Můj svět fantazie

Vejdu do domu své mámy. Ta ještě naštěstí spí, takže zmizím ve svém pokoji. Vybalím si a trochu se zkulturním, než sejdu dolů s taškou do školy. Zmateně se na mě podívá.

„Ahoj, co ty tu? Nemáš být u svého přítele?“ Nadhodí.

„Mami, prosím.“ Zavrtím hlavou a víc to nerozebírám. Pokrčí rameny.

„Kam jdeš?“ Pozvednu obočí.

„Kam bych měl jít? Do školy.“

„Do školy? Ty máš ještě nejmíň týden prázdniny. Navíc je sobota.“ Převeze mě. Zamrkám.

„Aha.“ Zavrtí hlavou a podá mi jídlo.

„Dobrou chuť.“ Také jí popřeju, ale z jídla si jen uždibnu. Vrátím se pak do svého pokoje a padnu do postele. Nespím, jen tak ležím a koukám se do stropu. Zamiloval jsem se do něj a ani Kain a jeho řeči tomu nemohli zabránit. Jenže jsem ho teď od sebe odehnal ze strachu, že kvůli mně ho zabijí lovci. Tiše vzlyknu a schoulím se na boku do klubíčka. Máma mě vyruší jen na oběd, ale z něj si znovu jen uždibnu. Povzdechne si.

„Saimone, ublížil ti?“ Zavrtím hlavou.

„To spíš já jemu, mami.“ Zašeptám. Lehce se zamračí.

„Jak?“

„Odehnal jsem ho, protože jsem měl strach, že mě využijí proti němu a zabijí ho." Vzlyknu, odstrčím se od stolu a uteču do pokoje. Po chvíli dojde za mnou máma a posadí se ke mně na postel. Pohladí mě po vlasech a zádech, neboť ležím zády k ní na boku.

„Zlato, někdy prostě musíš hrát s tím, co máš, a riskovat. Když neriskuješ, nic nezískáš.“ Podívám se na ni uplakaným pohledem.

„Nemůžu o něj přijít.“ Přiznám.

„Raději budu bez něj, než aby nebyl vůbec.“ Vzlyknu. Povzdechne si.

„Trdlo moje. To se raději utrápíš?“ Kývnu a otočím se zpátky. Povzdechne si a odejde. Trvá hodnou chvíli, než někdo znovu zaklepe na dveře.

„Dále.“ Zahučím. Dotyčný vejde a posadí se ke mně na postel.

„Tvá máma říkala, že jsi utrápený, ale to nevystihuje tvůj stav, že?“ Prohodí známí hlas. Otočím k němu hlavu. Je to Markus. Můj nejlepší kamarád. Vzlyknu a vrhnu se mu do náruče. Obejme mě.

„To bude dobré, Saii.“ Zavrtím hlavou.

„Odehnal jsem ho.“ Vzlyknu. Povzdechne si a tiší mě. Po nějaké době se pomalu uklidním. Pustí mě a kriticky si mě prohlédne.

„Zkulturni se a jdeme.“ Zavrtím hlavou.

„Nikam nejdu.“ Zamračí se na mě.

„V žádném případě. Nenechám tě, aby ses tu užíral. Jdeme ven.“ Rozhodne za mě. Povzdechnu si, ale zkulturním se natolik, že není moc vidět, že jsem plakal. Markus mě zhodnotí pohledem a spokojeně kývne. Pak mě vezme ven. Zavede mě na naše hřiště, kde kluci hrají fotbal. Posadíme se na lavičky a nějaká další děcka se k nám připojí.

„Nazdárek, lidi. Kdes byl, Saimone?“ Plácne mě do ramene další kluk. Pokrčím rameny.

„V nemocnici.“ Přiznám.

„A už je to lepší?“ Zajímá se. Kývnu hlavou.

„Jo, jenže mě chtějí věznit ještě týden.“ Fňuknu hraně.

„Nezávidím ti.“ Soucitně pokývá hlavou. Rozptylují mě až do večera, kdy mě Markus odvede zpátky domů. Takhle to jde dalších pár dní. Markus pro mě vždycky přijde a rozptyluje mě. Dokonce mě donutí, ať myslím i na něco jiného. Takže se spíš soustředím na školu, abych dohnal učení a tak. Stejně mi, co chvíli myšlenky utečou k Drakeovi. Po týdnu doktoři uznali, že můžu i do školy, takže mi i tohle zabírá čas. Každou noc se mi zdá o milování s ním a každé ráno se musím nutit, abych vstal a odešel do té školy. Přes den jsem zahrabaný v učení tak moc, abych na něj nemyslel. Ničí mě to. Cítím to. Ale nemůžu s tím nic udělat. Jsem tak zahloubaný ve svém trápení, že si ani nevšimnu cizích lidí, co začali chodit na naši školu a sledovat mě. Stejně toho moc nezjistí. Vstávám brzy ráno, protože dlouho nemůžu spát. Když je pracovní den, tak seběhnu do kuchyně, najím se, shrábnu svačinu do batohu a vyrazím do školy, kde jsem až do odpoledne. Po ní jdu domů. Nikde se nezastavuju, s nikým se nebavím. Občas prohodím pár slov s Markusem, ale i on se mi po pár týdnech začal stranit. Nedivím se mu. Nejsem teď moc dobrý společník.

Smutně si povzdechnu a jdu domů co noha nohu mine. Nechce se mi domů, ale také se mi nechce s nikým komunikovat. Jsem tak zabraný do svých myšlenek, že málem vrazím do nějakého muže. Vzhlédnu k němu a zapotácím se.

„Omlouvám se.“ Prohodím ochraptělým hlasem, který moc často nepoužívám.

„Nic se nestalo.“ Pousměje se na mě. Je to vysoký hubený muž. Má zřejmě vypracovanou postavu, jinak by se nemohl měřit s jinými bytostmi. Delší hnědé vlasy mu uličnicky padají do čokoládových očí. S kulatým obličejem a úzkými rty vypadá přísně. Typoval bych, že je mu tak třicet, i když se můžu mýlit. Je oblečený do černého dlouhého kabátu, pod nímž má černou košili, a černých kalhot.

„Jsi Saimon, viď?“ Pozvednu obočí.

„Nevzpomínám si, že bych Vás znal.“ Zavrčím tiše. Uchichtne se.

„Neznáš, ale já znám tebe. Půjdeme?“ Pozvednu obočí.

„S cizími nikam nechodím.“ Odtuším. Povzdechne si.

„Myslel jsem, že se to obejde bez cirátů.“ Prohodí. Zamračím se.

„O čem to mluvíte?“

„O tomhle.“ Opře mi o bok ostří nože tak, aby to nebylo vidět. Polknu.

„Co chcete? Nic nemám.“ Pousměje se.

„Chceme Drakea.“ Na chvíli zavřu oči.

„Volal vás, že?“ Pozvedne obočí.

„Kdo nás měl volat?“

„To je jedno.“ Zavrčím, ale jdu s ním. Vede mě na druhý konec města do nějakého skladiště. Je tam víc lovců. No víc. Je to vlastně skladiště plné lovců. Posadí mě na nějakou židli a přiváže nějakými řetězy. Ani neceknu, i když se mi nějaký zařeže do paže.

„Tati, moc to neutahuj, je to člověk.“ Pokárá ho další muž. Přejde k nám a uvolní je. Nijak na to nereaguji. Jen doufám, že Drake nepřijde. Mé přání nikdo nevyslyšel, i když jsem se usilovně modlil. Drake se objevil ve chvíli, kdy padla tma. Všechny oči se na něj zaměřili hned, jakmile překročil práh skladiště. Vešel se vztyčenou hlavou.

„Dobrý večer.“ Prohodil klidně. Nejspíš vůdce lovců přejde ke mně.

„Dobrý večer, Drakeu.“ Prohodí. Upír pozvedne obočí, až tiše zaúpím. Copak neví, jak je teď sexy? Dlouhé černé vlasy má rozpuštěné. Jeho oči jsou teď černé jako dvě hluboké studně. Na sobě má jen dlouhý černý kabát a zatraceně uplé černé kalhoty. Ani jeden si mě nevšímá.

„Odkud mě znáš?“ Prohodí Drake. Lovec se pousměje.

„Řekněme, že ten lovec, který tě minule málem dostal, byl můj předek.“ Drake jen kývne a podívá se na mě.

„Co po mě chceš?“ Prohodí. Lovec se uchichtne.

„Co myslíš, že po tobě chci?“ Drake pozvedne obočí.

„Zřejmě, abych se vám vzdal a vy mě mohli nerušeně zabít.“ Odtuší nevzrušeně.

„Jsi chytrý.“ Odpoví mu lovec.

„A když odmítnu?“ Zkusí to Drake.

„Tak on zemře.“ Kývne na mě.

„Je to člověk. Vy přece lidi nezabíjíte.“ Založí si ruce na prsou můj upír. Lovec se uchichtne.

„Myslím, že pro něj to bude vysvobozením. Pár dní jsme ho sledovali. Pro něj už život nemá cenu.“ Odtuší. Podívám se na lovce a na Drakea. Ani jeden si mě nevšímá. Drake se ušklíbne.

„Tohle ale vy nerozhodujete.“ Lovec se ušklíbne.

„Pokud to poslouží naší věci, je mi jedno, jestli ho zabiju nebo ne.“ Odtuší chladně. Sklopím hlavu a rychle přemýšlím. Nikdo si mě zdánlivě nevšímá. Všichni se zaměřují na Drakea a jejich vůdce. Stačí jeden pohyb, abych se dostal z pout. Syn toho, co mě přivedl, mi ty pouta dost uvolnil. Vidím, že si toho Drake všiml, ale dělá, že ho nezajímám. Nebo to ani nepředstírá. Bodne mě u srdce. Vidět ho je pro mě to nepředstavitelné peklo. Vidět ho a nesmět se ho dotknout, zjistit, že jsem mu vlastně ukradený. Nevím, proč vlastně přišel. Nejhorší je, že u něj nikdy nevím, na čem jsem. Dohadují se ještě dost dlouho, a tak trpělivě čekám. Vypadá to, že na mě i zapomněli. Jenže nemám, jak se odtud dostat. Jsem téměř uprostřed místnosti. I když se lovci zatím zaměřují na Drakea a jejich vůdce, nedostanu se nepozorovaně skrz ně ke svobodě. Nevím vlastně, co mám dělat. Jako by si mě až teď všiml ten jejich vůdce, popadne mě najednou a vytáhne ze židle. Okamžitě mi přiloží ostří nože na krk. Stačí jediný neopatrný pohyb a může mě zabít. A víte co? Je mi to jedno. Je mi jedno, že mě zabijí, protože život bez Drakea nemá smysl. Zamiloval jsem se do něj. Ano, miluju ho a to tak, že bez něj nemůžu žít. A já blbec ho odehnal. Podívám se mu do očí. Střetneme se pohledem. V jeho očích se nedá nic vyčíst. Vím jen, že v mích si může přečíst mou lásku k němu a prosbu o odpuštění. Ano, žádám odpuštění, že jsem ho odehnal. Lovec se najednou pohne a zachechtá se.

„No ne, dvě hrdličky oddělené osudem. Oba nakonec zabití.“ Zasměje se. Na chvíli zavřu oči. Otevřu je ve chvíli, kdy udělám jedinou možnou věc. Oženu se po něm loktem tak, jak nás to učil mistr. Okamžitě vykřikne. Držím jeho ruku s nožem, takže mi hrdlo neprořízne. Chvatem ho donutím, aby nůž pustil a znovu se po něm oženu. Nůž samozřejmě chytím. Teď mám zbraň. Jenže dost chabou, když na mě vypálí z pistole, jsem dokonale bezbranný. Uslyším výstřel, výkřik Drakea a pak padnout tělo. Otočím se a z ruky mi vypadne nůž. Na zemi leží Drake. Ten blbec skočil přede mě.