Jdi na obsah Jdi na menu
 


10. kapitola

Slunce už nejspíš zašlo, když jsem se probudil. Lépe řečeno, byl jsem probuzen. Ten prevít jeden. Takhle sprostě využít situaci. Mimochodem, do které mě vlákal on. A sprostě mě tu osahávat. Ano, to byl důvod mého probuzení. Osahával mě. Okamžitě jsem otevřel víko rakve a vyletěl jsem z ní, jak ta pověstná neřízená střela. Asmon se na mě udiveně díval a přitom překvapeně mrkal očima.

„Co blbneš?“ Optal se.

„Co já blbnu?“ Zdůraznil jsem to já.

„Spíš, co ty blbneš?“ Prsknul jsem navztekaně. Do toho ještě vylezl z rakve Jasper a divně si nás prohlížel. Tak posuďte sami: já dva metry od rakve a Asmon nahý v rakvi.

„Já nic nedělám.“ Ohradil se Asmon a zatvářil se jako neviňátko. Navztekaně jsem došel zpět k rakvi a jednu mu vrazil.

„Rozhodně se nenechám osahávat při spánku, blbečku.“ Pak jsem odešel a práskl dveřmi. Za sebou jsem nechal tiše se smějícího Jaspera a Asmona, který se držel za tvář. Vyšel jsem z domu a zamířil do dalšího stavení. Jak jsem předpokládal, byly to stáje. Osedlal jsem si třetího koně a Jasperova, a pak je jednoho po druhém vyvedl ven. Oba už vyšli z domu a Asmon se vydal k Jasperovu koni. Povytáhl jsem obočí a oznámil mu:

„Tvůj čeká ve stáji. Rozhodně ti nebudu posluhovat.“ Asmonovi vylétlo obočí závratnou rychlostí do výšin a vztekle odkráčel do stájí. Vítězně jsem se pousmál. Jasper ke mně došel a vzal si uzdu svého koně z mých rukou.

„Zabije mě.“ Zašeptal.

„Ne. Nedovolím mu to.“ Jen se na mě podíval a vyhoupl se na koně. Udělala jsem to samé.

„Proč mu to děláš?“ Zeptal se. Nechápavě jsem nakrčil obočí.

„Co mu dělám?“ Povzdechl si.

„Miluje tě. A mě nesnese v tvé blízkosti.“ Pousmál jsem se nad jeho postřehem.

„Měl by se naučit, že nejsem někdo, kdo si z něj sedne na zadek, jen co přijde do místnosti.“ Usmál se a přikývl.

„Pak mu to dáváš dost drasticky najevo.“ Pobaveně jsem se zasmál.

„Jen ať žárlí. Neuškodí mu si uvědomit, že nejsem samozřejmost, ke které se vrátí, kdy se mu zachce.“ Neodpověděl. Také jsem už nic neříkal. Za chvíli se vrátil Asmon i s koněm. Vyhoupl se do sedla a vyjeli jsme. Tentokrát nasadil dost ostré tempo. Jen jsem nad tím mávl rukou. Po chvíli mě to ale začalo štvát. To chce uhnat koně nebo co? Přitáhl jsem svému koni uzdu a zpomalil ho tak. Donutil jsem ho jít krokem. První, kdo si všiml, že s nimi nedržím tempo, byl Jasper. Také zpomalil koně a počkal, až ho dojedu. Teprve až o hodnou chvíli později zpomalil Asmon. Vztekle se na nás podíval a spustil:

„Můžete mi říct, co to má znamenat?“

„Samozřejmě,“ usmál jsem se sladce, „nehodlám uhnat koně.“ Nehádal se se mnou, pouze přikývl a navedl koně vedle mě. Jeli jsme takhle několik hodin v kuse a mlčky. Nikdo z nás nepromluvil. Asmon se díval dopředu a asi přemýšlel. Já se rozhlížel po kraji a doufal, že budeme co nejdříve v cíli. Vůbec nechápu, jak jsme s Jasperem mohli tuhle cestu překonat za několik hodin, a to ani nepočítám spánek, když vyšlo slunce. A předtím s Asmonem, když mě vezl k vlkodlakům. I když to jsme jeli v kuse tryskem. Jasper se také díval jen dopředu a co chvíli si povzdechl.

„Trápí tě něco?“ Zeptal jsem se Jaspera a tím konečně prolomil to ticho. Jen se smutně usmál.

„Chybí mi rodina.“ Zašeptal nakonec, ve chvíli, kdy jsem si myslel, že už nepromluví. Přikývl jsem. Asmon měl nakloněnou hlavu směrem k nám a poslouchal náš rozhovor. Nelíbilo se mi to a už jsem nepromluvil. Jeho rudý pohled mě co chvíli pozoroval. Bylo mi to nepříjemné, a tak, abych se konečně dostal zpod toho pohledu, jsem pobídl koně k rychlejšímu tempu. Předjel jsem je o několik metrů, než si uvědomili, že mají také zrychlit, aby mě dohonili. Bavilo mě určovat tempo. Asmonovi to zřejmě nebylo po chuti, a tak znovu přidal. Jeli jsme tryskem asi několik kilometrů, když jsem koně zpomalil. Přeci jenom jet takhle celou cestu není dobré. Nechtěl jsem, abychom přišli o další koně. Asmon zřejmě měl stejný nápad, protože začal také zpomalovat. Jasper ještě tryskem ujel několik metrů, než také zpomalil. A pak jsem ho uviděl. Hrad, který mi byl už několik let domovem. Byl jsem doma. Usmál jsem se. Asmon si všiml mého úsměvu a také se usmál. Nevšímal jsem si ho a klusem dojel až k hradu. Jasper mě následoval a po něm jel Asmon. Brána byla otevřená. Zřejmě uviděli Asmona, a tak ji otevřeli. Dojel jsem na nádvoří a seskočil z koně. Ihned se ho ujali podkoní. Stejně jako Jasperova a Asmonova. Ten, jakmile sesedl, zamířil dovnitř. Následovali jsme ho. Nemělo smysl odkládat nevyhnutelné.  Asmon zamířil do své pracovny. Jakmile vešel, posadil se za stůl a čekal, až se posadíme do židlí před ním.

„Tak, vzhledem k tomu, jakou jsi mi způsobil starost, Laky, máš domácí vězení.“ Povytáhl jsem obočí a přikývl. Jsem zvědavý, co si pod tím pojmem mám představit.

„Jaspere, dostaneš pokoj vedle Lakyho, máš také domácí vězení. Nesmíte ze svého pokoje. Ty, Jaspere, budeš chodit dvakrát týdně k Lakymu na lekce. Vždy pro tebe někdo přijde. Jinak nesmíte opustit pokoje.“ Oba jsme přikývli na znamení, že jsme rozuměli.

„A mimochodem, máte ho dva měsíce. Jídlo vám vždy někdo přinese.“ Zasténal jsem. Dva měsíce jen v pokoji? Zbláznil se? To nevydržím. Jasper se na mě podíval s porozuměním v očích. Také to asi nevydrží. Tohle nám snad udělal naschvál. Sám nás odvedl z pracovny do našich pokojů. Samozřejmě nás zamkl. Nejdříve Jaspera, abych viděl, že je opravdu v pokoji u mého. Pak mě. Něco mi pořád vrtalo hlavou, ale za boha jsem nemohl přijít na to co. Pořád mi hlavou rezonovala jeho věta:

„Jaspere, dostaneš pokoj vedle Lakyho.“ Nechápal jsem, proč ho dával vedle mě, když ho tak nesnášel. Že by nás slyšel, když jsme si povídali před odjezdem z té barabizny? Je to možný, sice jsme mluvili potichu, ale i on je upír. Hodně starý upír. A pak mi došlo, proč mi ta věta tak vrtala hlavou. Vždyť já mám spojovací dobře zamaskované dveře do pokoje vedle. Ani Asmon neví, že tu jsou. Usmál jsem se. Konečně ho budu mít aspoň trochu na očích. Mezitím, co jsem přemýšlel, v zámku zarachotil klíč a někdo vešel. Otočil jsem se a díval se do šarlatových očí Asmona. Pozdravil mě kývnutím hlavy a na stůl položil sklenici krve. Sedl si do jednoho křesla a čekal.

„To se jako budeš dívat, jak jím?“ Prskl jsem. Zvedl hlavu, podíval se mi do očí a přikývl. Vztekle jsem přimhouřil oči a skočil po něm. Začali jsme se rvát. Chvíli jsem měl navrch kvůli momentu překvapení, ale ten brzy pominul. Začal vyhrávat. Měl hodně zkušeností. Na rozdíl ode mě. Povalil mě pod sebe a zablokoval mi nohy a ruce. Oba jsme měli hodně ran. On utržil hlubokou ránu pod okem od mých nehtů. Já zas měl hlubokou ránu na rameni od těch jeho. Těžce jsme oddechovali. Najednou se začal smát, prevít jeden. „Pořád zapomínám, že ty si nezkrocený. Ale neboj, to napravíme. I když někdy tu tvojí nezkrotnost mám rád.“ Stále se usmíval. Dostal jsem chuť mu ten úsměv smazat z tváře. Naštěstí se mi příležitost vyskytla. Zřejmě si myslel, že když sebou nemelu, že jsem se poddal, a tak mi pustil ruce. Zákeřně jsem se usmál a jednu mu vrazil. Vyplivl krev a nebezpečně se na mě podíval. Polkl jsem, ale svůj pohled jsem nesklopil. Vytáhl mě na nohy a začal ze mě rvát oblečení. Bránil jsem se, ale bylo mi to platný asi jako mrtvému zimník. Otočil mě zády k němu a surově mi roztáhl nohy. Tušil jsem, co chce udělat. Vyděsilo mě to.

„Ne, prosím.“ Zašeptal jsem. Přilepil se na mě a foukl mi na ucho. Zasmál se.

„Tak nejdřív se se mnou pereš a pak, když tě chci potrestat, tak prosíš?“ Znovu se zasmál a obrátil mě čelem k sobě. Sklopil jsem oči a odmítal se na něho podívat. Vzal mě za bradu a přinutil mě k tomu. Jakmile je uviděl, pustil mě a poodstoupil ode mě. Nevím, co v nich zahlédl. Snad smutek? Nebo to byly oči lapeného zvířete, které se bojí svých věznitelů? Nevím, ale donutilo ho to, aby mě nechal. Sehnul se k zemi pro plášť a zabalil mě do něj. Pak mě objal a přitiskl k sobě.

„Omlouvám se. Nechtěl jsem, aby to zašlo až tak daleko. Miluju tě a rve mi srdce, když tě vidím ve společnosti jiných, jak se s nimi bavíš a mě přitom ignoruješ.“ Zašeptal do mých vlasů. Vzlykl jsem. Vůbec nevím, co se to děje. Rozehrál jsem hru, kterou neumím hrát a která je nad moje síly. Ještě blíž si mě přitiskl, a pak mě vzal do náruče, položil na postel, která byla v mém pokoji jen na okrasu, a lehl si ke mně. Přitulil jsem se k němu a zavřel oči. Nevím, jak dlouho jsme takhle leželi. Asmon se nakonec zvedl a já si myslel, že odchází. Spletl jsem se. Vrátil se ke mně se sklenicí. Posadil jsem se a napil se. Byl jsem tak vyhládlý, že jsem sklenici na jeden zátah vypil. Pak jsem Asmona povalil do postele a s vrněním jsem si na něj lehl. Zasmál se a začal mě hladit po vlasech. Zase to byl ten starý Asmon, který mě stvořil. Zavřel jsem oči a vychutnával jsem si tuhle poklidnou chvíli. Po chvíli se Asmon najednou zvedl a začal uklízet nepořádek, který jsme způsobili. Pozoroval jsem ho z postele zachumlaný do pláště. Mé oblečení vyskládal na stolek. Pak přešel ke mně a sprostě mi ukradl plášť. Mému vražednému pohledu se jen zasmál. Zatáhl závěsy a znovu přešel k posteli. Z pod mě vytáhl pokrývku a přikryl nás s ní. Povytáhl jsem obočí.

„Ty se svlékat nebudeš?“ Přikývl a začal naschvál hodně pomalu a provokativně. Nejdříve si svlékl košili. Pomalu, knoflíček po knoflíčku. Pak pokračoval kalhotami. Nejdříve si pomalu rozepnul knoflík, pak uchopil zip do dvou prstů a pomalu jel dolů. Když zip konečně rozepnul, zaháknul prsty za okraj kalhot a pomalu je táhnul dolů. Už po chvíli bylo zřejmé, že nemá spodní prádlo. Překvapeně jsem zasténal. Třásl jsem se vzrušením. Kde, sakra, je mé předsevzetí, že s ním nic mít nebudu? Sundal si kalhoty a vystoupil z nich. Pak pomalu, abych si ho mohl prohlédnout, se rozešel k posteli. Lehl si ke mně a přitáhl si mě do náruče. Chvíli jsem ležel bez pohnutí, ale pak jsem ho začal líbat. Usmál se do polibku a prohloubil ho. Lehce mě hladil po zádech. Líbilo se mi to. Zavrněl jsem. Opět se usmál a povalil mě pod sebe.

„Opravdu to chceš?“ Zeptal se mezi polibky, jež bohatě věnoval mému tělu. Přikývl jsem a znovu zasténal, jak vzal do úst jednu z bradavek a začal ji cumlat. Druhé se věnovala jeho ruka. Pak je opustil a začal polibky směřovat dolů. Nejdříve obkroužil pupík. Pak bohatě pokryl polibky podbřišek. Jedna z jeho rukou se začala věnovat mé dírce a opatrně, aby mě nezranil, začal jedním prstem vnikat dovnitř. Uvolnil jsem se a nechal ho, ať si dělá, co chce. Podíval jsem se, co teď dělá, a zasténal jsem nad tím obrázkem a pocitem, který mě přiváděl k šílenství. Jeho ústa byla nad mým penisem a jazykem slízával mé prvotní sperma. Zavrtěl jsem se.

„Prosím, Asmone, pojď už.“ Zasténal jsem. Přikývl a doširoka rozevřel mé nohy, dal si je na ramena a opatrně do mě vnikl svým penisem. Chtěl mě chvíli nechat, abych si zvykl. Nechtěl jsem čekat. Okamžitě jsem se pohnul. Zasténal a přidal se do pohybu. Vycházel jsem mu vstříc a sténal jsem jak o život. Když si myslel, že už je skoro na vrcholu, sáhl mezi naše zpocená těla a vzal můj penis do ruky. Po chvíli jeho péče jsem dosáhl vrcholu. Udělal se chvíli po mně. Opatrně se ze mě vysunul a lehl si vedle mě. Přitáhl si mě k sobě. Uvelebil jsem se na jeho hrudi a spokojeně zívl. Byl jsem unavený a cítil jsem, že slunce brzy vykoukne. Podíval jsem se na něj. Vypadal také unaveně. Nakonec se zvedl. Překvapeně jsem ho pozoroval. Jen navlhčil hadřík a přišel ke mně. Opatrně mě očistil a přitom se na mě tak hezky usmíval. Usmál jsem se také. Pak mě vzal do náručí a odnesl do vedlejší místnosti, kde mě položil do rakve. Lehl si ke mně a já se opět uvelebil na jeho hrudi. Znovu jsem zívl. Víko už bylo zavřené a v téhle místnosti stejnak nebyly okna, takže jsem nemohl pozorovat, jak je slunce daleko. Stejnak to bylo jedno, jakmile jsem totiž položil hlavu na Asmonovu hruď, usnul jsem.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář