Můj svět fantazie

Nekecám Vám. Fakt je to Kain. Koukáme na sebe dost překvapeně. Kain se pak podívá na Drakea.

„Říkal jste, že po pár dnech půjdete dál.“ Zavrčí.

„Slíbil jste, že se nikomu nic nestane!“ Zařve na něj. Drake najednou mrštně vyskočí. Nenamáhá se pohovku obejít, prostě ji přeskočí. Jeho ruka se vymrští a Kaina stiskne kolem krku.

„To stačí! Já jsem tu pán! Tohle je můj dům a ty a tvá rodina jste jen sluhové!“ Kain ho chytne za ruku na svém krku.

„Nemůžete po mě chtít, abych se díval, jak si podrobujete mého spolužáka.“ Zachrčí. Lehce se zamračím a vstanu.

„To stačí, Drakeu. Okamžitě ho pusť!“ Zařvu na něj. Drake se na mě podívá, ale pustí ho. Já si zapnu košili.

„Co to děláš?“ Zavrčí Drake.

„To, co vidíš. Odcházím! Tohle mi stačilo víc než dost.“ Odtuším, obejdu oba dva a vydám se ke dveřím. Jenže jsem nepočítal s rychlostí upírů. V jednu chvíli mám cestu volnou a v té druhé mi ji blokuje Drake.

„Saimone, prosím. Neodcházej.“ Požádá mě. Zastavím se a chvíli se na něj dívám.

„Co po mě chceš, hm..? Mám být jen tvou hračkou do postele? Proto mě chceš?“ Přejde blíž ke mně a pohladí mě po tváři.

„Jistě, že ne. Chci, abys byl mým partnerem.“ Odstřelím jeho ruku a poodstoupím.

„Na to ale musí být dva. Nechci chlapa, co mě v jednu chvíli svádí a v tu druhou div nezabije mého spolužáka. Odcházím.“ Obejdu ho a prostě odejdu.

Drake mě kupodivu nechá. Nejde za mnou. Zhluboka se nadechnu a vydám se domů. Čtvrtí boháčů to ještě jde, tam se dělají pravidelné hlídky a všichni vědí, že tady se zločin nevyplácí. No jo, jenže se pak dostanu do čtvrti, kde zločin jen bují. Snažím se projít nepovšimnut, ale nepodaří se mi to. Pár feťáků si mě všimne. Okamžitě se rozeběhnu pryč, ale je mi to platný asi jako mrtvému zimník. Nějací chlapy mě obklíčí. Sice jich pár dostanu, jak jsem vytrénovaný z bojů, ale stejně se neubráním. Je jich prostě moc. Nejdřív mě zmlátí, okradou a pak nakonec i pobodají. Z posledních sil se dostanu na hlavní ulici, kde už jen vyřízeně ležím. Nevím, kdo si mě všiml, ale zavolal mi záchranku. Tím mi i zachránil život. Nejspíš bych jinak vykrvácel. Záchranáře si pamatuju jen jako vzdálený sen, stejně jako převoz a pak jak mě vezou na sál. Pak už je tma.

Probudím se v nějakém bíle natřeném pokoji. Vedle mě se ozývá otravné pípání, které spustí poplach, hned jak pohnu rukou. Okamžitě ke mně přiběhne sestra.

„Dobré odpoledne.“ Usměje se na mě. Zmateně se na ni podívám.

„Dobré, kde to jsem?“ Zašeptám a zakašlu, jak mám vyprahlá ústa. Hned mi podá skleničku s vodou.

„V nemocnici, musíš mi říct, jak se jmenuješ a komu máme zavolat.“ Usměje se na mě. Napiju se a řeknu jí to. Hned si to zapíše.

„Dobře, odpočívej.“ Znovu se usměje.

„Jak jsem tu dlouho?“ Zeptám se ještě.

„Přivezli Vás před dvěma dny.“ Oznámí mi. Zamrkám a dívám se na dveře, kterýma odešla. Dva dny? Já byl v bezvědomí dva dny? Máma bude mít hrozný strach. Zaúpím. Tohle si schytám. Zavřu na chvíli oči a usnu ani nevím jak. Probudí mě nějaké hlasy. Otevřu oči a podívám se, kdo to je. Máma.

„Ahoj, zlato, jak ti je?“ Pohladí mě po vlasech.

„Ahoj, jde to.“ Zamumlám tiše. Přikývne.

„Doktor říkal, že by tě mohli za pár dní propustit domů, když budou testy v pořádku.“ Znovu mě pohladí po vlasech. Kývnu.

„Co se stalo?“ Zeptá se mě na tu osudnou otázku. Kousnu se do rtu.

„Pohádali jsem se a já odešel. Jenže jsem si vybral dost blbou cestu. Přepadli mě, vzali mi všechno, co jsem měl u sebe a odtáhli.“ Přiznám. „Ten tvůj kamarád byl dost zkroušený, když přišel. Když zjistil, že nejsi doma a že tě hledáme po všech čertech, byl vyděšený. Hrozně se o tebe bál.“ Stiskne mi ruku. Jen kývnu a zavřu oči.

„Nespi, zlato. Za chvíli ti donesou jídlo.“ Pohladí mě po tváři. Otevřu tedy znovu oči a unaveně se na ni dívám. Usměje se a chce něco říct, když v té chvíli vejde sestra.

„Nesu vám nějaké jídlo. Je to jen lehká kaše. Měl jste slabé vnitřní krvácení, tak abychom to moc nepodráždili. Navíc jste byl několik dní jen na umělé výživě.“ Vysvětlí mi. Pomůžou mi do sedu a dají mi misku na stoleček, který mi umístí na postel. Pustím se pomalu do jídla. Jinak to ani nejde. Ruku mám hrozně roztřesenou a každý pohyb mě stojí spoustu sil. Nakonec mě musí nakrmit máma. Po jídle znovu usnu. Probudím se znovu uprostřed noci. Chvíli nevím, proč jsem se probudil, než zahlédnu postavu u okna. Ze všech sil se snažím posadit. Postava se pohne. Mihne se ve světle, které jde zpod pootevřených dveří, a přejde k posteli. Je to Drake. Mlčky mi pomůže do sedu. Sám si sedne na židli, která je u mé postele.

„Omlouvám se.“ Zašeptá. Zmateně nakrčím čelo.

„Za co se omlouváš?“ Natáhne se a sevře mi ruku.

„Omlouvám se, že jsem tě tak naštval. Je to má chyba, že tě takhle zřídili.“ Smutně sklopí hlavu. Natáhnu ruku, kterou nedrží, a pohladím ho po tváři.

„Ty přece za to nemůžeš. To já šel tam tudy, i když jsem věděl, že je to nebezpečné.“ Povzdechnu si. Drake vzhlédne.

„Pomstím tě. Nezaslouží si žít.“ Zavrčí.

„Drakeu, prosím.“ Povzdechnu si znovu.

„Ne, nedovolím, aby ti ještě někdo takhle ublížil.“ Odtuší. Na chvíli zavřu oči. Nemám sílu se s ním hádat.

„Dobře.“ Kapituluju tiše. Nahne se ke mně a políbí mě. Oplatím mu polibek. Nemám ani sílu mu odporovat. Drake najednou pustí mou ruku a kousne se do zápěstí. Z rány okamžitě začne téct krev. Drake mi ji nabídne. Zmateně se na něj podívám.

„Pij. Uzdravíš se rychleji. Navíc chci vědět, když se ti znovu něco stane.“ Vysvětlí mi.

„Počkej, ty budeš vědět, když se mi něco stane? Jak?“ Zamrkám a ruky se ani nedotknu.

„Saimone, prosím. Nejdřív se napij, pak ti to vysvětlím.“ Požádá mě. Chvíli se na něj ještě dívám, než vezmu jeho ruku a přiblížím se ústy k ráně. První mě do nosu uhodí její pach. Je těžký, kovový. Polknu, ale zkusím se jí napít. Je to hnusný. Mám co dělat, abych to polknul. Drake mě donutí vypít ještě dva doušky, než ruku stáhne k sobě. Utřu si krev, co mi ulpěla na bradě.

„Tak mluv.“ Požádám ho. Chvíli se dívá na ránu na ruce. Jasně vidím, jak se rána zatáhla a zacelila. Vyvalím na to oči.

„Jak víš, jsem upír, zlato. Takže, když jsem ti dal svou krev, budu vědět, jestli jsi zraněný, smutný či máš radost. Zároveň s tím budu vždycky vědět, kde jsi. A ty taky, protože sis ji vzal dobrovolně. Plus pro mě je, že po mě budeš toužit.“ Zavrní nakonec. Lehce se zamračím.

„Jsi podrazák. Věděl si, že kdybys mi to řekl dřív, tak se nikdy nenapiju.“ Zavrčím tiše. Drake se ke mně nahne a políbí mě.

„Chci tě Saimone. Jsi můj. A já se postarám o to, abys můj i zůstal. Nenechám si tě nikým a ničím vzít.“ Zašeptá mi do ucha. Pak se narovná a usměje se na mě.

„Zítra zase přijdu, miláčku. Hezky se uzdrav.“ Pohladí mě po tváři a najednou ho není. Já vážně jen mrknul a najednou tu nebyl. Jen chuť krve v mých ústech svědčí o jeho návštěvě. Tiše zaúpím. Proč já blbec jsem mu podlehl? Raději zavřu oči a usnu. Probudím se ráno, když mě sestra kontroluje. Usměje se na mě a vytáhne mi všechny ty hadičky, co do mě vedli.

„Pomůžu Vám do koupelny.“ Povzdechnu si, opatrně vstanu a opřen o ni se vydám do koupelny. S její pomocí vykonám potřebu, a dokonce se i opláchnu. Pak mě zavede zpátky do postele, kterou mezitím převlékli.

„Viděla jsem na rukávu trochu krve. Odkud jste krvácel?“ Starostlivě se na mě zadívá. Statečně se usměju.

„To nic. Jen jsem se škrábl.“ Vymyslím si výmluvu. Podívá se na mě pohledem, že mi nevěří, ale nerozbírá to. Ještě mi donese nějaké jídlo a odejde. Najím se a pustím si televizi. Čekám, až přijde máma. Nudím se. Ta dorazí až odpoledne.

„Ahoj, zlato.“ Usměje se na mě.

„Ahoj, mami.“ Vrátím jí úsměv.

„Jak se tu máš?“ Posadí se k posteli na připravenou židli. Mimochodem na tu samou, kde v noci seděl Drake.

„V pohodě, ale už bych chtěl domů.“ Přiznám. Kývne.

„Já vím. Ptala jsem se doktora.“ Nadhodí. S nadějí se na ni podívám. Zašklebí se.

„Pustí tě až tak na začátku příštího týdne, což je pět dní. Ve škole jsem tě omluvila.“ Povadnu a ušklíbnu se.

„To nejsou moc dobré zprávy.“ Pokrčí rameny.

„Jak nakupuju, tak prodávám. Víš, co se stalo?“ Nakrčím čelo a zavrtím hlavou.

„Víš, mami, i když se fakt hodně snažím, číst myšlenky ti neumím.“ Zasměje se.

„Šašku. Ráno jsem objevila před dveřmi krabici.“ Pozvednu obočí.

„A co v ní bylo?“

„Tvé věci.“ Odpoví mi. Zůstanu na ni koukat.

„Jak jako mé věci?“ Nechápu.

„Tvé věci. Mobil, klíče, doklady, peníze. Všechno, co ti vzali, bylo v té krabici.“ Odtuší. Zírám na ni dobrou minutu a v hlavě si přehrávám noční rozhovor s Drakem. On to fakt udělal. Došlápl si na ty hajzli.

„A víš, co bylo ještě lepší?“ Nadhodí. Zavrtím hlavou.

„To nevím.“ Uculí se.

„Ti hajzlíci došli na policejní stanici a ke všemu se přiznali.“