Můj svět fantazie

Sbalím si do batohu vše, co bych na dvou denním výletě mohl potřebovat. Je léto. Na dnes a další dva dny předpovídali slunečné teplé počasí. Navíc je víkend, a tak toho využiji. Své rodině jsem už oznámil, že tak dva dny nebudu dostupný. Jsou na to už zvyklí. Jsem spíše samotář a na takovéto výlety vyjíždím co chvíli. Naposledy zkontroluji, zda mám všechno, a nasednu do auta. Vydám se do vzdáleného města přibližně tak hodinu od mého bydliště. Vyjde mi to akorát na čas, abych zaparkoval, koupil si lístek na vlak a nastoupil. Mám v plánu jet vlakem téměř až na samotnou hranici republiky a pak pěšky dojít zpět sem k autu. Doma jsem si do telefonu stáhnul mapy, i když pokud se ztratím, tak mi to moc nepomůže. Ale lepší něco než nic.

Zaparkuju na veřejném parkovišti vedle vlakového nádraží. Snad mi ho někdo neukradne, i když už je to starší auto. Zatím se mi tedy nic s ním nestalo. Vytáhnu svůj batoh i s láhví vody, zamknu ho a vydám se do vestibulu stanice. Tam přistoupím k okénku.

„Dobrý den.“ Pozdravím slušně.

„Dobrý den, přejete si?“ Usměje se na mě paní pokladní.

„Ano, lístek pro jednoho do stanice nejblíž hranice.“ Pozvedne obočí, ale vytiskne mi lístek na poslední stanici před hranicí.

„Jdete na túru?“ Kývnu hlavou.

„Ano.“ Zaplatím požadovanou částku a vezmu si lístek.

„Hodně štěstí. Ztratili se tam už tři lidi, a ještě je nenašli. Dejte na sebe pozor.“ Popřeje mi i s překvapivou informací. Zamrkám.

„Děkuji. Nikde jsem o tom nečetl.“ Nadhodím. Pokrčí rameny.

„Zatím to asi nechtějí zveřejňovat.“ Kývnu.

„Děkuji. Hezký den.“ Popřeju jí a odejdu k vlaku, abych nastoupil.

Uvelebím se na vybraném místě a vytáhnu si čtečku knih. Já vím, že je asi nepraktické ji sebou tahat, ale já se jinak ve vlaku děsně nudím. Připravím si lístek a otevřu si čtečku. Najedu na jednu rozečtenou knihu. Je to životopisná kniha o jednom metalovém zpěvákovi. Mám ho rád. Většinu z toho sice vím, ale neuškodí to vědět v kontextu. To, co vím, jsou vlastně jen útržky. Je hrozně zajímavé číst o jeho cestě. Čtení přeruším jen, když přijde průvodčí. Podívá se na lístek a pozvedne obočí, ale mlčí. Označí mi ho.

„Dejte na sebe pozor. V těch lesích není signál.“ Vrátí mi ho. Usměju se na ni. Je to moc hezká drobná blondýnka. Stejně to není můj typ.

„Děkuji. Doufal jsem v to, alespoň mě nikdo nebude nahánět.“ Zamrkám na ni. Usměje se na mě.

„Máte to jako digitální detox?“ Zajímá se. Kývnu.

„Něco v tom smyslu.“ Souhlasím. Znovu se na mě usměje a jde dál. Až do konce mé cesty vlakem nepřijde a já se začtu do knihy. Zbytek cesty uběhne jako voda. Jakmile ohlásí mou zastávku. Zandám čtečku a připravím se k výstupu. Paní průvodčí mi jen popřeje hodně štěstí a rozloučí se semnou ve dveřích. Poděkuju jí a také se rozloučím. Vystoupím z vlaku. Rychle přejdu koleje na druhou stranu, abych nepřekážel, až se rozjede. Přitom se rozhlížím kolem sebe. Je tu ticho, kromě rozjíždějícího se vlaku je slyšet akorát zpěv ptáků. Staniční budova pamatoval už lepší časy. Je polorozpadlá a zarostlá. Je vidět, že se tady o to nikdo nestará. Podle mapy tu není ani žádná vesnice. Ta je až o hodný kus dál a stojí tam jen asi deset domů. Zajímalo by mě, jaký typ lidí si pořídí dům na tak odlehlém místě? Uvědomím si za chůze, když se vydám kolem budovy vyšlapanou cestičkou. Za předpokladu, že si to pamatuji správně, musím jít po modré. Dojdu k silnici a rozhlédnu se na všechny strany, abych našel turistickou značku. Ano, tamhle je. V dálce na jednom stromě u silnice. Vydám se k ní a po pár metrech zahnu dolů po lesní cestě. Ihned mě obklopí známé ticho lesa. Zhluboka se nadechnu a s úsměvem na tváři se vydám dál.

Už jsem ušel zřejmě několik kilometrů. Cesta se stáčela dolů, pak zase nahoru do kopce a různě se klikatila. Posadím se na spadlý strom. Stáhnu si batoh z ramen a na chvíli odpočívám. Je tu tak krásně. Je vidět, že tu nechávají přírodu dělat si co chce. Sem tam je spadlý strom v lese, všude spousta jehličí a tak, ale musím říct, že jsem tu také narazil na spoustu stop po zvěři. Les je očividně zdravý. Vytáhnu si z batohu svačinu a pustím se do jídla. Vzal jsem si sebou potraviny, co můžu jíst jak za studena, tak za tepla. Pokud bych však chtěl založit táborák, musel bych na to najít vhodné místo. Uprostřed lesa to určitě ale nebude. Najím se, napiju se vody a vydám se dál. Musím říct, že tohle je splněný sen každého samotáře. Tady nikdo neotravuje. Mobil vážně nemá ani čárku. Zastavím se na rozcestí a najednou netuším, kudy se dát dál. Vytáhnu tedy telefon a podívám se do mapy. Musím chvíli hledat, než přibližně zjistím, kde jsem. Studuji, kudy bych se měl dát, a nakonec se vydám tou cestou vlevo. Zandám telefon, abych ho neztratil. To by byl průser.

Jdu tedy dál a rozhlížím se po nějakých značkách. Nejsou tu. Začínám se trochu bát, abych se neztratil, ale nebylo by to poprvé. Po každé cestě vždycky někam dojdu. Pokrčím rameny a užívám si přírodu. V lese je pořád šero a na slunce nevidím. Telefon mám zandaný, a tak si nevšimnu, že dávno minulo poledne. To, že jsem měl už dávno obědvat, mi připomene až kručící žaludek. Rozhlédnu se kolem sebe. Nejsem zrovna v místě, kde by se dalo si sednout a najíst se. Lehce se zamračím, jak přemýšlím, kde si sednout. Rozhodnu se nakonec jít dál. Třeba na něco narazím. Jdu tedy po větší cestě dál. Ta se stáčí znovu doleva, a nakonec do kopce. Aniž bych si to uvědomil, minu rozcestí, kde jsem měl jít doprava. S funěním se vydrápu na nějaký kopec. Posledních pár metrů je bez stromů, takže to vytváří dojem mítinky zalité sluncem. Vše se kolem mě třpytí ve slunečních paprscích různými odstíny zelené. Je to nádherné.

Vytáhnu telefon a vyfotím si to, než se rozhlédnu po kraji. Je až s podivem, že i když jsou kolem stromy, vidím do dálky. Tedy spíš jen na druhý kopec, který je skalnatý. Odvrátím zrak jinam a studuji, kudy bych se měl dát. Zároveň to porovnávám s mapou. Jenže něco mi říká, že bych se na ten kopec měl podívat znovu. Udělám to a zalapám po vzduchu. Na vrcholu strmého skalního kopce se tyčí hrad. Jeho mohutné kamenné hradby splývají se skálou pod ním, jako kdyby z ní vyrostl. Což se zřejmě stalo během pěti minut. Kde se tam vzal? Nerozumím tomu. Nemohl jsem ho přehlédnout! Takový hrad nelze přehlédnout! Dominuje mu vysoká čtverhranná věž bdící nad krajinou a z jejích úzkých oken je možné dohlédnout na cesty hluboko pod kopcem. Chvíli hledám v mapě, ale není tu zanesený. Že bych najednou objevil neznámí hrad? Zavrtím hlavou. To mi nepřijde možné v dnešní době. Spíš nebyl zanesený v mapě. Ostatně kolem stejně není žádná turistická cesta.

Lehce se zamračím a uvažuji, co budu dělat. Zvědavost mě stejně přemluví a já se vydám k hradu. Musím slézt z kopce, na kterém teď jsem, najít cestu na druhý a vylézt ho. To bude fuška, ale snad to zvládnu. Cestou si vezmu jen proteinovou tyčinku rozhodnut se naobědvat až na hradě. Navíc, pokud by tam byl kastelán, mohl bych se o něm něco dozvědět. Jsem historií fascinován, i když žít bych v dávných dobách nechtěl. Jsem dost zhýčkaný dnešní dobou. Telefon, televize, internet, mobil a další vymoženosti by mi chyběli. Hlavně ta možnost dojít si do obchodu a koupit si vše, na co mám chuť a co chci nosit.

Trvá dobře tři hodiny, než se vyškrábu nahoru. Hlavní cesta zřejmě už neexistuje a je zarostlá. Takže se drápu nahoru po strmém svahu. Ještě, že už z půlky kopce prosvítá těžká kovaná brána s padacím mostem, který je spuštěný, jako kdyby mě zval dovnitř. Samozřejmě vím, že nad ní stál kdysi strážný, který nikdy nespouštěl oči z okolní krajiny a druhý, který stál u dveří a každý, kdo chtěl do hradu, musel se podrobit jeho důkladné prohlídce. Dnes tam však nikdo nestojí. Hrad je opuštěný. Vylezu těch pár metrů k mostu, co mi zbývá a snažím se vydýchat. Tohle byla fakt hrozný výstup, ale ten pocit, když stojíte u neznámého hradu, stojí za to. Chvíli se vydýchávám, než přelezu most a stanu u brány. Vezmu za kliku a kupodivu se dveře nehlučně otevřou, jako kdyby mě zvali dál.