Můj svět fantazie

Herbert

Vzbudím se těsně po západu slunce, vylezu z rakve a jdu se nejdřív najíst, abych se po půl hodině objevil v pokoji svého miláčka. Ten sedí za stolem a zrovna večeří.

„Dobrý večer, Alexi.“ Usměju se. Vzhlédne a vrátí mi úsměv.

„Dobrý večer, kdy mě proměníš?“ Tázavě se na mě podívá. Tuhle otázku slyším snad po třicáté už druhý den. „Miláčku, to neumíš jinou otázku?“

„Ne, protože se tomuhle tématu vyhýbáš od té doby, co si mi to slíbil.“ Zavrčí. Povzdechnu si.

„Až se úplně uzdravíš, Alexi.“ To už kývne a pomalu dojí. Počkám, až si lehne a zalezu si k němu. Přitulí se ke mně a zavře oči.

„Miluju tě.“ Špitne. Zamrkám a šťastně se na něj usměju.

„Také tě miluju, ty můj tvrdohlavý človíčku.“ Políbím ho. Oplatí mi polibek a po chvíli usne. Nechám ho spát a opatrně se vymotám zpod něho. Odejdu do jídelny se najíst. V jídelně je už otec s Aaronem. Kývnu jim na pozdrav a vezmu si svou sklenici krve.

„Posaď se, Herberte.“ Ozve se otec. Posadím se k nim.

„Stalo se něco, otče?“ Kníže kývne.

„Ano, musíš ho proměnit, jinak ho zabijí.“ Napiju se.

„Já vím, už jsem mu to slíbil. Přišel s tím nápadem dříve než ty.“ Povzdechnu si ne moc nadšeně. Přikývne.

„V tom případě to připravím na zítra.“ Zakuckám se a podívám se na něj.

„Chtěl jsem vyčkat, než se uzdraví.“ Namítnu. Zavrtí hlavou a Aaron si povzdechne.

„To už by bylo pozdě.“ Zmateně se na něj podívám.

„O co jde?“ Aaron si vymění pohled s otcem a kývne. Otec stiskne rty k sobě a zavrčí.

„Vydírají nás. Buď jim vydáme člověka, nebo nám vypálí hrad.“ Na ex vypiji sklenici a ani si krev nevychutnám jako vždycky. Pak ji postavím na stůl, vstanu a začnu přecházet po místnosti.

„Co již dnes?“ Podívám se na otce. Pozvedne obočí.

„Co tak náhlí obrat?“

„Nedám jim ho.“ Zavrčím.

„Navíc mám skoro vše připravené.“ Kývne a vstane.

„Dojdi pro něj, zbytek zařídím.“ Povzdechnu si a vrhnu poslední pohled na Aarona, který má kamennou tvář. Ale ty jeho oči se mi nelíbí. Podívá se na mě a usměje se. Jeho úsměv je však úlisný a nebezpečný. Přesunu pohled na otce, který nepatrně kývne. Chystá se tu mocenský obrat a my jsme v jeho středu. Dojdu do pokoje Alexe a jemně ho probudím.

„Co se děje?“ Zmateně na mě rozespale zamrká.

„Musím tě proměnit co nejdřív, Alexi. Nebo tě zabijí.“ Vysvětlím mu.

„Dobře, ale kde?“ Kousne se do rtu.

„Vše je připravené. Jen se s tebou přenesu.“ Na to jen kývne, vyleze z postele a oblékne se. Obejmu ho kolem pasu. „Musíš mě obejmout, zlato. Jinak tě někde cestou můžu vytratit.“ Uchichtne se, ale obejme mě kolem krku a natiskne se na mě. Usměju se a s ním v náručí se proměním do netopýra. Vyletím oknem, jednou obletím hrad a vydám se na sever. Vše je připravené, ale u mě na hradě, který jsem dostal darem od otce před sto lety. Nikdo to neví, jen já a otec. Teď za to děkuji všem svatým i nesvatým. Doletím do svého hradu do půl hodiny. Slétnu na nádvoří a proměním se zpátky. Alex se otřese a pustí mě.

„V pořádku?“ Zajímám se. Kývne.

„Jo, jen to bylo hrozně nepohodlné a trochu zima.“ Pousměju se.

„Pak ti to ani nepřijde. Pojď.“ Vydám se do hradu. Není tak obrovský, jako má otec. Má jen tři věže, otec má pět. Ale mě stačí.

„Čí je to hrad?“ Ozve se cestou Alex.

„Můj. Dostal jsem ho před sto lety.“ Odpovím mu. Překvapeně se na mě podívá.

„Aha, já myslel, že mě proměníš tam.“ Zavrtím hlavou.

„Oba budeme chvíli mimo a tam není moc bezpečno.“ Vysvětlím. Přikývne a cupitá za mnou. Vejdeme do rozlehlé haly plné prachu a pavučin. Alex si to tu začne zvědavě prohlížet a nepříliš nadšeně se na mě podívá. Pousměju se a vydám se jednou chodbou do hlubin hradu. Alex mě po chvíli dohoní.

„Jsi si jistý, že to uděláme tady?“

„Ano, jsem.Tam by nás zabili při procesu.“ Alex se při té představě otřese.

„Proč by to dělali? Neznají mě.“ Pousměju se.

„Aby ublížili otci. Při proměně někoho dalšího jsme nejzranitelnější. Mohli by mě zajmout nebo zabít. Tebe by zabili rovnou.“ Osvětlím mu to.

„Proč?“ Pozvednu obočí a podívám se na něj.

„Proč by tě chtěli zabít?“

„Jednoduché. Jsem na ně silný a jediná slabina mého otce. Byl by pak lehce ovladatelný a to Aaron chce. Ovladatelného silného upíra.“

„Proto ty útoky na mě?“ Zašeptá.

„Ano, ty jsi má druhá polovina a bez tebe bych zešílel.“ Přiznám. Kývne a už to nerozebírá. Dovedu ho do připravené místnosti. Alex se překvapeně rozhlíží po uklizené, prosvětlené místnosti, kde je jediný nábytek a to postel.

„Mám si lehnout?“ Špitne. Kývnu.

„Bude to pro tebe lepší.“ Zhluboka se nadechne a lehne si na postel. Přejdu pomalu k němu a nahnu se nad něj. „Bude to trochu bolet.“ Zašeptám. Souhlasně kývne, zavře oči a odhalí mi krk. Snažím se ho kousnout jemně, ale stejně ho to zabolí. Poznám to podle toho, jak moc se napne. Napiji se jen tolik, abych zahnal žízeň, a odtáhnu se od něj. Podívá se na mě. Usměju se a kousnu se do ruky. Nabídnu mu ji. Přitáhne si ji ke rtům a začne pít.

„To stačí, Alexi.“ Upozorním ho po chvíli bolestně. Nijak na to nereaguje. Musím mu ji vytrhnout z rukou.

Alex

Jakmile mi ji vytrhne, chvíli se nic neděje. Zadívám se Herbertovi do očí a už chci promluvit, když mnou projede ohromná bolest. Zakřičím a začnu se měnit. Cítím, jako kdyby mi jeho krev spalovala tu mou. Násilím mi zastavuje srdce a doslova se dusím.

„Vím, že to bolí. Tvé tělo umírá.“ Promluví Herbert. Přes tu spalující bolest ho sotva slyším. Krev mi hučí v uších. Připadá mi, jako kdyby to trvalo hodiny. A pak mi srdce přestane tlouct a dech se mi zastaví. Po chvíli ho však znovu popadnu a zalapám po něm. Posadím se. Herbert stojí naproti mně u okna, kterého jsem si minule nevšimnul. Jakmile zaznamená pohyb, otočí se ke mně a usměje se.

„V pořádku?“ Pomalu přikývnu.

„Myslím, že jo.“ Přejde ke mně a posadí se. Nejdřív si mě mlčky prohlíží.

„Mám žízeň.“ Zavrčím, když si uvědomím to spalující sucho v krku. Pousměje se a podá mi připravenou sklenici plnou rudé tekutiny. Vezmu si ji a napiju se. Až v té chvíli si uvědomím, že je to krev.

„To je tak lahodná vždycky?“ Zavrním. Herbert se usměje.

„Pro tebe už ano.“ Vypiju celou sklenici a podám mu ji. Vezme si ji a odejde z místnosti. Zamračím se, vstanu a jdu za ním. Ocitnu se v jiné, kde je jen stůl a nic víc. Herbert postaví sklenici na stůl a otočí se ke mně. Nevypadá moc překvapeně.

„Tys mě slyšel?“ Snažím se, aby mi v hlase neznělo zklamání. Zavrtí hlavou.

„Ne, ale znám tě. Jsi zvědavý jako opice.“ Uculí se. Zavrčím, jedním pohybem překonám vzdálenost mezi námi a natisknu ho na zeď.

„Nehraj si se mnou. Jsem silnější než ty.“ Zavrním. Zasměje se.

„Ale jen pro teď, zlatíčko.“ Znovu zavrním a ukradnu si jeho rty. Rozhodně se nebrání a líbáme se snad celou věčnost. Ani jeden se nemusí nadechovat. Herbert se ode mě odtrhne až po hodně dlouhé době. Pohladí mě po tváři. Potom si mě vezme do náruče a odnese do místnosti s postelí. Nebráním se. Také ho chci. Promilujeme snad týden. Děláme jen přestávky na sklenice plné krve. Jinak nemá ani jeden z nás dost. Jsem teď šťastný a rozhodně se nevzdám budoucnosti s ním.