Můj svět fantazie

Vylezu z rakve a strnu. Cítím ve své kryptě člověka a ne jednoho. Není to můj sluha, jeho pach znám. Navíc do mé krypty nechodí. Je možné, že můj hrad objevili lovci? Lehce se zamračím. Musím se vydat nahoru, jinak to nezjistím. Povzdechnu si. Moc se mi tam nechce. Není se taky čemu divit. Už od chvíle, kdy zaznamenali mé děti noci, nás loví. Ale až teď, téměř patnáct staletí po mém zrodu, mě vyčenichali. Jak se dozvěděli, že existuji nebo kde mě najdou, je mi záhadou. Myslím, že je sedmnácté století po Kristu. Pokrčím rameny. Není to pro mě důležité. Čas je pro mě jen relativní pojem. Vylezu z krypty a vydám se nahoru do haly. Už z dálky slyším hlasy a bolestné steny mého sluhy. Snad mu moc neublížili.

Objevím se tam přesně ve chvíli, kdy hodiny odbíjejí desátou večerní. Dneska jsem si přispal. První mě zaznamená lovec stojící u mého sluhy. Okamžitě strne a dívá se na mě. Není se také čemu divit. Jsem vysoký s vypracovanou postavou, kterou momentálně halí jen černé kožené kalhoty a bílá košile. Dlouhé černé vlasy mám rozpuštěné a sahají mi do pasu. Pak už se to šíří jako lavina. Prohlížím si je jednoho po druhém. Je tu celkem deset statných mužů, zřejmě zkušených v boji proti nám. Ten, co stojí u mého sluhy se ušklíbne.

„Á samotný vládce hradu nás poctil svou návštěvou.“ Výsměšně zanotuje. Odfrknu si. Kdy jen tušil, že nejsem vládcem jen hradu.

„To spíš vy jste sem vtrhli jak neandrtálci.“ Vrátím mu to. Pár mužů překvapeně zamrká. Nejspíš nečekali tak melodický hlas nebo že se s nimi budu bavit jako normální kultivovaný muž.

„Kdo vůbec jsi?“ Ozve se muž nejblíže ke mně. Podívám se mu do očí a pousměju se.

„Jsem vaše noční můra.“ Odtuším a přivřu své téměř černé oči, které se barví do ruda, když se zlobím nebo mám hlad. Lovec u mého sluhy sevře jeho rameno, až sluha bolestně zasténá.

„Pomalu upíre, pokud nechceš, aby zemřel.“ Odtuší. Pozvednu obočí.

„Co chcete?“ Lovec se usměje.

„Tebe.“ Odpoví mi.

„Tady mě máš. Tak ho můžeš pustit.“ Odpálkuju ho. Lovec zavrčí, ale kývnu na dalšího. Ten mi hodí k nohám nějaký řetěz.

„Je stříbrný. Omotej si ho kolem zápěstí!“ Nařídí mi.

„Nejdřív ho pusť.“ Zavrčím. Copak on neví, že mi stříbro, svěcená voda a slunce neublíží? Lovec zavrčí.

„Ne, omotej si to kolem ruky!“ Stisknu si kořen nosu. Tímhle se nikam nedostaneme.

„Pusť toho muže. Nic ti neudělal. Nebo snad chceš, aby se šuškalo, že lovci upírů zabíjejí i lidi?“ Lovec se na mě chvíli dívá, než mého sluhu pustí.

„Zmiz!“ Nařídí mu. Sluha se na mě podívá a já kývnu hlavou, aby šel. Sluha jen sklopí hlavu a rychle zmizí. Dřív, než si to lovci rozmyslí.

„Teď ten řetěz.“ Pokrčím rameny a sehnu se, abych ho sebral ze země. Přitom pozoruju lovce a dávám si pozor, aby mě nezahnali do kouta. Zvednu ho. Nic se samozřejmě nestane. Všichni zadrží dech a překvapeně na to koukají.

„Co to? Jak to, že nefunguje?“ Ozve se jeden z nich. Pousměju se a hodím jim ho zpátky. Nic nevysvětluju. Ve chvíli, kdy se všichni dívají na řetěz v rukou jiného lovce, popadnu toho nejblíž, a i s ním se rozeběhnu do útrob hradu. Je to vlastně takové malé bludiště. Lovec se vzpouzí a snaží se osvobodit. Ve chvíli, kdy mě přestane bavit ho usměrňovat, se mu prostě zakousnu do krku. Vezmu si co nejvíce krve a mrtvolu zanechám v nejvyšší věži, odkud jako netopýr odletím.

Tenhle rok je pro mě velmi nebezpečný. Rozhodnu se raději uložit na nějaký čas ke spánku, aby hon na mě utichl. Let stočím k jednomu městečku, kde přistanu na místním hřbitově. Vyhlédnu si majestátní hrobku hodnou vládce a zabydlím se v ní. Nezapomenu samozřejmě uložit bývalého obyvatele tak, aby to nebylo podezřelé, a sám ulehnu v jeho krásném sarkofágu. Zavřu víko a následně na to i oči. Ruch světa vytěsním z hlavy a usnu spánkem mrtvých na dlouhé roky. Doufám jen, že až se zas proberu, bude pro mě svět více bezpečný a zajímavý, než je teď.