stanu a dojdu si opláchnout obličej ke studni. Hodím tam ten kbelík, ale jsem tak rozespalý a zničený z noci, že do té studny málem spadnu i s ním! Zachrání mě až samotný hradní pán, který mě zachytí.
„Opatrně. Utopil byste se tam.“ Lehce se na mě zamračí. Rozespale zamumlám omluvu.
„Myslel jsem, že budete ještě spát.“ Nadhodí pak.
„Celou noc se mi zdají nějaké horory.“ Zívnu s vysvětlením. Chvíli si mě prohlíží.
„Vezměte si sebou nutné oblečení a pojďte.“ Pobídne mě nakonec. Vykonám jeho prosbu, aniž bych se nad tím zamyslel. Ještě si sbalím i spacák. Bůh ví, kam mě to potáhne, že. Jakmile jsem hotový a vyjdu ze stanu, který zapnu, odvádí mě k hlavní budově, kde jsou pokoje pro pány.
„Kam jdeme?“ Zeptám se po chvíli, kdy mě musel zachraňovat od pádu. Koukám se na cestu jen škvírkami místo očí. Jsem tak ospalý, že je mám slepené a co chvíli zívám. Od té chvíle mě drží za paži, abych se po nerovném povrchu nezabil. Zakopávám už i o své vlastní nohy!
„Do postele.“ Odpoví mi suše. Zmateně zamrkám a chvíli nevím, na co mi odpovídá. I můj mozek je unavený, a právě vyhlásil stávku. Do budovy vejdeme hlavním vchodem a rovnou mě vede do prvního patra, kde projdeme hlavním sálem. Stačím si jen všimnout, že se po stole povalují nějaké knihy. Ale co to je za knihy, nedokážu říct. Procházíme moc rychle a já jsem tak zvědavý! Ocitneme se u pokojů hradního pána a paní. Na chvíli zastavíme a dívá se na mě. Prohlíží si mě, jako kdybych byl jeho kořist. Což je samozřejmě nejspíš jen můj pocit. Nakonec mě odvede do pokoje hradní paní a ukáže mi na postel, která je čistě upravená.
„Spěte, večer si promluvíme. Až se vyspíte, sbalte si ty věci na nádvoří.“ Ještě mě upozorní a odejde. S otevřenou pusou se dívám na dveře neschopen slova. Protesty mi zemřou na rtech, stejně je to zbytečné, když už odešel. Netuším, co se právě stalo. On mi fakt dal pokoj? Ale po kom ten pokoj je? Byla to jeho žena nebo sestra? Tuhle záhadu nejspíš vyřeším až ráno potom, co se vyspím. Usoudím. Přitom si ani neuvědomím, že ráno vlastně už je. Lehnu si do postele a vydechnu. Na první pohled nepohodlná postel je velmi příjemně měkká. Myšlenky mi chvíli bloudí sem a tam a nedokážu je pořádně ani zachytit. Po chvíli se mi samovolně zavřou oči a já usnu ani nevím jak. Kupodivu se mi už nic nezdá.
Probudím se a zmateně bloumám pohledem po pokoji. Trvá chvíli, než si vzpomenu, kde jsem a jak jsem se sem dostal. Pomalu vstanu a nejistě chvíli stojím nevěda, co dělat. Nakonec propátrám místnost. Je tu jen malý stolek u zdi vedle postele a truhla na šaty, která se používala tak ve středověku. Otevřu ji a očekávám, že stejně bude prázdná. Mýlil jsem se. Je plná zachovalých středověkých okázalých šatů pro ženy. Za tohle by místnímu pánovi hradu historici utrhali ruce. Stejně mi přijde zvláštní, že to tu ještě žádný historik neprozkoumal. Vždyť už jen tahle místnost by pro ně byla plná pokladů. Lehce pokrčím rameny a jdu na nádvoří si pro věci. Vyjdu z hlavního vchodu paláce a zarazím se. Vevnitř jsem si to ani neuvědomil, ale venku je patrné, jak se začíná stmívat. Já prospal celý den. Skvělý! Takže v noci budu tak hrát piškvorky s veverkami, a ještě u toho koulet oříšky!
