Epilog
Herbert
Do hradu svého otce se s Alexem přemístíme až po hodně dlouhé době. Celou dobu jsem s ním komunikoval přes naše pouto, abych věděl, co se všechno děje. Samozřejmě, že nás hledali, aby mě využili proti otci. Prohledali prý celý hrad. Obrátili ho vzhůru nohama a nic nenašli. Otec prý jen seděl v jídelně s nohama nahoře a dobře se bavil. Ani Aaron si na něj netroufl. Když mě nenašli, uhodil na něj, kde jsme. Nic se samozřejmě nedozvěděl. Ať je král nebo ne, můj otec je silnější než on. Přeci jenom byl proměněný dřív než on. Aaron si může jít zabalit své saky paky a odjet.
Oba přistaneme na nádvoří hradu mého otce a v ruku ruce jdeme dovnitř. Okamžitě se proti nám rozeběhne Koukol. Kývnu na pozdrav.
„Ohlaš nás u otce.“ Přikážu mu. Pokloní se a odejde za ním. Alex se na mě uculí. Ví, že tam pravděpodobně bude ten všivák Aaron, co se snaží dělat ze sebe toho nejlepšího. Mrknu na něj a po chvíli, kdy na mě Koukol kývne, jdeme za ním. Odvede nás do salónku. Aaron sedí v křesle a zamračeně se na náš dívá. Otec stojí u okna a culí se od ucha k uchu. Usměju se na něj a pozdravíme je.
„Kde jste byli?“ Zavrčí Aaron.
„Doma, přece, kde jinde.“ Ozve se Alex. Aaron se zhluboka nadechne.
„A kde to doma je?“ Zavrčí. Pozvednu obočí.
„Nečekáš, že ti to povím, že ne.“ Podívám se na něj. Znovu zavrčí a vstane.
„Jsem tvůj král!“ Zahřmí. Podívám se na otce, který se snaží zakrýt smích.
„A co s tím mám dělat? Na zadek si před tebou nesedneme.“ Odtuším. Překoná celou místnost dvěma dlouhými kroky a cestou odhazuje z cesty nábytek. Okamžitě za sebe strčím Alexe a přivřu oči. Aaron se postaví ani ne tři centimetry ode mě.
„Tak dost! Oba!“ Zahřmí otec.
„Tady se nikdo rvát nebude. Aarone, tohle si uklidíš a pak odjedeš. Nechci tě tu. Tímto odmítám tvůj návrh. Náš svazek mi nic nepřinese. Už vše mám.“ Aaron zalape po dechu.
„To nemyslíš vážně!“ Otec pozvedne obočí.
„Proč myslíš?“ Aaron zavrčí.
„Tímhle to neskončilo, Hrabě! Bude ještě dohra!“ Slíbí, jedním máchnutím ruky vše spraví. V rekordním čase se sbalí a i s ochrankou vypadne z našeho hradu.
„Zvládli jste to skvěle.“ Pogratuluje nám otec. Kývnu.
„Díky. Ty taky. Bál jsem se o tebe.“ Přiznám. Zasměje se.
„Já ne, nemohl na mě. Jsem silnější.“ Zašklebí se. Kývnu a posadíme se. Otec začne vyprávět, co se tu dělo a smějeme se tomu. Teď už můžeme, ale byli to perné chvíle. Hlavně pro něho. My byli pryč. Snad už bude klid a Aaron nás nechá na pokoji. Pomyslím si a obejmu Alexe, který se ke mně přitulí. Mám svou polovinu a na tom jediném záleží. Budeme spolu na věčnosti dokud nás někdo nerozdělí.
