2. kapitola
Vejdu dovnitř a zůstanu stát. Za silnými zdmi hradu se rozprostírá prostorné nádvoří zalité sluncem se studnou, bez níž by hrad při dlouhém obléhání nemohl přežít. Po jedné straně nádvoří stojí prostý kamenný palác. Jeho tlusté zdi chrání před zimou i letním vedrem a malá okna propouštěla jen úzké pruhy světla. Nedaleko se nachází skromná kaple s půlkruhovou apsidou, kde se obyvatelé hradu modlili. V zadní části nádvoří stojí budovy, kde kdysi byly stáje, sklady obilí a dílny. S otevřenou pusou si to prohlížím. Je to, jako kdyby obyvatelé jen odešli a za chvíli se vrátí. Přijde mi, že naprosto nic neodolalo zubu času. Rozhlédnu se kolem sebe, a nakonec se posadím na okraj jedné klády, co tu někdo nechal zřejmě pro další zpracování. Vytáhnu si z batohu jídlo a beze spěchu se do něj pustím. Užívám si ten klid, ticho a sluneční paprsky.
Když se najím, rozhodnu se prozkoumat hrad. Neškrábal jsem se sem na ten kopec jen kvůli tomu, abych zde poobědval. Vydám se nejdříve ke kapli. Otevřu dveře dovnitř, ale není tu téměř nic k vidění, kromě lavic s klekátky a jednoduchého oltáře s křížem. Zase za sebou zavřu a vydám se do paláce. Vejdu dovnitř nejspíše vchodem pro služebnictvo, protože se ocitnu v kuchyni, za níž se nachází spíž. Kuchyně je vycíděná a čistá. Na sporáku stojí hrnec, který někdo zapomněl. Nakouknu dovnitř, abych viděl, zda je také čistý, ale najdu zbytky nějaké polévky. Udiví mě, že to není zkažené, ale maximálně ze včerejška. Spíž je plná nejrůznějších potravin. Od ovoce až po mléčné výrobky. Maso tam není. Že by zde někdo žil? Napadne mě. To je pitomost, jak by zásobovali takovýhle hrad uprostřed ničeho, když je cesta zarostlá a vlastně neexistující. Vydám se dál a narazím na zbrojnici. I zde je vše dokonale čisté. Zbraně vyčištěné a naostřené, jako kdyby se někdo chystal do boje. Nad tím zavrtím hlavou. Blbost a ještě jednou blbost!
Rozhodnu se prozkoumat další patro. Vystoupám schody a ocitnu se v hlavním sálu hradního pána. Ihned si všimnu, že v krbu doutnají uhlíky, jako kdyby oheň vyhořel poté, co byl nejspíše včera zapálen. Naproti něj stojí dvě křesla obrácená ke mně. Všimnu si dlouhého stolu, kde leží karafa na víno a dvě číše. Opatrně a zvědavě k němu dojdu. Opravdu tam je víno! Čichnu si k němu. Je čerstvé a voní po silném koření. Zavrtím hlavou. To přece není možné! Buď si někde usnul a tohle se ti zdá, nebo máš halucinace! Hrad, který tam nejdřív nebyl a teď je, navíc jeví známky toho, že zde někdo žije! To už je fakt na psychiatra. Potřesu hlavou, abych vyhnal dotěrné myšlenky.
Objevím další dveře, a tak se vydám dál. Vejdu do jedné komnaty a zarazím se. Jsem nejspíše v komnatě hradního pána. Naproti dveřím je postel, ustlaná a na nočním stolku jsou dvě rozečtené knihy. Název nedokážu přečíst. U dveří stojí šatní skříň plná dobového oblečení bez jediného znaku zestárnutí. Všechno je to ze lnu, bavlněný jsou akorát pláště. Svrchní oblečení má navíc na sobě nějaký erb. Nic mi neříká. I když může to být klidně i vážený známý rod a já bych to stejně nepoznal. Erby mi nic neříkají. Pokrčím rameny a raději z téhle komnaty prchnu. Vedle jsou komnaty hradní paní, ale zřejmě nepoužívané. Samozřejmě vše je udržované a čisté. Další je modlitebna nebo něco takového a pak už jen schodiště na další podlaží. Něco mi říká, abych tam nelezl. Úplně mi to nahání husí kůži. Lehce se otřesu a vrátím se zpátky do hlavní síně.
Posadím se do jednoho křesla a natáhnu nohy před sebe. Kupodivu je pohodlné, že bych v něm klidně i usnul. Potřesu hlavou a trochu se zmátožím. Ještě ani není šest hodin a já už bych spal. Vytáhnu z batohu svůj telefon a otevřu ho. Samozřejmě, že nic. Jsem na nějaké vysoké skále, uprostřed hradu obklopený lesy, ale ten zpropadený signál tu není! Zhluboka si povzdechnu a podívám se na mapu, zda jsem něco nepřehlédl. Ale vážně tam ten hrad není, ať se dívám, jak se dívám. Nakonec to vzdám a zandám ho do batohu. Přijde mi divné nocovat v cizí posteli, takže po nějaké době vstanu a vydám se ven. Musím si svítit baterkou, kterou jsem si vzal z domova. Je tu příšerná tma a nejhorší je, že jsem zaslechl nějaké kroky! Fakt! Nekecám! Rychle seběhnu schody, div si málem nenamelu a vyběhnu tentokrát hlavním vchodem z paláce. Díky bohu ještě svítí sluníčko, a tak pomalu vydechnu. Rozhlédnu se po prostoru a vyberu si kryté místo, kde bych mohl postavit stan. Ještě, že vyrábějí lehké a jednoduché na stavbu pro jednoho člověka.
Vytáhnu jej z batohu a postavím na místě, které jsem si vybral. Je to blízko studny, je studnou i trochu krytý, takže pro příchozí z hlavní cesty je téměř neviditelný. Je trochu vidět z hlavního paláce. Lehce pokrčím rameny. Nic s tím neudělám, takže se tím už zabývat nebudu. Najdu nějaké kameny a udělám si provizorní ohniště. Nanosím si i nějaké dřevo a pustím se do rozdělávání ohně. Trvá mi to chvíli, ale podaří se. Takže dneska budu mít i teplou večeři. Pousměju se a začnu si ji ohřívat v ešusu. Díky bohu za skládané nádobí. Jinak bych měl totálně narvaný batoh a ani bych ho snad neunesl. Znovu zkontroluji telefon. Po zjištění, že se nic nezměnilo, jej vypnu, abych šetřil baterii, a zasunu ho do jedné kapsy batohu, kde mám i čtečku knih a nabíječky. Znovu vytáhnu baterku, abych jí měl při ruce. Musím zjistit, kam můžu jít na záchod. Nepředpokládám, že by tu měli normální moderní záchod. Ale nejdříve jídlo. Ešus sundám z ohně a pustím se do jídla. Je to jen ohřívaná sáčková polévka, ale i tak zasytí s kousky rohlíku.
Najím se a přemýšlím, jak omýt nádobí. Napadne mě použít studnu, a tak se k ní vydám. Nakouknu dovnitř. Hladina vody je až hodný kus pode mnou. Ale u studny je kbelík s provazem. Povzdechnu si, vezmu jej do ruky a hodím do studny. S námahou jej vytáhnu plný vody. Nejdříve si omyji obličej a pak nádobí. Přijde mi blbé z toho i pít, tak jí vyleju a vytáhnu si nový kbelík vody. Část vody si přeleju do omytého ešusu a vrátím na oheň. Nemám odvahu z ní pít jen tak. Raději si jí převařím. Nechám vařit vodu a jdu se podívat kolem, kde bych mohl vykonat potřebu. Alespoň dneska. Zítra se vydám dál. Mám z toho tady divný pocit jako kdyby mě někdo sledoval. Zřetelně si vybavuji ty kroky, co šli za mnou v paláci. Lehce se otřesu. Konečně najdu zapadlý kout a vyčůrám se. Vrátím se zpátky k ohni a sundám z něj ešus s vařící se vodou. Část si naleju do plastového skládaného hrníčku, který jsem si koupil na cesty, a část nechám zchladnout, abych si jí mohl nalít do láhve na vodu. Do hrníčku si přidám sáček s čajem a usadím se.
Začne se pomalu stmívat. Stíny se prodlužují. Vidím ze svého místa, jak se něco pohnulo za oknem hradu. Najednou to tu působí živěji. Mám strach, že můj oheň přiláká nežádoucí pozornost, ale bez něj, bych se tu cítil podivně nechráněný. Zhluboka se nadechnu a napiju se svého chladnoucího čaje. Vzal jsem si sebou heřmánek. Uklidňuje mě a spím po něm jako miminko. I když občas mívám podivné sny. Sny, kdy se líbám s jiným mužem, ale nevidím mu do tváře. Ten muž mě pak položí na postel a začne uctívat mé tělo. Vždycky se probudím ve chvíli, kdy mě prsty připravuje, a přitom mi líže penis. Samozřejmě, že se probudím s malým problémem v kalhotách. Nikdo jiný ve mně tohle nikdy nevyvolal. Ano, chodil jsem na žádost mé matky na rande a byl na seznamce. Jenže většina z těch chlapů chtěla jen sex. Otřesu se. Raději budu sám než někoho z nich.
Najednou ucítím, jako kdyby mě někdo sledoval. Rozhlédnu se kolem sebe a vstanu. Nejdříve nikoho nevidím. Jenže pak uslyším zvuk otevírání dveří. Jde to z paláce. Otočím se tam a prudce se nadechnu. Ve dveřích stojí neznámí muž. Je vysoký a štíhlý, s bledou pletí, která připomínala měsíční svit dopadající na opracovaný kámen. Dlouhé černé vlasy mu padají přes ramena až téměř do půlky hrudi a lemují tvář s ostře řezanými rysy. Jeho oči mají nezvyklou barvu. V přítmí, které panuje, neboť slunce sice zašlo, ale měsíc ještě nevyšel, působí téměř černě. Když udělá krok dopředu, všimnu si, že má na sobě dlouhý tmavý plášť sepnutý stříbrnou sponou a pod ním jednoduchý lněný oděv šlechtice. Ostře se nadechnu a vstanu.
