Můj svět fantazie

Alex

Dívám se z okýnka vlaku na ubíhající krajinu. Ráz se pomalu mění z luk a lesů, na hory. Jsem spisovatel a snažím se někde najít najít inspiraci. Bohužel se mi to stále nedaří. Jmenuji se Alex Birn. Píšu hlavně o upírech a vlkodlacích. Mé poslední dílo bylo o upírovi Misarovi. Dobře, to jméno není sice nejlepší, ale rozhodně to byl bestseller. Jenže to byl jen první díl a vydavatelství chce další! Ten ovšem momentálně nemám. Povzdechnu si a vystoupím na první hezké zastávce. Je to menší městečko v Transylvánii. Hodím si batoh na záda a vydám se nejdřív najíst.

Najdu nějakou menší hospůdku a vejdu do ní. Halas okamžitě ustane a všichni se otočí ke mně. Snažím se tvářit neutrálně a přejdu k výčepu.

„Dobrý den.“ Výčepní jako hora pozvedne obočí a něco mi řekne tou jejich hatlamatilkou. Povzdechnu si.

„Mluvíte anglicky?“ Zavrtí hlavou.

„Tak německy?“ Přejdu do jiné řeči.

„Co si přejete?“ Zeptá se mě lámanou němčinou.

„Vaříte tu?“ Usměju se na něj.

„Ne. Jen pití.“ Zavrtí hlavou. Kývnu a zase vyjdu. Zastavím se před hospůdkou a s povzdechem se dívám kolem sebe, než najdu nějaký místní konzum. Nakoupím si tam alespoň hotovky, něco, co můžu sníst hned, a vydám se z městečka do lesů. Cestou ukusuji nějaké pečivo s pomazánkou.

Je to tu fakt kouzelné, jen je škoda, že mě ta kniha prostě nenapadá. Minule skončil můj hrdinný upírek sám jako kůl v plotě. S kým ho mám spárovat? S mužem? Se ženou? To je to, co nevím. Povzdechnu si a jdu dál. Opatrně se vyhnu větvičce a zastavím se na krásném paloučku. Rozhlédnu se kolem sebe a vyberu si jednu stezku, po které se vydám dál. Je mi jedno, kde jsem, ale vím, že jsem se perfektně ztratil. Vytáhnu svůj „chytrý“ telefon. Žádný signál. Super, alespoň mě nikdo nebude otravovat. Usměju se a zase ho zastrčím do kapsy. Mlčky pokračuji v dalším postupu po lese. Co jsem viděl z okýnka vlaku, tak slovem les se tu označují hluboké hvozdy táhnoucí se několik desítek až stovek kilometrů. Pro mě naprosto ideální.

Procházím lesem už několik hodin, když mi zakručí v žaludku. Což mi připomene, že jsem měl naposledy jen tu pomazánku s pečivem. Zastavím se na jednom paloučku, shodím batoh ze zad a nasbírám si kolem sebe dříví. Ještě, že nepršelo. To bych měl pekelnou smůlu. Ohraničím si kamínky malou plochu a rozdělám si ohýnek. Udělám si závěsný systém a vytáhnu si menší kotlík. Naleju si dovnitř vodu a pak jeden sáček hotovky. Potom už jen míchám, dokud to není hotové. Mám takový hlad, že když je to hotové, spálím si jazyk. Ještě štěstí, že tu nikdo není, to by se složil smíchy. Mě by to stejně bylo jedno, protože mám hrozný hlad. Hltavě spořádám celý kotlík. Potom najdu nějaký potůček. Doplním si vodu a umyju si nádobí. To se však už pomalu začíná stmívat. Měl bych si najít nějaké místo na spaní. Vrátím se ke svému batohu. Uhasím oheň. Rychle si sbalím věci, rozhrábnu popel, aby se nevznítil, a jdu dál, i když bych tam měl nejspíš zůstat. Ale ono není na škodu, být ještě víc ztracený. Uchichtnu se a nakonec to risknu a dojdu na další mýtinu. Tam rozbalím tábor, zapálím si ohýnek a zalezu si do spacáku. Usnu ani nevím jak. Vůbec si nevšimnu, že se na mýtinu vkrade stín v podobě vysokého blonďatého muže jako vystřiženého z mého příběhu o upírech, prohrabe mi batoh a odcizí mi mé doklady. Pak se na mě dost dlouho dívá, než zase tiše zmizí.

Herbert

Vrátím se do hradu s doklady toho cizince.

„Otče?“

„V pracovně.“ Ozve se potichu. Možná až moc, pro člověka neslyšitelně. Ale my nejsme lidé. Žijeme tu již po staletí. Pomalu tam dojdu a hodím doklady před otce na stůl. Ten se na ně podívá.

„Kdes ho potkal?“ Podívá se na mě.

„V lese, deset kilometrů od hradu.“ Posadím se a přehodím si nohu přes nohu. Otec vstane a přejde za mě. Shrne mi mé dlouhé blonďaté vlasy z ramene.

„Nech ho být, Herberte. Nechci, aby tě zase lovili.“ Povzdechnu si.

„Já vím, otče. Nechám ho být.“ Slíbím mu.

„Dobře.“ Zašeptá mi do ucha a políbí mě do vlasů. Pousměju se a ještě chvíli si s ním povídám, než se odeberu do svých komnat. Svléknu si rudý dlouhý kabát a pověsím ho. Och, tak snad abych se představil, že? Jsem Herbert von Kronock. Syn Hraběte von Kronocka a upír. Jsem vysoký, štíhlý a mám vypracovanou postavu. Dlouhé, blonďaté vlasy nosím často sepnuté na zátylku sponou s drakem. Menší nosík a hnědo-rudé oči zdobí můj oválný obličej. Momentálně mám na sobě červené kožené kalhoty, které obepínají mé tělo, a odhalují mé přednosti, a červenou koženou vestičku. Mé oblíbené oblečení.

Posadím se na pohovku, co tu mám a pustím se do další knihy. Dnes jsem již najezený. Z donucení musíme pít zvířecí krev. Není dobré, abychom na sebe zbytečně upozorňovali. Minule to skončilo honem na nás. Ještě štěstí, že nevědí, kde je nás hrad, a když na něj náhodou narazí, rychle to zapomenou. Díky bohu. Nechtěl bych žít pořád na útěku. Upřímně by mi to nesvědčilo. Lehce se pousměju a znovu se ponořím do knihy. Mám na ni celou noc. Ten človíček se sem už dneska nedostane a já vím, že jde směrem k našemu zámku. Alespoň tady bude nějaké vzrušení. Jediný, kdo je tady na hradě kromě mě a otce, je náš lidský sluha. Jmenuje se Koukol a je zmrzačený. Bohužel si s ním nikdo, kromě mého otce, nepopovídá. Jediný otec mu totiž rozumí. Z úvah mě vytrhne svítání. Založím si knihu a jdu do naší krypty. Popřeju otci a vlezu si do svého sarkofágu. Před tím, než mě stihne denní ztuhlost, myslím na toho cizince.

Alex

Probudí mě svítání. Protáhnu se, vylezu ze spacáku a vyčistím si zuby. Pak si vezmu ze zásob nějaké jídlo. Najím se a sbalím tábor. Uhasím oheň a sbalím veškeré obaly. Přece nebudu znečišťovat přírodu, že. Hodím si batoh na záda a vydám se dál. Trvá dobře tři hodiny, než objevím nějaký hrad. Dojdu k němu blíž a zůstanu na něj koukat z venku. Je nádherný a obrovský. Ale má jeden menší zádrhel. Ten hradu tu podle map neměl vůbec stát! Tuhle oblast jsem si vybral z jednoho prostého důvodu. Není tu možnost, že bych potkal nějaké turisty a najednou se tu vyloupne tenhle hrad. I když to není na škodu. Pokud je obyvatelný, mohl bych se tu zašít na dost dlouhou dobu. Pousměju se a otevřu bránu. Její skřípání mě ujistí, že není moc využívaná. Lehce se usměju a vejdu dovnitř. Za bránou je to, co kdysi možná byla příjezdová cesta lemovaná stromy. Stromy se vymkli pořádně kontrole a ty křoviska taky. K hradu se musím doslova prodírat křovím a tak, když se z něj vymotám, jsem celý podrápaný. Jen si povzdechnu a otevřu si dvoukřídlé těžké dubové dveře do majestátního hradu.