Můj svět fantazie

Protáhnu se na posteli a zívnu. Někdo mi znovu klepne na dveře.

„Saimone, vstávej!“ Ozve se hlas mé mámy. Ušklíbnu se, ale vstanu. Je přece pátek, a navíc večer fakt bezva párty na Halloween u kamaráda.

„Vždyť už jdu, mami!“ Křiknu přes dveře a obléknu si džíny, tričko s vtipným nápisem a přes to mikinu. I s taškou do školy sejdu dolů. Máma si mě kriticky prohlédne.

„Copak, mami?“ Pozvednu obočí a podívám se na sebe. Nic divného neshledám.

„Můžeš mi říct, proč nosíš ty vytahané hadry?“ Povzdechne si a ušklíbnu se. Nosím skoro o číslo větší oblečení, aby nebyla vidět má vypracovaná postava, kterou si udržuju bojovými sporty. Připočtěte k tomu dlouhé hnědozlaté vlasy a medově zbarvené oči a holek se nezbavíte. A to je pro mě problém. Jsem totiž na kluky.

„Mami, kdybych nosil své normální oblečení, těch hus bych se už nezbavil.“ Ušklíbnu se a posadím se. Povzdechne si. O mé orientaci ví už dost dlouho. Dá na stůl snídani a posadí se. Po dobré chuti se pustím do jídla.

„Saimone, kdy mi konečně přivedeš představit svého kluka?“ Podívám se na ni.

„Až nějakého budu mít, přivedu ho.“ Ujistím ji. Napije se kávy.

„Už by sis měl někoho najít. Nejsem ráda, že jsi sám.“ Zamračí se. Povzdechnu si.

„Musíme to řešit teď, mami?“ Podívám se na ni žadonícím pohledem. Pousměje se.

„No dobře, najez se a vezmi si svačinu. Odvezu tě.“ Sama se pustí do jídla. Kývnu hlavou, najím se a sbalím si do tašky svačinu. S mámou nasedneme do auta a ona vyjede. Zaveze mě ke škole.

„Hezký den, Saimone.“ Popřeje mi. Usměju se na ni.

„Tobě taky. Nezapomněla si, že je dneska ta párty, že ne.“ Uchichtne se.

„Ne, neboj se.“

„Tak ahoj.“ Vystoupím z auta a ještě jí zamávám. Ale to už mě přepadne můj nejlepší kamarád Markus.

„Zdarec, dneska je ta super párty. Těšíš se?“ Kývnu hlavou.

„Jasně, že se vůbec ptáš.“ Protočím oči a jdeme do budovy, neboť už zvonilo. Všichni se nahrneme ke skříňkám. Vezmu si nějaké učebnice, počkám na Marka a jdeme do třídy. Posadíme se na svá místa. Jakmile vejde učitel, dávám pozor. Chci jít na vysokou, takže zákonitě musím mít dobré známky. Ještě, že mi to ve škole jde skoro samo a nemusím v tom moc ležet.

Škola proběhne tak nějak v klidu, takže odpoledne zamířím domů, kde se pustím do přípravy na večer. Vymyslel jsem si kostým šlechtice ze sedmnáctého století. Byla fuška sehnat všechny věci, ale povedlo se mi to. Ve správný čas se obléknu, zandám si peníze tak, aby nebyli vidět, telefon a klíče. Kriticky se prohlédnu ve zrcadle. Vypadám fakt k nakousnutí. Konečně vynikne to, že mám vypracovanou postavu. S tím nic neudělám. Pokrčím rameny, a ještě naposledy si přelakuju dlouhé vlasy, aby mi poslušně leželi tam, kde mají. Pak se vydám konečně na párty, která začíná v sedm. Stačil jsem se ještě najíst. Cestou se zastavím ještě pro Markuse.

„Ahoj, můžeme jít?“ Vyjde z domu ve svém supermanském kostýmu.

„Jasně, že jo.“ Souhlasí natěšeně, zamkne za sebou a spolu se vydáme na slíbenou párty. Podle toho, jak duní hudba už z dálky, soudím, že jdeme vlastně už na slušně rozjetý mejdan. Mrkneme s Markusem na sebe a jdeme dovnitř. Hned při vstupu nás pozdraví hostitel a vrazí nám do ruky láhev piva. Oba mu odevzdáme malý dárek a jdeme mezi to hemžení. První si mě všimne primadona naší třídy. Což o to, je hezká, oprava pro heterosexuála je nádherná. No jo, klasická blondýna s dlouhými vlasy, nohama a velkýma prsama. A teď mi řekněte, co bych s ní dělal, když jsem sto procentní gay. Bohužel pro mě to roznese po téměř všech holkách. Jako správná slepice vyrazí ke mně a rádoby svůdně na mě mrká. Protočím oči a snažím se zdejchnout, jenže se mi to nepodaří.

„Ahoj, krasavče.“ Zavrní a vezme mě za ruku. Ušklíbnu se.

„Tebe jsem tu ještě neviděla.“ To už pozvednu obočí a koukám na ni dost udiveně.

„No nazdar, Leilo.“ Suše jí odpovím a snažím se vytrhnout svou ruku. Pustí mě tedy dost neochotně.

„Ty mě znáš?“ Zamrká. Znovu protočím oči.

„Chodíme spolu do třídy.“ Osvětlím jí to, když na mě pořád nechápavě zírá. To už si mě prohlédne pořádně.

„Ježiš, ty jsi Saimon.“ Zhuseně si mě prohlédne a s nosem nahoru odkráčí. Uchichtnu se a vydám se do další místnosti. Je to obrovská jídelna, kde kluci hrajou nějakou hru s panákama.

„Čau, Saimone, zahraješ si s náma?“ Mávne na mě jeden spolužák. Usměju se.

„Ne, díky, možná později.“ Mávnu mu a odkráčím do kuchyně, kde je jídlo a můj kamarád Markus.

„Tys nevečeřel nebo co?“ Pozvednu pobaveně obočí. Cpe do sebe dva chlebíčky naráz. Zavrtí hlavou.

„Ne, máma zas prudila.“ Protočí oči. Chápavě kývnu. Jeho máma zastává názor, že je mu pořád pět let a musí ho dirigovat. Div mu nenařizuje, kdy má jít spát, na záchod a najíst se.

„Je tu?“ Koukne se na mě. Vím, o kom mluví. O mé platonické lásce Kainovi.

„Jo, právě teď se líbá s nějakou krávou před schody do patra.“ Odpovím mu suše. Všiml jsem si ho těsně před tím, než se na mě začala věšet Leila.

„Tak to máš pech kámo. Jedině by byl na obojí.“ Zauvažuje. Zavrtím hlavou.

„To je fuk. Nechci ho, ale kouká se na něj dobře.“ Markus se zašklebí.

„Tak teď kecáš, a to fakt pořádně.“ Povzdechnu si.

„Jo, kecám.“ Zaskučím. Markus mě poplácá po rameni.

„Tak pojď. Najdeme toho tvého idola krásy a třeba si i zatancujem.“ Mrkne na mě. Kývnu hlavou a jdeme zpátky do haly. Abyste byli v obraze: má platonická láska se jmenuje Kain Stars a je to kapitán školního fotbalovýho týmu. Má hnědé na krátko střižené vlasy, vypracovanou vysokou postavu a čokoládové oči. Je to fakt kus chlapa. Dojdeme zpátky do haly a Markus se pustí do tance s nějakou holkou. Mlčky si vezmu další láhev piva a dívám se na to hemžení. Ve chvíli, kdy mě málem porazí, se přesunu raději ke schodišti. Kain tam je také, ale sám. Usměje se na mě.

„Ahoj.“ Otočím se na něj a chvíli jen překvapeně koukám.

„Ahoj.“

„Bavíš se?“ Zeptá se mě a já zaraženě a překvapeně zamrkám.

„Jo, a ty?“ Kývne hlavou.

„Docela jo. Nechceš si popovídat?“

„Jasně, ale kde?“ Usměju se. Hodí hlavou směrem ke schodům.

„Můžeme nahoru. Clarkovi to vadit nebude.“ Usměje se tím nádherným úsměvem, ze kterého mám nohy z rosolu a penis téměř tvrdý jako skála. Polknu.

„Jasně, veď mě.“ Kain se vydá po schodech nahoru a já ho po chvíli váhavě následuju. Abych pravdu řekl, mám z toho dost divný pocit. Proč se semnou najednou začal bavit, když do teď o mě nejevil zájem? Teď to stejně nevyřeším, a tak to hodím za hlavu. Vyjdu schody za ním. Kain mě zavede do zřejmě hostinského pokoje. Je tu jen postel a vestavěná skříň. Vejdu dovnitř a Kain za námi zavře dveře. Mám pocit, jako kdybych tu byl najednou uvězněný.

„Ten kostým ti sluší.“ Pochválí mi ho. Otočím se na něj a pozvednu obočí. On je v kostýmu nějakého bezdomovce, či co to je.

„Díky, tvůj je dost nápaditý.“ Pochválím mu ho, i když se mi moc nelíbí. Pousměje se.

„Neposadíme se?“ Založím si ruce na prsou.

„Co chceš, Kaine. Nedělám si iluze, žes mě oslovil jen tak.“ Kain ke mně přejde a natiskne se mi na překřížené ruce.

„To máš pravdu. Kluci říkali, že na mě dost zíráš. Hlavně na můj zadek.“ Ušklíbne se. Zamračím se.

„Nechápu, o čem to mluvíš.“ Kain se najednou přiblíží obličejem k mému a políbí mě. Fakt mě políbí!

„O tomhle. I když je fakt divný líbat chlapa.“ Ušklíbne se.

„Máte to?“ Křikne najednou ke dveřím u skříně. Z nich vylezou dva další kluci a vítězně se na mě šklebí.

„Co to jako má znamenat?!“ Zavrčím rozzuřeně.

„Nic, jen jsme si chtěli ověřit, jestli seš fakt na chlapy. Tvůj pohled, když ti Kain dal pusu, byl k nezaplacení.“ Řechtají se. Podívám se na šklebícího se Kaina a vrazím mu pěstí.

„Kreténe! Jste jen banda zasraných idiotů!“ Zavrčím na ně, otočím se na patě a vyrazím pryč. Dům proběhnu bez toho, aniž bych se zastavil. Markus za mnou něco volá, ale nevnímám ho. Vyletím z domu v rekordním čase. Až venku si uvědomím, že mi tečou slzy a já vlastně pláču. Tiše vzlyknu a vydám se pomalu domů. Je už tma, na ulici není ani živáčka. Děti zřejmě už koledu ukončily. Smutně svěsím hlavu a zahnu do boční uličky, která mi cestu zkrátí o polovinu. Jsem zabraný do svých myšlenek, takže kroků za mnou si všimnu až o hodnou dobu později. Otočím se. Za mnou jde nějaký muž. Je vyšší než já, víc v té tmě stejně nevidím. Otočím se zpátky a přidám do kroku. Ten muž, aniž by udělal nějaké kroky navíc nebo mě viditelně předběhl, se najednou ocitne přede mnou. Nestačím tak rychle zareagovat a vrazím do něj. Chytne mě kolem pasu, abych nespadl na zem. On to jako zázrakem ustál. Vzhlédnu k němu a zaseknu se v pohledu jeho karmínově rudých očí. Muž jednu ruku sundá z mého pasu, dá mi stranou vlasy z krku a začne se k němu blížit. Okamžitě mi v hlavě začnou pípat poplašná tlačítka. Viděl jsem dost filmů s upíří a vlkodlačí tématikou, abych věděl, co má za lubem.

„Co to děláte?!“ Zakňučím.

„Nechte mě, pusťte mě!“ Snažím se mu vykroutit. Muž okamžitě zvedne hlavu a překvapeně na mě kouká.

„Kdo jsi?“ Zašeptá podmanivým hlasem. Zamračím se na něj.

„To bych se měl ptát já, ne? To vy se mě chystáte mě zabít!“ Zavrčím. Tiše se zasměje.

„Ale, ale. Kuře se chce prát.“ Zavrní. Polknu.

„Nechte mě.“ Znovu zakňučím.

„A co za to?“ Zašeptá. V očích znovu ucítím slzy.

„A co chcete, kromě mé smrti?“ Prstem mě pohladí po tváři, než sevře mou čelist. Natáčí si mě ze strany na stranu a mlčí. Mlčí dost dlouho.

„Je to pár dní, co jsem se probudil. Chci, abys byl mým průvodcem zdejším světem.“ Zamrkám.

„A to znamená co?“

„Ukážeš mi, jak to v téhle době chodí a co lidstvo vynalezlo.“ Chvíli přemýšlím, než kývnu na souhlas.

„Dobře.“ Muž se usměje.

„Každý večer po západu slunce přijdu k tobě domů.“ Zašeptá a pustí mě. Vydám se tedy domů a muž jde za mnou, aby věděl, kde bydlím. Tam už dojdu bez nehody a odemknu si. Otočím se ve dveřích a podívám se na muže. Stojí pod lampou, takže si ho můžu nerušeně prohlédnout. Má na sobě černé kalhoty a bílou košili. Je vidět, že už jsou dost staré. Oblečení mu zdůrazňuje vypracovanou postavu, a hlavně kalhoty potom jeho chloubu. Dlouhé černé vlasy má rozpuštěné a jednu polovinu přehozenou na hrudi. Střetneme se pohledy. Je to zvláštní. Přísahal bych, že je má karmínově rudé, ale jsou vlastně černé jako dvě studně. Musím si dávat pozor, abych se v nich neutopil.

„Jak se vlastně jmenujete?“ Zeptám se ho. Pousměje se.

„Jsem Drake.“ S tím zmizí.