Můj svět fantazie

Tak už jsou tu zase Vánoce. Člověk se nestačí ani pořádně rozkoukat a jakmile uplyne léto, čas najednou zrychlí a než se nadějete, jsou tu Vánoce. Lehce si povzdechnu a přitáhnu si kabát blíž k tělu. Je snad deset stupňů pod nulou a můj přítel se někde zdržel. Měl mě tu už před drahnou dobou vyzvednout. Domluvili jsme se, že budu stát u autobusové zastávky poblíž domu, ve kterém mám prostorný byt. Přešlápnu z nohy na nohu, jak mi chlad proniká přes podrážky bot do nohou. Až přijede, tak ho snad zabiju. Kde k sakru je? Jedeme na Vánoční svátky k jeho rodině. Po několika letech známosti se najednou rozhoupal. Byl jsem z toho dost překvapený, protože říkal, že jeho matka gaye neuznává. Imaginárně nad tím pokrčím rameny a neřeším to. Sám rodinu nemám, vyrůstal jsem od deseti let střídavě v dětském domově a na ulici. Ale i tak jsem zvládl vystudovat a teď normálně pracuju jako každý jiný člověk. Jsem v jedné firmě jako IT specialista. Nechci se vychloubat, ale jsem dost úspěšný, a hlavně vydělávám tolik, abych si mohl dovolit téměř cokoliv. Konečně u mě zaparkuje jeho auto. Dám si tašku do kufru a nasednu k němu dopředu.

„Ahoj.“ Usměje se na mě.

„Ahoj, Marku. Neříkal si, že přijedeš v půl páté? Stojím tu už skoro hodinu.“ Zamračím se na pohledného černovláska s nádhernýma čokoládovýma očima, kouzelným úsměvem a vypracovanou postavou. Teď je oblečen do béžového svetru a tmavých džín.

„Promiň, chytl jsem zácpu a pak byla ještě do toho bouračka.“ Povzdechne si. Pozvednu obočí.

„Aspoň si mi mohl zavolat.“ Zamručím, ale už ne tak bojovně. Položí mi ruku na tvář, natočí si mou hlavu a políbí mě.

„Tak se už nezlob, zlato.“ Zavrní. Ksakru, moc dobře ví, jak taju pod jeho polibky. Povzdechnu si a polibek mu oplatím.

„Můžeme jet.“ Kývnu a už to víc nerozebírám. Zářivě se na mě usměje a vyjede směr jeho rodina, která žije tak dvě stě kilometrů od našeho města.

Cesta proběhne naštěstí bez komplikací. Akorát když už jsme se blížili k cíli, začalo sněžit. Mark naštěstí zpomalil. Ví, že nemám rád, když hazarduje se životem. Dojedeme k menší vile a Mark zastaví. Během okamžiku se otevře brána ke garáži. Mark k ní vjede. Zaparkuje ještě u jednoho auta. Vystoupím až po něm a nervózně si od něj přeberu tašku.

„Klid, Zachu, bude to v pořádku.“ Usměje se na mě uklidňujícím úsměvem. Zhluboka se nadechnu a kývnu.

„Dobře, tak mě veď.“ Špitnu. Pousměje se, natáhne si bundu, vezme si svou tašku s věcmi a vede mě dovnitř. Otevře vchodové dveře, jako kdyby to byla samozřejmost a pro něj nejspíš je. Je tu vlastně doma.

„Ahoj!“ Křikne.

„Jsme tady!“ Ihned se ozve odpověď od několika lidí a do předsíně vejde chlap jako hora. Na první pohled je Markovi hodně podobný. Nejspíš to je jeho otec. Což vzápětí zjistím, že je pravda.

„Ahoj, Marku, to je on?“ Pozvedne obočí a prohlédne si mě. Jsem o málo menší než Mark a hubený. Ne vychrtlí, sice sportuji, ale tím mi svaly ztvrdly ale nenarostly. Delší hnědé vlasy se mi kroutí k ramenům a mám hnědé oříškové oči.

„Ano, to je Zachary. Zachary, tohle je můj otec.“

„Dobrý den.“ Pozdravím. Nabídne mi ruku, a tak mu ji stisknu. Přijde mi, že jsem to neměl dělat. Jeho stisk je pevný, vlastně skoro drtiví. Mám pocit, že mi odpadne ruka.

„Dobrý den.“ Odpoví mi a po chvíli mi ruku konečně pustí. Mám chuť si ji protřepat, aby se mi do ní vrátil cit, ale nakonec to neudělám, aby si nemyslel, že jsem třasořitka.

„Tak pojďte dál. Máma se na vás už těší, Marku. Ty tašky tu nechte, pak si je odnesete do pokoje.“ Nechám tedy tašku v předsíni, stejně jako svou bundu s botami a jdu za Markem a jeho otcem dovnitř. Odvede nás do obrovského obýváku, který je spojený s kuchyní a z něhož vedou francouzské dveře na terasu.

V obýváku už sedí Markovi sourozenci. Má dva, sestru a bratra. Co vím, tak je prostřední.

„Dobrý den.“ Pozdravím, jakmile vejdeme dovnitř. Oba jeho sourozenci vstanou stejně jako jeho máma.

„Dobrý den, vy musíte být Zachary.“ Hrne se ke mně postarší dáma, z níž má Mark oči a tvar úst.

„Ano.“ Trochu se usměju a přetrpím její objetí. Pak se ke mně přihrne Markova sestra.

„Ahoj, jsem Kaila.“ Usměje se a podá mi ruku.

„Zachary.“ Potřesu jí a pak se otočím na Markova staršího bratra. Chvíli si mě prohlíží intenzivním upřeným pohledem. Mám takový pocit, jako kdybych byl jeho kořist. Je o trochu jiný než Mark. Má temně hnědé oči, téměř do černa, a tak hluboké, že bych se v nich utopil. Vlasy má dlouhé po lopatky a stažené do culíku. Vypracovaná postava svědčí o jeho sportování. Je stejně vysoký jako jejich otec.

„Jsem Chris.“ Nabídne mi nakonec ruku.

„Zachary.“ Zamumlám a stisknu mu ji. Má stejně pevný a drtivý stisk jako jeho otec. Přetrpím i toto a když mi ji konečně pustí, jejich máma nás usadí na pohovku.

„Co si dáte?“ Mark pokrčí rameny.

„Dej mi pivo.“ Pak se otočí na mě.

„Vodu, prosím.“ Všichni se na mě podívají dost podivným pohledem.

„Ty nepiješ alkohol?“ Pozvedne obočí Chris. Kruci, copak neví, jak je tohle gesto rajcovní? Zaúpím v duchu a zavrtím hlavou.

„Ne.“

„Zach si dá maximálně skleničku vína.“ Vloží se do toho Mark. Kaila se uchichtne.

„To musíš mít hodně divný život.“ Pokrčím rameny a od jejich mámy si vezmu sklenici vody.

„Děkuji, ani ne. Umím se bavit i bez alkoholu.“ Odtuším. Chris se ušklíbne.

„Tak povídej.“ Nakrčím nos a přemýšlím, co mám povídat.

„Čím se živíš? Co tví rodiče?“ Rozvede to.

„Jsem IT specialista v jedné nadnárodní firmě. Co je s mými rodiči?“ Nechápu poslední otázku. Mark si jen povzdechne a stiskne mi ruku. Jeho máma přivře oči, když to gesto uvidí.

„Snad se za ně nestydíš.“ Rýpne si Chris. Sklopím hlavu a mlčím. Jeho rýpanec mě dost zabolel. Mark zavrčí.

„Nech toho, Chrisi!“

„Copak, tvůj chlap do postele se stydí za rodiče? On jim to neřekl?“ Jeho jízlivý tón nejde přeslechnout.

„Kdyby byli na živu, tak by to věděli. Zemřeli, když mi bylo deset.“ Zašeptám, zvednu se a odejdu do předsíně, kde se opřu o zeď. Moc jsem je miloval. Ze dne na den tu najednou ale nebyli. Rána, kterou jsem do teď nevnímal, se otevřela. Nikdy jsem neplakal, když zemřeli. Nepláču ani teď, jen jsem potřeboval na chvíli od těch dotěrných otázek.

„To se ti teda povedlo, brácho!“ Uslyším zavrčení Marka.

„Přijedeme, nejsme tu ani pět minut a ty už do něj reješ!“

„Musím ho prověřit. Přece tě nenecháme prvnímu, kdo se naskytne.“ Zavrčí mu Chris nazpátek. Pak už ztiší hlasy, takže je v předsíni neslyším. Po chvíli se ozvou kroky a za mnou přijde Chris. Chvíli se na mě dívá.

„Omlouvám se. Nechtěl jsem tě ranit.“ Promluví klidně. Kývnu, že to beru.

„Pojď zpátky.“ Nařídí mi, i když to nejspíš neměl v úmyslu. Znovu kývnu a vrátím se tam. Posadím se k Markovi a napiju se vody.

„To máš dost prachů jako IT specialista, že?“ Ozve se Kaila. Pokrčím rameny.

„Nestěžuju si.“ Jejich máma odběhne a po chvíli donese nějaké chlebíčky, a nakonec si dáme i večeři. Naštěstí je během toho konverzace na neutrální téma. Po ní mi Mark ukáže náš pokoj a já si tedy vybalím nějaké věci.

„Omlouvám se, Zachu. Říkal jsem jim, ať tohle téma nechají být.“ Povzdechne si Mark a posadí se na postel. Posadím se k němu a povzdechnu si.

„To nic. Jednou se přes to dostat už musím.“ Smutně si povzdechnu. Stiskne mi ruku a pak si ji přenese k ústům. Políbí mě na špičky prstů a pak na klouby.

„Tvá máma není nadšená z toho, že tu jsem.“ Nadhodím po chvíli ticha.

„To je pravda, ale sama mi navrhla, ať tě přivezu. Zřejmě zjistila, že si už nemůže dál lhát.“ Přizná. Kývnu a políbím ho.

„Osprchuju se, jo?“ Pustí mi tedy ruku a já vstanu. Vezmu si pyžamo a hygienické potřeby. Mark mi ukáže koupelnu na chodbě. Zapluju do ní a zamknu se. Rychle se osprchuju. Obléknu si pyžamo a umyju si zuby. Pak se vrátím do pokoje k Markovi a zalezu si do postele. Usnu během chvíle, ani nevím, kdy se vrátí Mark. Probudím se brzy ráno. Chvíli netuším, co mě vzbudilo, dokud neucítím ruku na svém penisu a tělo tisknoucí se k mým zádům. Vzdychnu. Zřejmě na tohle Mark čekal, protože mě povalí pod sebe a vášnivě mě políbí. Oplatím mu polibek.

„Marku, nejsme tu sami.“ Špitnu dost nesvůj. Uculí se.

„Neboj se, zlato.“ Zavrní a znovu mě políbí.

„Hrozně tě chci. Celý týden si na mě neměl čas.“ Vyčte mi. Lehce si povzdechnu. Jasně, že jsem neměl čas. Dokončovali jsme práce před Vánoci a bylo to dost hektické. Domů jsem chodil naprosto vyřízený v sedm nebo osm večer a neměl jsem náladu na sex.

„Dobře, taky tě chci.“ Přiznám a polibek mu oplatím. Mark se rošťácky uculí, přehodí si přes hlavu peřinu a rty začne putovat po mém těle. Na chvíli se zastaví u mých bradavek, aby je řádně pomučil, než se vydá níž. Snažím se krotit, abychom nevzbudili celý dům. Má snaha vyjde na prázdno, když vezme do úst můj penis. Zasténám a sevřu v prstech jeho vlasy. Vynese mě k vrcholu a ve chvíli, když už stačí kousek, abych se udělal, pustí můj penis a odhodí deku. Zamračeně se na něj dívám. Rošťácky se znovu uculí.

„Snad si nemyslíš, že tě nechám tak brzy vyvrcholit.“ Zavrní. Och, tak pán si chce hrát. Mark natáhne ruku a zpod polštáře vytáhne tubu lubrikantu. Bohatě si potře prsty a pustí se do přípravy. Koušu se do rtů, abych nesténal opravdu hlasitě. Zvlášť, když se sehne a začne líbat můj krk. Ví, že jsem tam dost citliví. Když už si myslím, že to nevydržím, vytáhne prsty, potře si svůj penis a pronikne do mě. Zasténám a obejmu ho nohama kolem pasu. Také zasténá a začne se ve mně pohybovat. Vyvrcholíme společně. Naše výkřiky zadusí v polibku. Udýchaně se na něj usměju. Rukama ho obejmu a hladím po zádech. Zavrní a dá mi malou pusu na nos, než se ze mě vysune. Oba pak zamířím do sprchy, kde mě znovu pomiluje. Musím říct, že to bylo moc hezké ranní probuzení. Oba pak plně oblečení zamíříme do kuchyně, kde se Mark pustí do dělání snídaně. Pomáhám mu při tom. Takhle nás objeví Chris. Posadí se ke stolu a pozoruje nás.

„Co tě žere?“ Podívá se na něj Mark. Nijak se do toho nezapojuju. Dám na stůl konvici s kávou a čajem a posadím se k hotovému jídlu. Chris si naleje kávu a podívá se na mě.

„Příště byste nemuseli být tak hlasití.“ Odtuší. Podívám se na něj. Zdá se mi to, nebo mě nemá rád? Mark zavrčí.

„Tak si neměl poslouchat.“ Odtuší a víc to nerozebírá.

„To nešlo přeslechnout.“ Zavrčí Chris. Stisknu si kořen nosu a napiju se kávy.

„Můžete toho nechat, prosím? Rád bych se najedl v klidu.“ Upozorním je. Mark se zamračí, ale kývne. Chris mlčí. Pokrčím rameny a pustím se po dobré chuti do jídla. Kupodivu je klid. Nechápu, co Chrisovi vadí. Povzdechnu si a rozhodnu se to neřešit. Dneska je Štědrý den a nebudu si ho kazit nějakým volem. Už dojídáme, když do místnosti vejdou Markovi rodiče s Kailou.

„Dobré ráno.“ Pozdravím je stejně jako Mark a Chris. Odpoví nám a posadí se ke stolu, aby se najedli. Vezmu si hrnek s kávou a chystám se odejít, když promluví Markův táta.

„Marku, potřebuju, abys mi pomohl. Chrisi, ty si vezmeš Zacharyho a půjdete do lesa s nadílkou pro zvířata. Kaila pomůže mámě.“ Zadá nám úkoly. Kysele se podívám na Marka, ale neprotestuju. Na jeden zátah vypiju kávu, odnesu si hrnek do dřezu a jdu se pořádně obléct. Je tam pekelná zima. S Chrisem se sejdeme v předsíni. Už obutý se vydáme nejdřív do garáže, kde vezmeme nějaké pytle plné nejspíš ovoce, zeleniny, kaštanů a tak. Chris vezme sáně a naloží to na ně. Přes noc napadlo nejméně deset centimetrů sněhu. Chris pak na mě kývne a vede mě ke kryté brance v plotu a pak dál do lesa. Jdu za ním, i když nepříliš nadšeně. Vede mě na jisto, takže nejspíš do toho místa chodí často. Les je tichý. Je slyšet jen křupání sněhu pod našimi kroky. Vdechuju ten čistý omamný vzduch. Chris se zastaví na nějaké mýtině a začne rozvazovat jeden pytel za druhým. Dojdu k němu a pomůžu mu s tím. Vysypeme je na hromádky a něco rozvěsíme i po stromech, co tu rostou. Chris se pak zastaví a dívá se na naše dílo. Nebo spíš na mě.

„Jak jste se seznámili?“ Nadhodí.

„V jednom baru.“ Odpovím mu a otočím se k němu. Jeho pohled je intenzivní a doslova mi vyvrtává díru do hlavy.

„V tom vašem gay baru?“ Ušklíbne se. Usměju se na něj.

„Ne, byli jsme s kolegy na skleničce a než se zeptáš, tak tam byli i ženy. Omylem jsem do Marka vrazil u baru, když jsem si šel pro skleničku. Jako omluvu jsem mu koupil drink a no tak nějak jsme se zapovídali. Vyměnili jsme si číslo, a jak vidíš, tak už jsme spolu tři roky.“ Trochu zmateně se na mě podívá.

„Tři roky? Vy jste spolu tři roky?“ Pozvednu obočí.

„Jo, co je na tom divného?“ Nechápu.

„Řekl nám, že tě potkal letos.“ Suše mi odpoví. Pokrčím rameny.

„Třeba se bál, že ho odsoudíte.“ Chris kývne a už to nerozbírá. Místo toho se rozejde ke mně.

„Musím říct, že má vážně dobrý vkus.“ Zavrní, když se zastaví těsně u mě. Trochu poodstoupím, abych mezi námi vytvořil mezeru.

„Nevím, o co ti jde. Měli bychom se vrátit.“ Odtuším. Sevře mi ruku a přitáhne si mě víc k sobě.

„Máme čas, není kam spěchat.“ Odpoví mi, druhou rukou mi sevře čelist a políbí mě. Snažím se vysvobodit, ale je to jako kdybych šel s holíma rukama proti skále.

„Co to děláš?“ Zavrčím, když ukončí polibek.

„Právě teď tě líbám.“ Uculí se ten mizera. Ruku přesune z mé čelisti na bok. Zajede s ní pod oblečení a pohladí mě po břiše. Zalapám po vzduchu nad jeho drzostí.

„Okamžitě mě pusť.“ Zavrčím. Jen se na mě uculí a rukou sjede k mému rozkroku. Zatraceně, proč to musí být tak vzrušující? Zaúpím v duchu. Ano, jsem vzrušený.

„Líbím se ti.“ Zavrní a opře mě o nějaký strom. Ani netuším, kdy mě k nějakému stihl dotáhnout.

„Jo, líbíš.“ Potvrdím mu to.

„Ale to neznamená, že se s tebou vyspím při první možné příležitosti.“ Zavrčím a vrazím mu facku. Překvapeně mě pustí. Upravím se a vydám se pryč.

„Zachu, počkej!“ Zakřičí za mnou. Nenamáhám se odpovědět a jdu za nosem. Nutno podotknout, že vlastně ani nevím kam jdu. Jsem tak naštvaný, že je mi to jedno.

Chrisův hlas po chvíli zeslábne a zmizí docela. Snažím se držet jednoho směru a po dvou hodinách vlastně zjistím, že jsem se dokonale ztratil. Chtěl jsem být co nejdál od Chrise a té mýtiny, že jsem zabloudil. Ale má to jedno plus. Už nejsem vzrušený a vztek na toho idiota mě už přešel. No jo, ale kde jsem? Rozhlédnu se kolem sebe. Nepoznávám to tu, což není žádný div, protože jsem tu nikdy nebyl. Povzdechnu si a z kapsy u bundy vytáhnu telefon. Naštěstí je nabytý na maximum. Jenže nemám signál. Ani čárka. Zaúpím. Co teď budu dělat? Prohrábnu si vlasy a přemýšlím. Telefon mi ukazuje, že je jedenáct dopoledne. To mám spoustu času najít nějakou cestu. Ale kde hledat, aniž bych se ještě víc ztratil? Nakonec se rozhodnu vrátit po vlastních stopách. Z kapsy u bundy vytáhnu zapomenutý nožík. Ani netuším, proč jsem si ho tam dal a kvůli čemu, ale neřeším to. Na jednom stromě si udělám značku, abych se netočil náhodou v kruhu a otočím se zpět. Jenže je tu problém. Nevidím tu žádné mé stopy kromě těch pár, co jsem udělal, když jsem sem přišel. Dál žádné nejsou. Nesněží a les je tichý. Tak jak je možné, že tu ty stopy nejsou?!

Zhluboka se nadechnu, abych nezačal panikařit. Asi jsem shodil nějaký sníh z nižších větví stromů. Jo, to bude ono. Lehce si povzdechnu a jdu zpátky. Tedy myslím si to. Co chvíli si dělám značky, jestli náhodou nejdu v kruhu, ale je to zbytečné. Nenajdu ani tu mýtinu, kdy jsme s Chrisem byli. Za to se ztratím ještě víc. Navíc mám ohromný hlad a žízeň. Když se podívám na telefon, stále nemám žádný signál. Les je všude stejný, ale netočím se v kruhu, což je dobré znamení. Terén se navíc začne svažovat do kopce. Na chvíli se zastavím, abych nabral dech. Sice jsme s Chrisem do kopce nešli, ale třeba se mi poštěstí tam nahoře chytit signál. Tohle je fakt perfektní Štědrý den. Ironicky si pomyslím. Vyjede po mě bratr mého partnera, a ještě se ztratím v lese. Možná jsem měl zůstat sám doma, jako vždycky. Ale Markus byl neodbytný. Pořád vedl ty řeči, že nikdo by neměl na Vánoce zůstávat sám. No tak teď jsem sám. Ztracený v lese, který neznám, a bez signálu na telefonu. Navíc začalo trochu přituhovat. Přidám do kroku, abych se zahřál, ale jen víc funím. Zvolním tempo. Jak je proboha živého ten kopec velký?

Po víc jak hodině se přede mnou objeví nějaká brána. Zastavím se a snažím se vydýchat. Přitom si ji důkladněji prohlédnu. Je krásně tepaná s nějakými ornamenty, vysoká a nejspíš evidentně zamčená. I když mohl by tu být zvonek nebo nějaký interkom. Třeba by mi mohli i pomoct. Napadne mě. S malou dušičkou k ní dojdu a snažím se najít nějaký zvonek. Jenže tu nic není. Chvíli hledám, když se najednou ozve zvuk zaklapnutí zámku a otevírání brány. Otočím se k ní a vykuleně se na ni dívám. Brána je opravdu otevřená. Sice na pár centimetrů, ale je. Polknu, ale dodám si odvahu, sevřu ji a trochu víc ji pootevřu, abych mohl projít. Přede mnou se vine příjezdová cesta k nějaké budově, kterou v dálce ještě nevidím. Nadskočím, když se brána s hlasitým bouchnutím zavře. Otočím se k ní, ale už je zase pevně zavřená. Zavrtím nad tím hlavou. V téhle chvíli existuje jen cesta vpřed. Zhluboka se nadechnu mrazivého vzduchu a vydám se po cestě zlehka poprášené sněhem, který pod každým mým krokem křupe. Je to jediný zvuk, který slyším. Přijde mi dost hlasitý, stejně jako můj dech.

Nevím, jak dlouho jsem šel, když se přede mnou za poslední zatáčkou objevil nádherný velký zámek. Zůstanu stát s mírně otevřenou pusou. Zámek, jinak se to nazvat nedá, je opravdu obrovský. Cesta vede k hlavnímu vchodu a zřejmě do hlavní budovy. Po stranách jsou pak dvě obrovská křídla. Vypadá to jako písmeno U. Když se dosyta vynadívám, vydám se vpřed. Jen mi přijde divné, že se v oknech nesvítí. Ostatně setmělo se, když jsem byl tak v půli cesty k zámku. Lehce pokrčím rameny a dojdu před schody k hlavním dveřím. Rozhlédnu se kolem sebe, ale nikdo nikde není. Vše je temné a tiché. A taky pěkně strašidelné. Halloween byl už před nějakou dobou, takže si gratuluju k tomu, že je zrovna dnes Štědrý večer. Vydám se po schodech nahoru, když se najednou dveře otevřou a vyjde z nich muž oblečený do stejnokroje služebnictva. Ven se navíc vylije světlo z rozsvícených lamp a lustru. Poznal jsem to podle filmu, který jsem kdysi viděl. Lehce se mi ukloní.

„Vítejte, pane, co Vás sem k nám přivádí?“ Promluví, když vystoupám schody až k němu.

„Dobrý podvečer, moc se omlouvám, že jsem sem tak vpadl, ale ztratil jsem se v lese a netuším, kudy mám jít zpět do městečka.“ Přiznám mu.

„Och, pojďte prosím dál. Jistě musíte být zmrzlí a hladový.“ Gestem mě pozve dovnitř. Zadívám se do útrob domu otevřenými dveřmi. Samotný dům jako by mě lákal dovnitř. Překonám poslední schod, projdu kolem muže a vejdu dovnitř. Sluha mě následuje a pevně za mnou zavře a zamkne dveře. V tu chvíli se cítím jako vězeň, i když je to nesmysl. Potřesu hlavou.

„Prosím Vás kabát. Pán domu Vás očekává v knihovně.“ Ukáže na příslušné dveře vpravo. Jsou tam jediné. Ihned naproti mně je obrovské schodiště, s pozlaceným zábradlím a naleštěné do dokonalosti. Nalevo jsou další dvoje dveře. Rozepnu si bundu a podám ji sluhovi. Telefon si přesunu do kapsy u kalhot. I když po rychlém zkontrolování mi i tady bude k ničemu. Opět žádný signál. Pak se vydám do uvedených dveří do knihovny. Knihovna, rozkládající se v jednom z křídel domu, je obrovská. Nejspíš jako všechno tady. Dlouhé vysoké regály zaplněné knihami jsou rozestavěné po celé místnosti. S mírně pootevřenou pusou se tu rozhlížím, když mi padne zrak napravo ode mě. Stojí tam velký nádherný zámecký krb, v němž hoří oheň a dodává tak místnosti teplo a trochu toho pohodlí. U něj jsou rozestavěná dvě křesla s vysokými opěrky a mezi nimi stolek na nějaké to občerstvení. Mírně sebou trhnu, když z jednoho křesla vstane muž. Otočí se ke mně a chvíli si mě prohlíží. Je vyšší než já, což není žádný problém s mou výškou sto sedmdesáti centimetry. Dlouhé téměř černé vlasy má svázané do culíku. Víc nezjistím, i když je místnost dobře osvětlena.

„Dobrý podvečer.“ Pozdraví mě melodickým hlasem a já mám najednou pocit, že jsem ho už někde slyšel.

„Dobrý podvečer.“ Opětuju mu pozdrav. Mávne rukou ke druhému křeslu.

„Prosím posaďte se.“ Pobídne mě. Vydám se tedy ke druhému křeslu a posadím se. Mám tak možnost si muže lépe prohlédnout. Ostře řezané rysy svědčí o jeho aristokratickém původu. Hnědé čokoládové oči se na mě zvědavě dívají. Je oblečen do bílé košile a černých kožených kalhot, které odhalují některé jeho přednosti. Musím uznat, že mu to sluší.

„Není na procházku po lese trochu pozdě?“ Nadhodí.

„Se švagrem jsme vyšli do lesa ráno, ale pohádali jsme se a já jsem zabloudil.“ Přiznám mu. Lehce přimhouří oči, když zmíním jiného muže.

„To Vás nehledali?“ Pokrčím rameny.

„To nevím, něco za mnou volal, ale neposlouchal jsem ho.“ Povzdechnu si. Kývne.

„Samozřejmě tu můžete přespat. Zítra Vás sluha odveze dolů.“ Poděkuju mu.

„Mohl bych si zavolat, aby neměli strach? Přeci jenom dnes je Štědrý den.“ Požádám ho. Chvíli se na mě dívá podivným pohledem.

„Nemáme tu telefon. Ostatně není tu ani signál.“ Zmaří mi veškeré naděje. Jen unaveně kývnu a opřu se do křesla. Můj hostitel se po chvíli zvedne.

„Pojďte, ukážu Vám Váš pokoj, abyste se mohl před večeří opláchnout.“ Vyzve mě. Zvednu se tedy také a následuju ho do vstupní haly a pak po schodech do prvního patra. Zahne nalevo a vede mě dlouhou chodbou plnou dveří téměř nakonec.

„Můžu se zeptat?“ Ozvu se, když otevře dveře do pokoje.

„Ano?“ Otočí se ke mně a já si najednou uvědomím, jak je blízko.

„Co je za těmi všemi dveřmi?“ Jen se pousměje.

„Hostinské pokoje. Jsou zamčené, takže se tam stejně nedostanete.“ Odpoví mi a ustoupí, abych mohl projít do pokoje. Projdu tedy do pokoje. Muž za mnou zavře a odejde. Slyším jeho kroky, jak míří chodbou zpět. Stojím ve ztemnělém pokoji a poslouchám je. Pohnu se, až ve chvíli, kdy utichnou. Zmáčknu vypínač a místnost zalije světlo z lustru. Je velká asi jako celý můj byt. Naproti dveřím stojí velká postel tak minimálně pro čtyři lidi s nebesy. Je tu toaletní stolek s židlí a menší komoda. Z každé strany postele jsou dveře. Zvědav, kam vedou, se vydám do těch nalevo. Koupelna. Menší sprchový kout se záchodem, umyvadlem a skříňkama. Vycouvám a vydám se k těm napravo. Za nimi se skrývá šatna. Není prázdná, jak by kdokoliv čekal. Obsahuje oblečení převážně tedy zabalené, ale v mém stylu. Lehce se zamračím. To nechápu. Jak mohli vědět, že se tu objevím? Potřesu hlavou. Nesmysl. Netušili to. Nejspíš to mají pro všechny případy a sluha, když zjistil z bundy mou velikost, tak to sem jen donesl. Jo, tak to bude. Uklidněn těmito myšlenkami, si vyberu oblečení vhodné ke štědrovečernímu stolu a jdu se osprchovat. Po celém dni plahočení se ve sněhu lesem jsem zpocený a unavený.

Již řádně oblečený vyjdu z pokoje, zavřu za sebou a vydám se zpátky do vstupní haly. Podle mobilu je právě šest hodin. Cestou vyzkouším pár dveří, ale skutečně jsou zamčené. Mrazí mě z toho, ale nejspíš to není neobvyklé. Kromě pána domu a toho sluhy jsem tu nikoho jiného nepotkal. Dojdu po chvíli ke schodům a zarazím se. Pod nimi už na mě čeká pán domu. Lehce se na mě usměje. Ostýchavě mu vrátím úsměv a sejdu dolů.

„Sluší Vám to.“ Pochválí mi výběr oblečení.

„Děkuji.“ Trochu zrůžovím.

„Můžu vědět, jak se jmenujete?“ Špitnu celý nesvůj. Vezme mě za ruku a vydá se k jedněm dveřím nalevo.

„Jsem Richard Gebert, a vy?“ Odpoví mi.

„Zachary Seil.“ Představím se také. Richard se na mě usměje a spolu vejdeme do jídelny. Usadí mě a posadí se naproti mně. Ihned je tu sluha a už nám servíruje předkrm a nalévá pití. Richard se na mě usměje a popřeje mi dobrou chuť. Oplatím mu přání a pustím se do vynikajícího předkrmu. Ani si nevšimnu, že jej Richard nesnědl. Po předkrmu následuje rybí polévka a tradiční Štědrovečerní hlavní chod bramborový salát s řízkem nebo smaženou rybou. Na co zrovna máte chuť. Jako desert je podáván Vánoční jablečný štrúdl. Musím říct, že to bylo výborné. Takhle jsem si dlouho nepochutnal. Po této hostině mě Richard odvede do prvního patra, ale tentokrát zahne doprava a do druhých dveří. Ocitneme se sice v luxusním, ale útulném salónku. V krbu plápolá oheň a pohovka zve k tomu, abych na ní usedl. Richard přejde k baru.

„Co si dáš k pití?“ Lehce omámen vínem se na tu pohovku posadím.

„Vodu, díky.“ Odpovím mu. Podívá se na mě.

„Nesmysl, je Štědrý večer, ochutnáš mou prvotřídní whisky.“ Odtuší a opravdu mi skleničku naleje. Jen si povzdechnu, ale převezmu si ji od něj. Mé prsty se tak na krátký okamžik setkají s těmi jeho a překvapí mě, jak je má studené. Posadí se ke mně na pohovku. Není tak velká, takže se dotýkáme koleny. Zahoří mi z toho tváře a rychle se napiju whisky. Což uznám po chvíli jako pitomost, protože jsem nečekal, že bude tak ostrá. Vyhrknou mi z toho slzy a rozkašlu se. Richard se jen usměje a praští mě do zad.

„V pořádku? Musíš pomalu.“ Napomene mě, jako malé dítě. Jen kývnu a znovu se napiju již pomaleji. Stále na sobě cítím jeho pohled, i když se zarputile dívám do ohně v krbu. Najednou ucítím, jak se ke mně naklonil. Lehce mě foukne na krk, až mi naskočí husí kůže. Zrychlí se mi dech, a tak pootevřu tedy rty. Můj penis na to také začíná reagovat a poněkud mám těsněji v kalhotách. Lehce se zavrtím. Richard se skloní ještě níž a rty se dotkne místa, kam mi foukl. Vzdychnu. Tohle je už podruhé v rozmezí několika hodin, kdy mě někdo svádí. Zaúpím v duchu. Jenže na rozdíl od Chrise, tomuhle nejspíš podlehnu. Nakloním hlavu lehce na stranu, aby měl lepší přístup. Richard se jen pousměje a pokračuje v polibcích. Jeho ruka se dotkne mé hrudi a začne mě po ní hladit i přes košili, kterou jsem si vzal. To už nevydržím a zasténám. Jako kdyby na to čekal, mi rozepne košili a prsty se poprvé dotkne holé kůže. Znovu zasténám, ale rozhodnu se tentokrát být trochu aktivní a zajedu rukou k jeho rozkroku.

Ve chvíli, kdy se dotknu té boule v jeho kalhotech, mu unikne sten. Netrpělivě rty zajede k mé hrudi a prsty sjede ke kalhotám. Rozepne je a vysvobodí tak můj vzrušený penis. Vezme ho do ruky a začne zpracovávat. Zaúpím a zasténám. Vzrušeně se začnu pohybovat proti ruce. Vytáhne se zpátky k mým ústům a hladově mě políbí. Oplatím mu polibek neméně hladově.

„Chceš to?“ Zašeptá, když přeruší polibek. Zasténám.

„Chci.“ Nedokážu souvisle myslet. Netuším, co to provádím, ale zároveň vím, že přerušit to a zbaběle prchnout by byla má životní chyba. Neptejte se mě, jak to vím. Prostě to tak je. Richard se jen usměje a znovu mě políbí. Pak se najednou postaví a začne se svlékat. Polknu a nedokážu odtrnout pohled od jeho postavy. Vyrýsované svaly svědčí o jeho aktivitě v posilovně. Přejíždím po nich pohledem, dokud si nestáhne kalhoty a já mám tak možnost si poprvé prohlédnout jeho penis. Je dlouhý a štíhlí. Předkloním se a natáhnu k němu ruku, abych se ho dotkl. Zastaví mě.

„Nejdřív se svlékni.“ Nařídí mi. Buší mi srdce tak hlasitě, že to snad musí slyšet, když se rychle zbavuji vlastního oblečení. Richard se zatím posadí zpátky na pohovku, takže jakmile si svléknu poslední kus oblečení, rukou obemknu jeho penis, sehnu se a vložím si ho do úst. Richard zaúpí a sevře mi vlasy. Zručně si s ním hraju. Chuť jeho penisu je jinačí než Markusova. Jeho penis moc v oblibě nemám. Chutná fakt divně, ale za to Richardův je jako to nejsladší ovoce. Jeho sténání je mou odměnou. Vychutnávám si to. Cítím, že už brzy vyvrcholí, ale najednou mě chytne bolestivě za vlasy a oddálí mě od svého penisu.

„Ne, zlato,“ zadýchaně se na mě podívá,

„chci být uvnitř tebe, až se udělám.“ Dopoví. Usměju se na něj.

„Tak na co čekáš?“ Pobídnu ho. Jen se usměje, přitáhne si mě k sobě a hladově políbí. Jeho ruka mě pohladí po kříži a následně zajede prstem nasucho do mého zadečku. Nijak mě to nebolí. Na sex jsem zvyklí a Markus zrovna dvakrát moc lubrikantu nepoužívá. Richard prst ale vytáhne a vstane.

„Opři se o opěradlo a vystrč na mě zadeček.“ Naviguje mě. Udělám to, ale to už do mě znovu strčí prst. Trochu sebou trhnu, jak to zastudí. Jen mě konejšivě pohladí po boku. Po chvíli přidá druhý a třetí prst. Roztahuje mě pro sebe. Zvládám jen sténat, zvlášť, když se dotkne té kouzelné uzlinky ve mně.

„Pojď už.“ Zasténám nakonec. Je to už dost dlouhé a já chci jeho penis. Vyhoví mi. Ve vteřině do mě začne pronikat. Zvrátím hlavu dozadu. Sténám a vzdychám a prosím ho, aby přidal. Jen se uchichtne a na jeden příraz se do mě dostane celý. Jen tiše zaúpím a vychutnávám si to. Jeho penis mě celý úplně vyplnil, na rozdíl od Markusova. Je to zvláštní pocit, ale tak nějak nádherný. Po chvíli se začne pohybovat a já mu vycházím vstříc. Netrvá dlouho a vyvrcholí do mě, to stačí k tomu, abych vyvrcholil také, aniž by se mě dotknul. Vytáhne ze mě svůj penis a posadí se na pohovku. Udělám to samé. Přitáhne si mě do náruče a napije se ze skleničky. Jeho prsty už nestudí, ale příjemně mě hřejou. Zvlášť, když se vydají na pouť po mém těle.

„Nestačilo ti to?“ Pobaveně se po něm podívám. Jsem přiopilí a je to znát. Křivě se na mě usměje.

„Nikdy mi to s tebou stačit nebude.“ Zašeptá mi odpověď, než mě políbí. Oplatím mu polibek a nechám ho, aby si se mnou dělal, co chce. Takže ve finále si mě ještě dvakrát vezme na té pohovce, než se nazí přesuneme zřejmě do jeho ložnice. Celou noc mě nenechá být a já usnu až nad ránem.

Probudím se sám v cizím pokoji a cizí posteli. Není to ani pokoj pro hosty, do kterého mě Richard odvedl před večeří. Snažím se vyhrabat z postele. Sice se povede, ale netuším, kde mám své oblečení a potřebuju se osprchovat. Mám jeho sperma snad úplně všude. Nutno podotknout, že nejen jeho. Přejdu tedy ke dveřím naproti posteli a zmáčknu kliku. Zamčeno. Zarazím se a snažím se je otevřít, ale nejde to. Po chvíli toho nechám a rozhodnu se najít alespoň tu koupelnu. Což se povede na druhý pokus. Zjistím tak, že pokoj je stranově převrácený. Nalevo šatna a napravo koupelna. Pořádně se vydrbu a nahý vejdu zpátky do pokoje. V šatně totiž žádné oblečení není. Znovu se vydám ke dveřím a zkusím je. Pořád je zamčeno. Vykouknu z okna a polknu. Je to nejméně dvacet metrů. To nezvládnu, i kdybych nebyl nahý. Povzdechnu si a rozhodnu se počkat. Nic jiného mi také nezbývá. Navíc je mi dost chladno, takže si zalezu zpátky do postele. Ani nevím jak, usnu, aniž bych to plánoval.

Probudí mě zvuk otevíraných dveří. Rychle se posadím. Dovnitř právě vešel Richard. Usměje se na mě.

„Dobrý večer, vyspáno?“ Cože?! On je už večer?! Zpanikařím.

„Slíbil si mi, že mě tvůj sluha odveze zpátky do města!“ Vyčtu mu. Pozvedne obočí a jeho oči zchladnou. Najednou mám pocit, že jsem v nebezpečí. Richard za sebou zavře a přejde ke mně. Surově mě chytne pod krkem a vytáhne si mě k sobě. Držím ho za tu ruku a vykuleně se na něj dívám.

„Dávej si pozor na jazyk.“ Zavrčí mi do obličeje.

„Teď jsi můj milenec. Máš povinnosti jen vůči mně. Nemysli si, že tě jen tak pustím. Chtěl si to sám, vzpomínáš?“ Znovu zavrčí. Cože? Já myslel, že se ptá jen na tu jednu noc.

„Pravidla jsou jednoduchá. První: když vejdu do místnosti, políbíš mě. Druhý: vždycky mi budeš po vůli, i kdybys zrovna neměl chuť. A za třetí: nikdo jiný se tě nesmí dotknout. Ostatně to třetí pravidlo je jednoduché. Nikdo kromě nás dvou a mého sluhy tu není. A můj sluha ti nepomůže.“ Zašeptá nakonec a políbí mě. Tak to jsem v pěkné kaši.

„Ale můj přítel s rodinou mě budou hledat.“ Namítnu slabě, když ukončí polibek. Usměje se, ale tentokrát se jeho úsměv nedotkne očí. Ty jsou stále ledové a kruté.

„Nebude, můj sluha ráno dojel pro tvé věci. Nebudou tě shánět ani v práci. Dal si výpověď.“ Dorazí mě. Tak to jsem totálně v háji.

„Čekal jsem na tebe velmi dlouho, můj sladký Zachu. Zařídit, aby tě sem přivezl, bylo dost namáhavé. Dost se vzpíral mé vůli, ale nakonec podlehl. Ostatně, jako každý.“ Zavrní. Zmateně se na něj dívám. Nechápu vůbec nic. Chvíli se mi dívá do očí, než mě pustí.

„Posaď se.“ Udělám to, ale až na druhé straně postele. Stejně si myslím, že kdyby chtěl, tak mu neuniknu. Nic na to neřekne.

„Tenhle kraj mi patří. Jsem čaroděj. Jenže před několika staletími se lidé vzbouřili a snažili se mě zabít. Když se jim to nepovedlo u mě, chytili mého partnera a upálili ho. Byl to člověk jako oni, jen jsem mu dal lektvar, aby pomaleji stárl. Nezajímalo je to. Chtěli mi ublížit a povedlo se jim to.“ Na chvíli sklopí hlavu.

„Věděl jsem, že jako můj partner se znovu zrodíš, ale netušil jsem kdy. Hledal jsem tě velmi dlouho, až jednou na tebe mý služebníci natrefili. Bylo ti sotva pět, ale už v té době jsem věděl, že tě nesmím spustit z očí. A vyplatilo se. Mí nepřátelé tě našli a zaútočili. Odnesli to tví rodiče, ale tobě se naštěstí nic nestalo.“

„Takže mí rodiče zemřeli kvůli tobě?!“ Přeruším ho. Mlčí, ale jeho kývnutí mi stačí jako odpověď.

„Nechtěl jsem, aby se to stalo. Proto jsem tě jen hlídal z povzdálí, ale přišli na to a zaútočili. Byl jsem v té době jinde, takže jsem tomu nemohl zabránit.“ Zašeptá.

„A pak?“ Vzhlédne ke mně.

„Pak se tě ujala sociálka a ztratil ses mi. Na jednu stranu to bylo dobře. Ztratil ses z dohledu i mým nepřátelům, ale na tu druhou stranu jsem tě nemohl chránit. Až jednou na tebe narazil Markus. Tři roky mi tě odmítal vydat. Tři zatracený roky, kdy mi vzdoroval. Ale nakonec podlehl.“ Zadívá se mi do očí. Polknu. Už v nich není žádný chlad, jen nekonečná bolest a láska. Chvíli přemýšlím než k němu přes postel přelezu.

„Takže to mé ztracení v lese si zařídil také ty?“ Pousměje se.

„Ne, měli tě hned ráno odvézt ke mně, ale zřejmě měli jiný plán.“ Obejme mě a já se k němu přitulím. Nic za tím nehledejte, jsem na něj naštvaný, ale je mi zima.

„Můžu dostat své věci? Je mi zima.“ Požádám ho. Richard jen luskne prsty a vzápětí je tu má taška, co jsem si zabalil.

„Obleč se a půjdeš se najíst. Celý den si nic nejedl.“ Odfrknu si.

„A kdo za to může, když mě zamkl v pokoji?“ I když jeho slova ze začátku byla ostrá, teď se jen usmál. Jako kdybych mu vážně chyběl. A možná to tak je.

„Sluha ti donesl jídlo, jenže si celý den spal.“ Brání se. Znovu si odfrknu, vyhrabu nějaké teplé oblečení a navléknu si ho. Vyjdeme spolu z pokoje a vede mě do jídelny.

„Mimochodem, krásné Vánoce.“ Zavrní a obejme mě kolem pasu. Vzhlédnu k němu a trochu se usměju. Ano, možná že je to můj Vánoční dárek. Otázkou je, jestli tohohle čaroděje dřív nezabiju.