Můj svět fantazie

Alex

Probudím se docela brzy a zasténám, jak mě zabolí krk. Opatrně vylezu z postele a jdu do koupelny. Tam se zastavím před zrcadlem, opláchnu se studenou vodou a zadívám se na sebe. Úplně se zhrozím, když zjistím, že mám na krku nějaké ranky. Sáhnu si na ně a syknu bolestí. Když oddálím prsty, zjistím, že na nich ulpěli kapičky krve. Počkat! Někdo mě musel kousnout! Ale kdo? Jsou tu jen tři možnosti. Ten hrbáč, ale to je vysoce nepravděpodobné. Pak je tu Hrabě, ale ten se o mě moc nezajímal. A třetí možnost Herbert. Zamyslím se. Jo, to je vysoce pravděpodobné. Že bych byl v domě plném upírů? Asi už blázním a to pořádně. Ošetřím si to, opláchnu se a obléknu.

Po chvíli se rozhodnu a sbalím si batoh. Hodím si ho na záda a potichu vyjdu z pokoje. Vydám se do přízemí k hlavním dveřím. Díky bohu nikoho cestou nepotkám. Ale u dveří se vyskytne problém. Je totiž zamčeno a ať se snažím, jak chci, dveře nepovolí. Zamračím se a vydám se ke kuchyni, kde by měl být vedlejší východ. Všude je klid a ticho a ani toho hrbáče není nikde vidět. Dostanu se do kuchyně bez újmy. Rozhlédnu se kolem sebe, než najdu dveře. Vypadá to tu jako posledně. Jen pár hrnců a nádobí jsou zbaveny prachu. Jinak na všem jsou stoleté nánosy prachu. Vydám se ke dveřím, které tam jsou, a snažím se nehýřit příliš prachu, abych na sebe neupozornil.

Díky bohu se mi podaří potichu dostat ke dveřím a otevřít je. Kupodivu jdou otevřít zlehka. Okamžitě vyjdu z hradu a zavřu za sebou potichu dveře. Rozhlédnu se kolem sebe. Na obzoru jsou vidět kříže, jako kdyby u hradu byl hřbitov, a nalevo les. Vydám se tedy do lesa a snažím se, aby mě nebylo vidět. Stejně si oddechnu až za hranicí lesa, kde mě kryjí stromy. Určím si směr a urychleně se vydám pryč z hradu. Ještě si v batohu zkontroluji doklady, peníze a laptop s telefonem. Mám všechno, akorát ten telefon je mi tu jaksi k ničemu, protože nemám signál. Zamračím se. Nemám signál už od té doby, co jsem vstoupil do lesa. Snad se to brzy umoudří.

Již se prodírám lesem několik hodin a mám pocit, že nejsem od hradu dost daleko. Jako kdyby se pořád nade mnou tyčil hrozný stín. Povzdechnu si a zastavím se na jedné mýtině. Na chvíli si odpočinu a najím se ze zásob, které mám v batohu. Netroufnu si rozdělat oheň a tak všechno sním syrové, i když to moc dobře nechutná. Obaly zase zabalím do batohu a vydám se dál. Díky bohu po pár metrech chytí můj chytrý telefon signál a tak si pustím mapu s GPS signálem. Zjistím, že jsem pár kilometrů od nějaké vesnice. Vydám se tam. Po pár krocích mi však zazvoní telefon. Zvednu ho.

„Prosím?“ 

„Alexi, jsi to ty? Tady Richard.“ Ozve se ulehčeně. Usměju se.

„Ahoj, Richarde. Jo, jsem to já.“

„Už máš hotovou knihu? Nebo aspoň něco napsané? Termín se blíží.“ Protočím oči.

„Ano, už mám půlku hotovou.“

„Dobře, kde jsi, dojedu pro tebe. Dobrodružství končí.“ Jen si povzdechnu.

„Právě jdu do vesnice v Transylvánii. Nevím, jak se jmenuje, ale pošlu ti souřadnice esemeskou, jo?“

„Dobře, ihned vyrazím. Jsem kousek od Rumunska, takže to není problém. Tak zatím.“ Rozloučí se. Jen se ušklíbnu a pošlu mu esemesku se souřadnicemi vesnice. Dojdu do ní za hodinu. Všichni, jakmile zjistí, že je tu cizinec, tak zalezou do svých domů a vůbec nevylezou. Povzdechnu si a dojdu do nějakého hostince, co tu je. Vejdu dovnitř.

„Dobrý den.“ Všichni hosté ztichnou a rentgenují mě pohledem. Dojdu k výčepu.

„Co si přejete?“ Prohlíží si mě hospodský.

„Máte pivo?“ Posadím se k baru. Kývne a natočí mi ho.

„Máte hlad?“ Zeptá se mě a pohledem zastaví na náplasti na krku.

„Docela i jo, co máte?“ Zeptám se a jeho pohled nekomentuji.

„Guláš.“ Odpoví mi. Kývnu.

„Dám si ho, díky.“ Usměju se na něj a napiju se piva. Není nejhorší, ale taky nejlepší. Asi si ho tady vaří sami. Lehce se ošiju. Ostatní hosti mě doslova rentgenují pohledem a pořád si něco špitají. Hospodský po chvíli přede mě postaví talíř s gulášem a chlebem. Poděkuju mu a hladově se do toho pustím. Všechno napětí jakoby najednou povolilo.

„Můžu se na něco zeptat?“ Ozve se jeden host. Otočím se na něj.

„Můžete, ale je na mě, jestli Vám odpovím.“ Kývne.

„Kde jste přišel k té ráně na krku?“ Ostatní se napnou a čekají, co odpovím. Dám si další lžíci guláše do pusy, a zatímco jím, zvažuji odpověď.

„Na hradě kousek odtud.“ Přiznám. Všichni se po sobě podívají.

„Vy jste byl vevnitř v hradě?“ Ozve se další host vyděšeně.

„Ano.“ Přiznám.

„A oni Vás pustili?“ Ozve se hostinský.

„Ne, utekl jsem a dneska sem pro mě přijede kamarád.“ Přiznám.

„Nedostanete se domů.“ Ozve se pohřebním hlasem další. Povzdechnu si.

„To jsem vědět nepotřeboval, děkuji.“

„Nevšímejte si jich. Dokud je den, nic se Vám nestane.“ Odtuší hostinský a už si mě nevšímají. Dojím guláš a dopiju pivo. Zrovna zvažuji, že si dám další, když dovnitř vtrhne jako uragán Richard. Zaplatím hostinskému za jídlo a pití a jdu za Richardem do auta.

„Ahoj.“ Pozdravím ho dodatečně. Jen se na mě podívá a vyjede.

„Musíme se dostat do Rakouska. Tam odtud nám letí letadlo.“ Odtuší a doslova se řítí dvou set kilometrovou rychlostí. Divím se, že si to auto na těch výmolech nezničí. Ale jsem rád, že se konečně dostanu do civilizace. A hlavně daleko od toho hradu. Po cestě usnu ani nevím jak. Vzbudí mě až zpomalování auta. Protáhnu se a podívám se na Richarda.

„Co se děje?“ Ušklíbne se na mě.

„Hranice.“

„Jak dlouho jsem spal?“

„Asi hodinku.“ Pokrčí rameny. Vyhrabu z batohu pas a podám mu ho. Vezme si ho. Zastaví na hranici a podá pasy úředníkovi. Zkontroluje je a zase nám je vrátí a pustí nás dál. Tohle se opakuje ještě jednou na hranici Maďarska s Rakouskem. Stejně si oddechnu až, když jsme v letadle zpět do New Yorku. Otevřu si tam laptop a pustím se do psaní. Celý let propíšu, takže si z něj moc nepamatuji. Na letišti se rozloučím s Richardem, odmávnu si taxi a nechám se odvést domů. Tam si vybalím, dám vyprat oblečení, něco si uvařím a naložím se do vany. Pořádně se odmočím a vydrhnu a po hodině vylezu ven. Zkulturním se a v zrcadle se podívám na ranky na krku. Sice přestali krvácet, ale pořád jsou otevřené, jako kdyby se právě do mě někdo zakousl. Povzdechnu si a zase si to zalepím. Obléknu se, najím se a pustím se do psaní.

Mám tolik inspirace, že za dva týdny napíšu celou knihu a pustím se do třetí a poslední. Hlavně tedy píšu, abych přestal myslet na Herberta. Nikomu jsem neřekl o hradu, co jsem tam objevil a o upírech, i když to ze mě páčili třeba i heverem. I když jsem ho viděl jen párkrát, myslím, že jsem se do něj zamiloval. Přestávám pomalu jíst, protože mi to už moc nechutná. Jím vlastně jen z donucení. Povzdechnu si a znovu se ponořím do další knihy. Z té mě po chvíli vyruší až zvonek. Uložím soubor a jdu otevřít.

Otevřu dveře a v první chvíli strnu. Za nimi je totiž Herbert! Okamžitě se vzpamatuju a chci dveře zabouchnout. Nedovolí mi to a strčí mě do bytu a zavře za námi dveře. Polknu.

„Jak jste mě našli?“ Usměje se na mě.

„Ale zlatíčko, máme své cestičky, navíc, adresu si měl napsanou v pasu.“ Jen zbělám.

„Co po mě chceš?“ Zasípu ztěžka. Jeho oči zrudnou a ukáže mi špičáky.

„Přeci tebe, poklade.“ Zašeptá a vrhne se na mě. Chci utéct, ale on je o dost rychlejší. V jednu chvíli stojí na místě a v tu druhou mě drží v objetí a líbá mě? A co je nejvíc zarážející: Já mu to oplácím! Po chvíli rty sklouzne na krk. Prsty odlepí náplast, co tam mám skoro pořád, a jen lehce přejede jazykem. Ranky se okamžitě otevřou a začnou krvácet. Jen zakňourám. Odtáhne se ode mě a dám mi pusu na nos.

„Sbal se, jedeme domů.“ Odtuší. Neodvážím se odporovat a tak se jdu sbalit. Netroufám si odhadnout, co se mnou chtějí udělat, ale já se vůbec nezmůžu na žádný odpor!