Můj svět fantazie

Kain mě dovede k Drakeovi domů a ukáže mi připravený pokoj. Poděkuju mu a potom, co odejde z pokoje, si vybalím. Rovnou se i převléknu. Pak sejdu dolů. Kain tu ještě je. Sedí v obýváku a čeká na mě. Posadím se k němu.

„Proč tu ještě jsi?“ Pousměje se.

„Chci vědět, že jsi v pořádku. Navíc říkal, abychom tu počkali, než přijde.“ Pozvednu obočí.

„Kde vůbec je přes den?“ Pokrčí rameny.

„Nevíme. Tohle si střežil i před mým předkem. Prostě vždycky najednou zmizí.“ Kývnu.

„Říkal si něco o lovcích. Řekneš mi o nich něco víc?“ Pobídnu ho. Kousne se do rtu a podívá se ke dveřím.

„Nemusíš se bát. Kdyby něco, tak já to chtěl vědět.“ Chlácholím ho. Kývne hlavou a pustí se do vyprávění.

„Je to organizace, která loví upíry, vlkodlaky a čarodějnice, které se utrhli z řetězu. Nejdřív lovili úplně všechny, ale pak zjistili, že někteří tu chtějí jen prostě žít a snaží se, aby neubližovali lidem. Třeba když někdo jde dobrovolně s upírem, tak toho upíra nechají být. Ostatně ten člověk má svůj rozum. Jeho problém, že se nechal okouzlit.“ Pokrčí rameny.

„Takže Drakea by nechali na pokoji?“ Pozvednu obočí. Zavrtí hlavou.

„Ne, On je něco jiného. Vyklouzl jim ve chvíli, kdy ho měli v hrsti. To neodpouštějí. Prý dokonce jednoho lovce zabil při útěku. Pak se stáhl na přibližně sto let a objevil se až teď.“ Shrne to nakonec. Zamyšleně se na něj dívám.

„Myslíš, že mě opravdu jen využívá?“ Zeptám se na to, co mě tíží. Kývne hlavou.

„Ano, myslím si to.“

„Ale proč by si mě pak chtěl k sobě připoutat?“ Nechápu. Kain se překvapeně nadechne a chvíli na mě jen kouká.

„Tys mu dovolil pít svou krev?“ Kývnu.

„Hůř, pil jsem i jeho.“ Přiznám. Vytřeští na mě oči.

„To nesmíš! Už mu to nedovol!“ Promnu si čelo.

„Kaine, v čem je problém?“

„Pokud vypiješ hodně jeho krve, můžeš se stát jeho otrokem. Kolik si jí vypil?“ Zeptá se pak.

„Netuším, asi jen něco kolem litru. Přitom posledním říkal, že nechce, abych se proměnil v upíra.“ Špitnu.

„Jasně, že ne. První rok bys byl silnější než on. Navíc neovladatelný. Musel by za tebe převzít zodpovědnost. Byl bys navěky napojený na něj. Poutem stvořitele a jeho dítěte.“ Odtuší. Lehce se zamračím.

„Říkal, že chce, abych byl jeho partner.“ Zasměje se.

„Saimone, tímhle oblbuje lidi už staletí. Vždycky jim nakecá, co chtějí slyšet, aby se dostal k nim do postele a mohl z nich nerušeně pít. Pak je zabije a opustí.“ Odtuší. Koukám na něj nejspíš dost zraněně, protože se přesune ke mně a obejme mě.

„Je mi to líto, Saii. Je mi líto, že jsem to já, kdo ti kazí tuhle pohádku. Ale věř mi, k pohádce to má dost daleko.“ Také ho obejmu a tiše se rozpláču. Tiší mě a hladí po zádech. „Bude to dobré, uvidíš.“ Kývnu a pomalu se uklidňuju.

„Promiň, zmáčel jsem ti triko.“ Pousměje se.

„To nic. Nejlepší bude, když se vrátíš domů.“ Pobídne mě. Zavrtím hlavou.

„Má mou mámu v hrsti. Pil z ní.“ Přiznám nešťastně. Kousne se do rtu.

„Co chceš dělat?“ Nadhodí.

„Coby, budu hrát tu jeho hru, dokud ho to nepřestane bavit.“ Špitnu. Povzdechne si.

„Zničí tě to.“ Kývnu.

„Jo, zničí, ale máma bude v pořádku.“ Zašeptám. Přikývne a pustí mě. Podívá se na hodinky.

„Už musím jít. Za chvíli tu je. Nechci, aby mě tu viděl. Minule mě málem zabil, jak byl vzteklej.“ Pozvednu obočí.

„Jak to?“

„No, překazil jsem mu rande.“ Pokrčí rameny. Uchichtnu se.

„Aha.“ Inteligentně mu odpovím. Trochu se na mě usměje.

„Drž se.“ Popřeje mi a nechá mě o samotě. Povzdechnu si. Počkám, až klapnou dveře a jdu najít kuchyň. Najdu ji docela snadno a podivím se, že je plně vybavená i jídlem. Udělám si tedy něco k snědku a vyvalím se na pohovku, kde kupodivu usnu. Probudí mě Drake pusou. Zavrním, obejmu ho kolem krku a oplatím mu ji. Usměje se na mě.

„Dobrý večer, zlato.“

„Ahoj.“ Znovu zavrním.

„Jedl jsi?“ Pozvedne obočí. Kývnu.

„Jo, jedl.“

„Dobře, kdo tě vyzvedl?“ Pozvednu obočí. Proč to chce vědět?

„No…Kain.“ Přiznám. Zamračí se, vymámí se z mého sevření a posadí se do křesla.

„Co se děje?“ Posadím se.

„Ten kluk mě nenávidí.“ Zavrčí.

„Drakeu, neudělal si nic, abys to napravil.“ Jemně ho upozorním. Zamračí se na mě.

„Jeho předek mi sloužil a dost věrně.“ Zavrčí.

„Myslel jsem, že jeho potomci budou stejní. Ale všechno dělají tak neochotně a s cílem se mě zbavit co nejdřív.“ Odtuší naštvaně. Vstanu, přejdu k němu a posadím se mu na klín.

„A není to třeba tím, žes jejich předka opustil a nechal ve spárech lovců?“ Nadhodím. Strne a podívá se na mě. Přivře přitom oči, až se celá jeho osobnost změní a připomíná dravce. Polknu a najednou z něj mám hrozný strach.

„Kdo ti to řekl?“ Zavrčí.

„Četl jsem to.“ Vymyslím si. No, i když to vlastně zas taková lež není. Rychle se chystám znovu vstát z jeho klína. Nedovolí mi to a přidrží si mě.

„Tak četl, jo? A kde?“ Otočí si mou hlavu k sobě. Srdce mi buší v uších. Musí být slyšet hrozně na hlas. Polknu.

„Na internetu.“ Špitnu. Jeho prsty jsou ledové. Nahne mi hlavu, abych odkryl krk. Vyděsí mě to. Přiblíží se rty k mému krku a začne mě tam líbat. Dech se mi zrychlí, krev mi hučí v uších a musím zavřít oči, aby neviděl, že mám slzy v očích. Drake mě olízne po celé délce krčí žíly a pustí mě. Okamžitě vyskočím z jeho klína a přesunu se na pohovku. Hlavně daleko z jeho dosahu. V téhle chvíli se cítím jako divoké zvíře lapené v pasti. Drake chvíli nic nedělá.

„To ti řekl Kain, že jo?“ Zavrčí potom tiše. Zavrtím hlavou.

„Ne.“ Špitnu. Drake vstane z křesla a přejde ke mně.

„Vstaň.“ Poručí mi. Kousnu se do rtu, ale zavrtím hlavou. Zvednu nohy a přitáhnu si je k sobě, abych měl alespoň nějaký pocit obrany. Drake si povzdechne a na chvíli zavře oči. Když je otevře, vypadá zase jako před tím. Opatrně se posadí na pohovku kousek ode mě.

„Omlouvám se, zlato. Nechtěl jsem tě vyděsit.“ Zašeptá jako kdybych byl opravdu divoké zvíře. Chvíli se nehýbá. Dává mi čas na to, abych si na něj zase zvykl. Pak pomalu natáhne ruku ke mně. Dává si pozor, aby to nebylo rychle a abych měl čas uhnout. Pohladí mě po vlasech a já ho nechám. Pak se přisune blíž, až mě nakonec vezme do náruče. Přitulím se k němu a tiše se rozpláču.

„Pst, zlato, neplakej.“ Zašeptá a kolébá se semnou, jako kdybych byl malé dítě. Nechám se utěšit.

„Omlouvám se. Rozzlobilo mě, že by tě mohl poštvat proti mně.“ Zašeptá.

„Nechtěl jsem tě vyděsit. Prosím odpusť.“ Hladí mě po zádech. Opřu se o něj.

„Mám strach.“ Přiznám tiše. Strne, ale jeho ruka se nepřestává pohybovat.

„Z čeho?“ Nadhodí lehce. Vzhlédnu k němu. I když jeho tón je lehký, z očí mu čtu, že se obává mé odpovědi. Kousnu se do rtu.

„Že si jen ze mě utahuješ, že když dostaneš to, co chceš, odejdeš a mě tu necháš samotného. Se zlomeným srdcem.“ Přiznám a z očí se mi znovu spustí slzy. Drake si mě znovu přivine k sobě.

„To se nikdy nestane.“ Zavrní.

„A to víš jak?“ Vzhlédnu k němu.

„Co se stane, až se tu objeví lovci?“ Položím mu otázku jejíž odpověď nezná.

„To budu řešit, až to nastane, zlato.“

„Ne, Drakeu, tohle musíme vyřešit. Nechci jen povyražení, já chci normální vztah. Jenže ty jsi upír.“ Utřu si nudli do rukávu, protože kapesník nemám. Drake mě pustí, vstane z pohovky a něco vezme ze šuplíku u obývací stěny. Podá mi kapesník. Vděčně ho přijmu a vysmrkám se. Podívám se na něj. Sleduje mě podivným pohledem.

„Nevím, co bude, až se tu objeví. Jedno ale vím jistě. Nevzdám se tě.“ Stisknu si kořen nosu.

„Drakeu, tohle nebude fungovat. Ty jsi noční tvor a já denní.“ Vstanu. Okamžitě je u mě a sevře mi ruku.

„Saimone, tohle nemyslíš vážně!“

„Au! To bolí!“ Vykřiknu, když mi ji moc zmáčkne. Okamžitě ji pustí a zhluboka se nadechne.

„Omlouvám se, nechtěl jsem ti ublížit.“ Nešťastně na mě kouká.

„Vidíš? Tohle tu bude vždycky. Jsem člověk, Drakeu. Jednou třeba zmáčkneš moc a zabiješ mě. Nebo se zapomeneš při sexu a vypiješ mě celého. Vím, že to není fér, ale je to tak. Tys prožil několik desítek ne-li stovek životů, já mám jen tenhle. Prosím, nech mě jít.“ Zašeptám se slzami v očích. Ani nevíš, jak mě ta slova bolí víc než tebe. Kain toho nenechá. Tuším, že teď ty lovce volá. Prosím, nech mě jít, abych tě ochránil. Drake na mě chvíli kouká bez jediného slova. Pak jen poodstoupí.

„Najez se a jdi si lehnout. Ráno můžeš jít. Jak jsem slíbil, tvá máma bude v pořádku.“ Otočí se ode mě. Kousnu se do rtu.

„Dobrou noc.“ Špitnu.

„Sbohem.“ Odtuší a odejde. Z očí se mi znovu spustí slzy.

„Sbohem.“ Zašeptám za ním. Nenajím se, prostě uteču do půjčeného pokoje, kde se zhroutím na postel. Říct to všechno jsem musel, abych ho ochránil. Propláču celou noc. Své vzlyky tiším polštářem. Brzy ráno sbalím to, co jsem vytahal a zmizím tady odtud.