Můj svět fantazie

Na zemi leží Drake a nehýbá se. Okamžitě se k němu přiženu, svezu se na kolena a otočím si ho čelem k sobě. Má zavřené oči a nedýchá.

„Ne, prosím, Drakeu.“ Vzlyknu. Snažím se zjistit, jestli žije a to, že jsou kolem jen lovci, je mi úplně jedno. Třesu jím a nahmatávám jeho krční tepnu. Ani mi vlastně nedojde, že upíři dýchají jen ze zvyku.

„Drakeu, prosím.“ Vzlyknu, když se i nadále nehýbá. Kulka ho zasáhla doprostřed hrudi a podle dráhy by mu měla projít plícemi. Vytáhnu si ho do náruče. Zvládám už jen vzlykat, objímat ho a kolébat se s ním. Najednou mi někdo sevře rameno. Vzhlédnu k dotyčnému. Je to jeden z těch pitomých lovců.

„Neplakej.“ Sveze se ke mně a snaží se mi z objetí vypáčit jeho tělo.

„No tak, upíři se hojí rychle. Pusť ho.“ Pohladí mě po rameni. Zavrtím hlavou. Nevěřím mu. Vzali mi ho. Stejně mi po chvíli dojdou slzy a já jen už vzlykám. Dojde ke mně i jejich vůdce. Nekompromisně mě odtáhne od Drakea. Další lovci vezmou jeho tělo a odnesou ho. Dívám se za nimi a nejsem schopný už ničeho. Jen se za nimi dívám.

„Odveďte ho do pokoje.“ Nařídí někomu a předá mě tomu dotyčnýmu. Ten mě vezme pod paží a odtáhne do nějakého pokoje tady ve skladišti. Vévodí mu obrovská postel s nebesy. Podá mi dokonce kapesníky, abych se vysmrkal. Vezmu si je a vysmrkám se. Donese mi i jídlo a pití. Jen se napiju a schoulím se na té posteli. Muž pak odejde. Ani jsem si ho neprohlédl, takže netuším, jak vypadá. V podstatě je mi to i jedno. Ležím tam už nějakou dobu, když vejde vůdce lovců. Ani k němu nevzhlédnu. Posadí se ke mně na postel a pohladí mě po rameni.

„Bude v pořádku. Mailo nepoužil ani stříbrné kulky, takže se uzdraví rychle.“ Zkouší mě uchlácholit. Trhnu ramenem, aby mě pustil.

„A to vám mám věřit?! Zabili jste ho!“ Vzlyknu. Lovec si povzdechne.

„Ty toho o upírech moc nevíš, že?“

„Jděte pryč!“ Zavrčím. Lovec vstane.

„Půjdu, ale ty se najíš.“ Odtuší.

„Trhni si.“ Zavrčím. Lovec mě popadne za rameno, otočí mě čelem k sobě a postaví.

„Najíš se a bez řečí. Nechci se mu zpovídat ještě z toho, že si umřel hlady.“ Zavrčí mi do obličeje, až sebou trhnu. A pak mi dojde, co řekl.

„Cože?“ Nechápu.

„My ho nechtěli zabít, i když jsem to řekl. Ten upír spal dlouho. Nic o tomhle světě neví. A neví nic o tom, jakou dohodu máme s upíry. Potřebovali jsme ho dostat sem mimo lidi, abychom mu to vysvětlili a také mu vysvětlili, co bude potřebovat, aby přežil mezi námi.“ Zamrkám.

„Tak proč jste mě unesli?“ Nechápu to.

„Aby nás líp poslouchal. Omlouvám se za ten nůž.“ Prohodí.

„Vypadalo to, že mě přestává vnímat.“ Zmateně na něj koukám.

„Proč jste prostě nepřišli k němu a neřekli mu to?“ Nechápu. Jen zavrtí hlavou.

„Neposlouchal by nás.“ Přizná. Kousnu se do rtu.

„Vážně bude v pořádku?“ Pousměje se.

„Neboj se, bude a teď se najez a odpočiň si.“ Vstane a odejde. Slyším, jak v zámku zarachotil klíč, jak mě tu zamkli. Utřu si slzy, najím se a zalezu si zpátky do postele. Neusnu. Jen se dívám do zdi jako tolikrát předtím, když u mě není Drake. Brzy ráno znovu zarachotí klíč a vejde nějaký muž. Přejde k posteli, vezme mě za rameno a zatřese mnou. Posadím se a podívám se na něj. Je to menší muž se začínající pleškou. Takový ten tuctový, jehož si na ulici moc nevšimnete.

„Pojď do koupelny. Umyješ se a vůdce tě chce vidět.“ Kývnu, vylezu z postele a jdu za ním do koupelny. Vykonám potřebu a alespoň si opláchnu obličej. Pak už mě vede za tím jejich vůdcem. Odvede mě do malé kanceláře, kde je dalších asi pět lidí. Je tu fakt přeplněno. Ukáže mi, abych se posadil. Ani se nehnu a založím si ruce na prsou.

„Jak ti je?“ Prohodí.

„Bylo by mi líp, kdybych se nemusel dívat na vaše ksichty.“ Prsknu. Vůdce se uchichtne.

„Tak se mi líbíš. Pokud chceš být s ním, nemůžeš být třasořitka.“ Pozvednu obočí.

„Co se do toho sakra serete!“ Zavrčím a otočím se na patě.

„Já tě nepropustil.“ Oznámí mi a mě zastoupí cestu dalších deset lovců. Vztekle se otočím zpátky.

„Co po mě chcete?!“ Přivřu oči.

„Upír se večer probudí. Krev dostane, to nemusíš mít strach, ale potřebujeme, abys ho uklidnil. Nechci, aby nás zmasakroval.“ Založím si znovu ruce na prsou.

„Proč bych to měl dělat?“

„Pokud ho znovu chceš vidět.“ Nedopoví. Pochopím. Pokud ho znovu chci vidět v pořádku živého, musím jim pomoct. Sice je Drake jedním z prvních upírů a jako takový má pár schopností navíc, ale teď je dokonale bezmocný, a to jen kvůli mně. Jestli začne vyvádět, zabijí ho. Sklopím hlavu a kývnu.

„Fajn, uklidním ho.“ Zašeptám. Vůdce se usměje.

„Děkuji. Kde ses naučil ten chvat?“ Prohodí najednou. Podívám se na něj.

„Chodím na karate.“ Odtuším. Uznale se na mě podívá.

„Můžeš jít. Můžeš se pohybovat po skladišti, ale ven nesmíš.“ Propustí mě. Okamžitě se otočím na patě a opustím přeplněnou kancelář. Rozhlédnu se kolem sebe. Jsem úplně v rohu obrovského hangáru. Uprostřed je udělaný ring, kde zrovna trénují dva muži boj beze zbraně. Další trénují kolem ringu. Podél stěn jsou udělané pokoje. Kousnu se do rtu, ale vydám se k pokojům. Třeba drží Drakea tam. Ke mně se přidá nějaký kluk.

„Ahoj, jsem Mailo.“ Představí se mi. Podívám se na něj. Je menší než já. Krátké plavé vlasy má nagelované, aby drželi tvar. Nebesky modré oči na mě přátelsky koukají.

„Ty jsi ten, co vystřelil, že?“ Zavrčím. Mám pravdu. Za pasem nějaké uniformy má strčené pouzdro s pistolí.

„Jo.“ Přizná.

„Chtěl jsem vědět, jestli tě zachrání.“ Pozvednu obočí.

„Kdyby přede mě neskočil, zabil bys mě.“ Zavrčím. Mailo se usměje.

„Ale nestalo se tak. Navíc, byli slepí.“ Prohodí. Zamračím se. Nevěřím mu ani slovo.

„Kde je?“ Prohodím. Nezeptá se koho myslím, jen pokrčí rameny.

„To nevím.“

„Lžeš!“ Zavrčím. Mailo kývne.

„Jo, lžu. Nepomůžu ti a víš proč?“ Zavrtím hlavou na znamení, že nevím.

„Protože nechci, aby tě zabil. Zešílel by z toho.“ Odtuší. Zamračím se.

„O čem to mluvíš?“ Mailo si povzdechne.

„Přemýšlej trochu. Je to upír a je zraněný. První, co potřebuje, když se probudí po zranění, je krev. I když je ještě den, probudil bys ho a on by tě napadl. Co na tom, že si tě připoutal. Byl bys prostě první na ráně.“ Kousnu se do rtu. Zatraceně má pravdu.

„Co s ním uděláte?“ Podívám se na něj. Chlácholivě mi poklepe po rameni.

„Náš vůdce si s ním v klidu promluví a pak ho pustí.“ Zamračím se.

„Ale Kain říkal, že ho zabijete. Že nemáte rádi, když někdo zabije někoho z vás.“ Pozvedne obočí.

„Kain? To jméno mi něco říká.“ Ale pak zavrtí hlavou.

„Proč bychom to dělali? Pokud vím, tak ti debilové nakráčeli k němu domů. Dobrovolně bych nikdy nešel do doupěte upíra. Je jasné, že si svůj domov bude střežit. Navíc je to už dlouho, co se tenhle upír objevil. Dost se toho za tu dobu změnilo.“ Kousnu se do rtu.

„Takže ho nezabijete?“ Zasměje se a zavrtí hlavou.

„Ne, tenhle upír je speciální, víš. Nemohli bychom ho zabít, ani kdybychom chtěli.“ Lehce se zamračím.

„Jak to?“ Mailo se usměje.

„Je to jejich král.“ Pokrčí rameny.

„Král?“ Zamrkám.

„Jo, první upír. Víš, že má potomka?“ Prohodí najednou. Zarazím se.

„Jak tohle všechno víš?“ Mailo se pousměje.

„Někoho ti představím, pojď.“ Vezme mě za ruku a táhne k pokojům. Nechám se táhnout a přemýšlím, koho mi chce představit. Zastaví se u prvního pokoje a zaklepe na dveře.

„Dále.“ Křikne melodický hlas. Mailo otevře dveře a strčí mě dovnitř. Pak vejde za mnou a zavře dveře.

„Dobrý den.“ Pozdraví a lehce skloní hlavu. Rozhlédnu se kolem sebe. Je to podobný pokoj, kde jsem přespal i já. Všude po stěnách se rozmístěné lampy, které jsou rozsvícené. A tam na druhé straně pokoje stojí nějaký muž. Je vysoký stejně jako já. Dlouhé hnědé vlasy má stáhnuté do culíku. Jeho postava je robustní. Řekl bych, že se postavou podobá dávným válečníkům ze severu. Muž se k nám otočí.

„Dobrý den.“ Podívá se na nás a do mě zabodne své hnědo rudé oči. Jeho tvář je bez vousů, hladká. Je ostře řezaná, jakou mívají aristokraté. Jeho plná ústa stvořená k líbání se zvlní do úsměvu. Je oblečen do bílé košile a tmavých kalhot. Polknu.

„Konečně se poznáváme, Saimone.“ Zamrkám.

„Vy mě znáte?“ Jeho úsměv se rozšíří.

„Nikdy jsme se nesetkali, ale můj stvořitel si tě velmi oblíbil.“ Kousnu se do rtu.

„Nevím, o čem to mluvíte.“ Musel jsem mrknout, protože muž najednou stojí blízko mě.

„Dal ti pít svou krev.“ Vztáhne ke mně ruku a štíhlím prstem mě pohladí po tváři. Pak se ke mně nakloní a nasaje mou vůni.

„Jsi po něm cítit víc, než si dokážeš představit. Můj otec tě musí opravdu milovat. Nikdy by se k člověku tak neupnul.“ Zavrní. Poodstoupím.

„Co po mě chcete?“ Znovu se usměje.

„Poznat tě. Být znovu blíž svému stvořiteli, Drakeovi. Prosím dovol mi to.“ Natáhne ke mně ruku dlaní vzhůru. Najednou si Mailo odkašle.

„Pokud dovolíte, půjdu.“ Muž ho odmávne jako otravnou mouchu.

„Ne, přece mě tu nemůžeš nechat!“ Podívám se na lovce s panikou v očích. Mailo se na mě usměje a prostě odejde. Nechá mě tu s cizím upírem jemu na pospas