Můj svět fantazie

Vylezu z domu a rozhlédnu se. Byl jsem domluvený s kamarády, že se pro mě zastaví, až půjdou na diskotéku. Je tu nově otevřená a tak jsme ji chtěli vyzkoušet. Zatím tu nikdo není a tak se opřu o plot a čekám na ně. Mezitím si vytáhnu telefon a projíždím zprávy a tak. Trvá dobře deset minut, než se objeví.

„No, kde jste?“ Vypálím na ně. Kluci se uchichtnou.

„Čekali jsme na Saimona. Hrozně se fintil.“ Práskne vysoký černovlásek jménem Kail. Saimon, menší brunet s hezkou tvářičkou, se ušklíbne.

„Nezáviď.“ Odstřelí ho. Jen se uchichtnu. Ti dva si jdou po krku neustále. Už jen čekám, kdy spolu skončí v posteli.

„Tak můžeme jít?“ Ozve se další z party. Malý blonďák jménem Luck. Odlepím se od sloupu.

„Však jsem čekal jen na vás.“ Uculím se. Je tu s námi ještě Hiro, svalnatý vysoký dlouhovlasý černovlásek, a Zane, ten má tak světlé vlasy, až jsou skoro bílé. Nejde si ho s nikým splést. Saimon protočí oči.

„Jak jinak, tak jdeme, bando.“ Vykročí jako první. Nechám ho a s klukama se celou cestu požďuchujeme a bavíme. S dobrou náladou dojdeme ke klubu a zařadíme se do fronty na lístky. Jsem první ve frontě z naší parta a tak, když na mě přijde řada, koupím lístky pro všechny. Rozdám jim je a jdeme dovnitř. Kluci mě každý z nich ujistí, že mám u nich pití. Jen se usměju a vejdeme dovnitř. Okamžitě nás zahltí hluk, jak bavících se lidí, tak písniček hodně nahlas. Podíváme se na sebe a nejdříve jdeme zabrat nějaký stůl. Volný stůl, tedy spíš takový box, najdeme až dál od parketu. Nevadí nám to a tak si ho přivlastníme. Kail se ani neposadí, jen se nás zeptá, co si dáme k pití, a zmizí k baru. Luck vyskočí a běží mu pomoct. Posadím se a spíš se koukám po lidech, než abych vnímal, o čem se baví Saimon, Zane a Hiro.

Po nějaké době přede mnou přistane sklenice piva. Zamrkám a poděkuju Kailovi. Všichni si přiťukneme a napijeme se. Pak začne zábava. Tedy já jen sedím v našem boxu, popíjím pivo a sem tam nějakého panáka a rozhlížím se po osazenstvu. Žádný kluk mě tu nezaujal, tedy zatím. Kamarádi spíš tancují a dost se baví. Trochu se usměju a napiju se další sklenice piva. Alespoň někdo se tu baví. Pomyslím si. A pak ho uvidím. Sedí na druhé straně sálu v jiném boxu a úplně sám. Vidím jen pohledný obličej orámovaný dlouhými černými vlasy a temné tmavé oči. Na rozdíl ode mě to je fakt kus. Já mám sice kulatý obličej a bouřkově šedé oči, ale hnědé vlasy mám krátké po ramena a jen tak tak z nich udělám culík. Mám vypracovanou postavu bojovým uměním, ale nejsem nijak vysoký. Spíš takový průměr. Kluk, tedy spíš už muž najednou vstane. Pozvednu obočí a pozoruju ho, jak jde přes celý sál. Nejdřív si myslím, že míří k baru, ale pak si všimnu, že na mě kouká.

Polknu a rychle odvrátím tvář od jeho impozantní jistě vypracované postavy a rozkroku. Má totiž na sobě kožené kalhoty, které nenechávají prostor pro fantazii a jsou dost těsné. Podle toho soudím, že je dost obdařený. Muž přejde až ke mně a posadí se, aniž by se zeptal. Zamračím se.

„Přejete si?“ Uculí se na mě.

„Nejspíš si přeji to, co ty, kocourku.“ Zavrní a nahne se ke mně. Je totiž vyšší než já.

„Nevím, o čem to mluvíte.“ Zavrčím a striktně mu vykám.

„Ale no tak, kocourku, i přes celý sál jsem cítil, jak mě svlékáš pohledem.“ Zašeptá mi do ucha. Zrudnu a uhnu pohledem, zároveň se od něj odsunu kousek dál.

„Nic takového jsem nedělal!“ Vehementně to zapřu. Zasměje se podmanivým smíchem.

„Neříkej. Všiml jsem si, že skenuješ pohledem celý sál, než si narazil na mě.“ Zašeptá mi do ucha. Zrudnu.

„Jen jsem se rozhlížel, to je trestné?“ Prsknu. Uculí se. Zadívám se na něj. V jeho očích to pobaveně jiskří, ale má je tak hluboké, že se v nich začnu topit. Přitom pootevřu rty a přerývavě se nadechnu. Skloní se ke mně a jemně mě políbí. Tiše zasténám, jak mnou projede vzrušení. Zavrní mi do rtů a začne si s nimi hrát. Nejdříve jazykem objede celé rty, než vezme mezi zuby spodní ret a zatahá za něj. To samé udělá s horním. Nechám ho a jen zrychleně dýchám. Znovu zavrní a tentokrát jazykem vnikne do mých úst. Nemusí ani žádat o dovolení, sám ho tam dychtivě pustím. Ten chlap mě dostal jediným polibkem. Stačilo, aby ke mně přišel a takhle mě žhavě políbil. Jsem vzrušený. Jako kdyby mi četl myšlenky, pohne jednou rukou a sáhne mi na poklopec. Zasténám mu do úst a odtrhnu se.

„Tady ne.“ Zašeptám a olíznu si vyprahlé rty. Pohne druhou rukou a pohladí mě po tváři. Tedy položí mi na ni dlaň a palcem pohladí rty. Polknu a pootevřu je. Usměje se a kývne hlavou.

„Máš pravdu, tady ne, kocourku.“ Zavrní. Trochu se zamračím. Nemůžu si vzpomenout, jestli jsem se mu představil. Nejspíše ne.

„Jsem Maik.“ Zamumlám. Jeho úsměv se ještě rozšíří.

„Brian.“ Také se představí.

„Půjdeme?“ Zavrní. Kývnu.

„Jen to řeknu klukům, aby mě nehledali.“ Dám na stůl několik bankovek, vezmu si bundu a vstanu. Také vstane. Zamířím na parket a najdu kluky, jak se baví pohromadě.

„Kluci, jdu domů, tak mě nehledejte, jo?“ Saimon se na mě šibalsky uculí.

„A ne sám, co?“ Zamrká na mě. Odfrknu si.

„Jistě, že ne. Za co mě máš.“ Kluci se zasmějou.

„Užij si to, kámo.“ Poplácá mě po rameni Kail. Kývnu.

„Díky, tak zítra ahoj.“ Mávnu jim a vrátím se k Brianovi. Ten mě vezme za ruku a táhne ven z diskotéky.

„Počkej, já tak rychle nemůžu!“ Zavolám na něj. Zastaví se a pozvedne obočí.

„Něco jsem vypil, víš.“ Zavrčím na jeho tázavý pohled. Chápavě kývne a obejme mě kolem pasu. Potom už pomaleji mě odvádí na druhou stranu města.

„Kam jdeme?“ Podívám se na něj. Uculí se.

„Ke mně.“ Zavrní mi do ucha. Najednou se zastaví, obejme mě kolem pasu a začne líbat. Nemám nic proti tomu, dokud neucítím, že se mi ztratila zem pod nohama. Poplašeně se od něj odtrhnu a chci začít křičet, když si ukradne znovu mé rty. Tentokrát mě jeho polibek omámí a já nevnímám nic jiného. Po chvíli se odpoutá od mích rtů. Těmi svými přejede přes čelist ke krku, kde se zastaví. Jeho neposedný jazyk mapuje cestu až k místu, kde krk přechází do ramene. Ucítím ještě zuby, jak se do mě zakousl a pak nic.

Probudím se v nějakém pokoji. Jsem do půl pasu nahý a kalhoty mám rozeplé. Tiše zasténám a sáhnu si na místo, které mi bolí. Je to to místo, do kterého mě kousl. Nahmatám si dvě ranky. Opatrně se posadím a zmateně zkoumám prsty, kde se tam vzali. Lehce pokrčím rameny a vylezu z postele, abych se porozhlédl, kde jsem. Je to jediná obrovská místnost a naproti mně balkón. Je tu jen velká postel, kde jsem se probudil, dvě křesla se stolkem u obrovského krbu po mé pravici. Na druhé straně je obrovská knihovna. Žádné dveře, pokud nepočítám balkón, tu nejsou. Rozhlédnu se znovu, ale mé oblečení tu není. Zamračím se a přejdu pomalu ke krbu. Je mi chladno a jediný krb tu vydává příjemné teplo a světlo. Posadím se do jednoho křesla a mlčky vyčkávám.

Nemusím čekat dlouho. Po chvíli se totiž otevřou dveře na balkón a vejde Brian. Zastaví se, když mě neuvidí v posteli. Uvolní se, až když mě spatří sedět v křesle. Přejde ke mně a pohladí mě po holém rameni.

„Měl bys ležet, zlato.“ Zavrní. Zamračím se na něj.

„Kde jsou mé věci? A cos mi udělal?!“ Vypálím na něj. Zatváří se překvapeně.

„Ty si to nepamatuješ?“ Ještě víc se zamračím.

„Co si mám pamatovat?“ Prsknu. Uchichtne se, ale posadí se do druhého křesla.

„Ty věci jsem z tebe ztrhal už první noc, poklade. Milovali jsme se dost bouřlivě. Ty kalhoty, co máš na sobě, jsou mé.“ Pobaveně se na mě dívá. Zmateně zamrkám.

„Jak první noc? O čem to mluvíš?“ Zašeptám přiškrceně.

„Jsi u mě už týden, Maiku. Jen tři dny jsme prosouložili, pak si odpadl.“ Osvětlí mi to.

„To není možné! Nic si nepamatuju!“ Zavřísknu a vstanu. Tedy pokusím se. Vstal jsem totiž dost prudce, a tak se mi zamotala hlava a já málem spadl. Brian byl u mě dílem okamžiku a zachytil mě.

„Pomalu, zlato. Nic ti přece neuteče.“ Zavrní mi do ucha. Pak mě vezme do náruče a odnese zpátky do postele. Stáhne mi kalhoty a tím zjistím, že jsem měl jen ty kalhoty. Přikreje mě a lehne si ke mně. Zavřu oči a zůstanu v jeho náručí.

„Proč si to nepamatuju?“ Zašeptám. Pohladí mě po tváři.

„To nevím, kocourku. Ale za chvíli budeš v pořádku. Za okamžik ti donesou něco k jídlu, ano.“ Kývnu.

„Ty jíst nebudeš?“ Podívám se na něj. Usměje se na mě.

„Už jsem jedl, zlato. Je deset v noci.“ Osvětlí mi.

„Aha.“ Vypadne ze mě inteligentně. Nijak se k tomu nevyjadřuje a dál si mě hýčká v náručí. Nechám se a po chvíli mě to ukolébá do dřímoty. Probudí mě sám Brian.

„Miláčku, máš tu jídlo.“ Kývnu a opatrně se posadím. Brian mi dá na klín tác s jídlem. Pustím se do něj a až teď zjistím, jaký jsem měl hlad. Celý ten vrchovatý talíř ve mně zmizí jako nic. Brian pak odnese tác a já si lehnu. Po chvíli se vrátí a lehne si ke mně. Ležím na boku, takže se přitulí k mým zádům. Jednu ruku přehodí přes můj bok. Nechám ho, zavřu oči a odpočívám. Už vlastně usínám, když ucítím jeho ruku na mém penisu. Obejme ho prsty a začne pomalu zpracovávat. Tiše zasténám, otevřu oči a podívám se na něj. Olízne si rty, skloní se ke mně a políbí mě. Oplatím mu polibek stejně náruživě jako ten první. Je to tak vzrušující. Zasténám mu do rtů. Jen zavrní, polibky se přesune na můj krk a dál zpracovává můj penis.

„Briane.“ Zasténám jeho jméno, když cítím, že už budu. Jen se na mě podívá, než se zpátky skloní k mému krku a jemně ho začne okusovat. Po chvíli jeho hru nevydržím a vyvrcholím. Nejspíš na to čekal. Otočí mě na břicho a roztáhne mi nohy. Podívám se na něj přes rameno. Usměje se na mě, skloní se a znovu si ukradne mé rty. Zaujat jeho hrou rtů a jazyka si nevšimnu, co má za lubem. Zjistím to až ve chvíli, kdy do mě proniká. Vytřeštím na něj oči. Vždyť mě ani nepřipravil, i když musím říct, že to vůbec nebolí. Zmateně se na něj podívám, zatímco se na mě culí uklidňujícím úsměvem. Jeho ruce mě hladí po celém těle a zjišťuju, že je to příjemné. Zasténám. Vezme to nejspíš jako pobídku a ve chvíli, kdy je ve mně celý, se začne pohybovat. Znovu zasténám a vycházím mu vstříc. Je to, jako kdybychom to nedělali poprvé. Jsem z toho zmatený. Proč si to teda nepamatuju? Přestanu nad tím dumat a užívám si tuhle chvíli. Vyvrcholím, aniž by se jedinkrát dotknul mého penisu. Brian vyvrcholí chvíli po mně. Cítím jeho horké sperma až téměř v žaludku. Opatrně se ze mě vytáhne a přitáhne si mě do náruče. Vzhlédnu k němu a políbím ho. Usměje se na mě a pohladí mě po tváři.

„Spi, zlato. Jsi unavený.“ Souhlasně kývnu a nechám se ukolébat do spánku. Ještě cítím ostré zuby, jak se mi boří do ještě nezhojených ran na krku a pak tma. Probudí mě nějaké hlasy.

„Co tu chceš?“ Vrčí Brian.

„Ale nech toho. Přece se rozdělíš, ne? Je můj stejně jako tvůj, Briane.“ Ozve se cizí hlas. Lehce se zamračím, ale dál předstírám spánek.

„Carlosi, to tys ho tenkrát zabil! Našel jsem ho jen s největší dávkou trpělivosti a stálo mě to dost peněz!“ Prská Brian. Muž zvaný Carlos se nadechne.

„Přiznávám, že to byla moje chyba, a moc jsem jí litoval. Miluju ho, stejně jako ty, Briane. Spolu ho ochráníme. Dej mi šanci.“ Opatrně pootevřu oči, abych viděl, co se děje. Cizí muž zvaný Carlos objímá Briana. Ten si to nechá líbit a položí si hlavu na jeho rameno, než ho také obejme.

„Bál jsem se, že už ho nikdy nenajdeme, Carlosi.“ Zašeptá. Ten kývne a pohladí Briana po dlouhých černých vlasech.

„Jak dlouho ho tu máš?“ Zavrní Carlos. Brian na chvíli zavře oči.

„Téměř dva týdny. Musel jsem vydírat jeho rodiče, aby ho nechali jít.“ Přizná. Zamračím se, ještě, že si mě nevšímají. Jak jako vydírat? Co si to dovoluje?! Carlos se uculí.

„To je moc dobře. Je pořád tak dobrý?“ Brian kývne.

„Víc než to. Ten ďáblík mě tři dny nenechal ani vydechnout. Včera jsem ho musel uspat. Jedno kolo mu nestačí, i když si to nepamatuje.“ Povzdechne si. Carlos pozvedne obočí.

„Nepamatuje?“ Brian kývne.

„Jo, včera se probudil a myslel si, že je to první den, ten den, kdy jsme se seznámili.“ Ztrápaně pustí Carlose a otočí se ke krbu. Carlos ho pohladí po zádech.

„Není to tím, žes ho kousl ještě před sexem?“ Namítne. Cože?! To on mi způsobil ty rány na krku? Brian po chvíli pokrčí rameny.

„Je to možné. Uvidíme, až se probudí.“ Rychle zavřu oči, aby neviděli, že jsem vzhůru. Najednou uslyším blížit se kroky. Pohnu se a přetočím na druhý bok. Dotyčný se dotkne mého ramene a přetočí mě zpátky na záda. Ucítím na rtech polibek, ale už podle vůně poznám, že to není Brian. Poplašeně otevřu oči. Dívají se na mě dvě jantarové oči. Zamrkám a zkusím se odsunout, ale muž mi to nedovolí.

„Pšt, neublížím ti.“ Zašeptá a znovu se skloní k mým rtům. Začne mě líbat, ale nelíbí se mi to. Nechci ho. Zkusím ho odstrčit, ale on mi chytne obě ruce do jedné a vytáhne nahoru. Zakňourám a vyděšeně sebou zazmítám.

„Ne, prosím.“ Zakňučím jako raněné zvíře. Najednou se u nás objeví Brian. Pohladí mě po těle a ruce převezme od toho cizince.

„Maiku, prosím. Nevzpouzej se.“ Cože? On mi nepomůže? Podívám se na něj dost zraněně a odvrátím od něj tvář. Tohle zabolelo. Odmítám cizincovi polibky a jeho pokusy mě přimět k spolupráci. Oba si povzdechnou a nechají toho. Jakmile mi pustí ruce, okamžitě se vymrštím a prchnu z postele. To, že vidím vlastně jen hvězdičky, jak se mi točí hlava, nějak zamaskuju a schoulím se v rohu na druhé straně pokoje. Brian se najednou zvedne z postele a pomalu dojde ke mně.

„Kocourku, neublížíme ti.“ Zavrní na mě a podá mi ruku. Podívám se na něj dost zamračeně a odvrátím od něj tvář. Povzdechne si.

„Vím, že si to nepamatuješ. Ale už si jednou s námi žil. Tenkrát si byl jedním z lovců a my tě unesli. Zamiloval jsem se do tebe a ty do mě, jenže Carlos se bál, že nás oba zabiješ, když budeme spát. A tak tě zabil. Nejspíš proto se ho tolik teď bojíš. Nedovolím mu, aby mi tě znovu vzal. Prosím.“ Zašeptá nakonec. Podívám se na něj a v očích mě zaštípou slzy. Brian na nic nečeká a vezme mě do náruče. Nevyznám se sám v sobě. Nevím, co chci. A to mě děsí. Cítím, že bez Briana můj život nemá smysl, ale zároveň se bojím toho Carlose. Obejmu Briana a schovám mu tvář do holého ramene. Zapomněl jsem říct, že je jen v kalhotách a já také. Hladí mě po vlasech a zádech a něco mi brouká do ucha. Uklidní mě to. V té chvíli k nám dojde i ten Carlos. Vzhlédnu k němu. Jeho jantarové oči svítí z ostře řezané tváře, lemované zlatavými delšími vlasy po ramena. Je vysoký stejně jako Brian. Štíhlí až šlachovitý, ale je vidět, že na sobě pracuje. Nemá žádný přebytečný gram tuku. Sundá si košili a já mám tak možnost prohlédnout si jeho břišní svaly a vypracovanou hruď.

Pokusí se mě uklidnit úsměvem a klekne si k nám. Vztáhne ruku a já ucuknu. Kdyby tu nebyl Brian, nejspíš bych zdrhl jako malý kluk. Znovu se na mě usměje a pohladí mě po vlasech. Jeho ruka se pak přesune na mou tvář a palcem mi přejede po rtech.

„Neublížím ti, kocourku, znovu už ne.“ Zašeptá.

„Jmenuje se Maik.“ Promluví najednou Brian a zamračí se. Nejspíš se mu nelíbí, že mi říká kocourku. Kousnu se do rtu.

„A jak ti mám věřit?“ Zašeptám opatrně. Pousměje se, ale v očích si přečtu, že ho to bolelo.

„Zřejmě jsem si to zasloužil.“ Uzná.

„Kdybych ti znovu ublížil, Brian by mi to už nikdy neodpustil. Nechci přijít o partnera a tak se spokojím i s tebou. Dám ti tolik času, kolik jen budeš chtít, ale nemysli si, že se budu jen dívat na to, jak se s tebou miluje. Jsem jen muž.“ Domluví a vážně se mi dívá do očí. Po chvíli kývnu.

„To tu už zůstanu?“ Podívám se na Briana. Podívá se na Carlose a chvíli si dívají do očí.

„Chceš tu zůstat?“ Promluví nakonec Brian. Kousnu se do rtu.

„Chtěl bych, ale musím do školy. Navíc kamarádi by se moc vyptávali.“ Přiznám. Carlos s Brianem kývnou.

„Přestěhujeme se blíž k lidem, ať to nemáš do té školy tak daleko.“ Oddechnu si, když to řeknou a opřu si hlavu o Briana. Není mi moc dobře, všechno se se mnou točí. Brian mě pohladí po vlasech a odnese zpět do postele.

„Za chvíli ti přinesou jídlo, zlato.“ Kývnu a opřu se o polštáře. Carlos přejde k nám a vyhoupne se na postel. Obejme mě kolem ramen a tak se musím opřít o jeho rameno. Pohladí mě po tváři a políbí do vlasů. Nechám se a zavřu oči.

„Maiku, Brian tě včera kousl?“ Promluví po chvíli Carlos. Zmateně se na něj podívám.

„O čem to mluvíš?“ Pohladí mě po tváři, políbí na nos a natočí mi hlavu tak, aby měl lepší přístup ke krku. Ztuhnu a vyděšeně se snažím vymanit.

„Neublížím ti, klid.“ Zavrčí netrpělivě a zkoumá ranky na mém krku. Po chvíli mě pustí a znovu si mě opře o rameno. Pak se podívá na Briana.

„Ty idiote, tak mě nadáváš, že bych ho mohl zabít a sám ho teď málem zabiješ?“ Prskne. Podívám se na Briana, který zaskočeně kouká na Carlose.

„Ale….ale….to není možné. Neublížil bych mu!“ Carlos se ušklíbne.

„Jistě, proto si z něj včera pil, že.“ Brian se zamračí.

„O čem to mluvíš!“ Carlos si povzdechne.

„Briane, jestli ho nechceš proměnit nebo zabít, tak z něj nesmíš pít každý den. Zabíjíš ho. Proto je tak malátný, točí se mu hlava a pořád spí. Nehledě na to, že si nic z toho týdne s tebou nepamatuje.“ Odtuší Carlos. Počkat, počkat. Pít ze mě? O čem to kruci mluví?

„O čem to mluvíte? Jak pít ze mě? Jaký lovec?“ Dojdou mi po chvíli nesrovnalosti. Oba se na mě podívají.

„Jsme upíři, Maiku.“ Promluví suše Carlos. Odtáhnu se od něj a oba si měřím pohledem.

„Hele, jako vím, že možná mi některé věci docházejí pomaleji, ale debila ze mě dělat nemusíte.“ Zavrčím.

„Upíři.“ Odfrknu si.

„Tyhle báchorky si nechte od cesty. Nejsme ve středověku, je 21. století!“ Prsknu vytočeně. Brian se na mě pobaveně podívá.

„Nejsou to báchorky, zlato. Jsme upíři. Setkali jsme se poprvé v roce 1825. Byl jsi lovcem upírů. Dost obávaným, abych pravdu řekl. Zamiloval jsem se do tebe na první pohled a ty do mě. Kvůli tomu si chtěl nechat lovení a utéct se mnou. Láska mezi dvěma muži byla v té době zakázaná.“ Odfrknu si.

„Jo jasně, a já jsem čínský bůh srandy. Ha, ha, ha.“ Skepticky se na něj podívám. Carlos najednou vyprskne smíchy a není k zastavení. Podívám se na něj.

„Je v pořádku.“ Brian se rozesměje.

„To je tak absurdní. Máš mé kousance na krku a stejně mi tvrdíš, že neexistuju.“ Carlos se po chvíli dosměje.

„S tebou se nudit nebudeme.“ Zavrní a nahne se ke mně. Už přemýšlím, jak uhnout, když mě zachrání příchod služky. Oba se na ni podívají.

„Jídlo pro mladého pána.“ Osvětlí svůj příchod. Brian kývne, přejde k ní a vezme si od ní tác. Služka se pokloní, hodí po mě pohled plný zájmu a odejde. Carlos se najednou nahne ke mně.

„Ani na to nemysli. Spát smíš jen s námi.“ Zašeptá mi do ucha a dám mi drobný polibek na místo pod ním. Vzdychnu a podívám se na něj.

„Ženský mě nezajímají. Ne takhle.“ Odfrknu si a po dobré chuti se pustím do jídla. Oba mě spokojeně pozorují, dokud nedojím. Brian pak odnese tác a vrátí se ke mně do postele. Znovu se nechám obejmout od Carlose a spokojeně zavřu oči. Už pomalu usínám, když ucítím ruku, jak bloudí po mém břiše a pak vjíždí pod kalhoty. Nespokojeně zavrčím. Ten blíž mě se uchichtne a sevře můj penis v dlani. Zasténám.

„Hej, já chci spát.“ Nespokojeně zamručím.

„Ale miláčku, jsi k nakousnutí.“ Zavrní mi do ucha Brian a olízne ho. Otevřu oči a podívám se na něj.

„Jsem unavený, Bri. Nech mě prosím spát.“ Zakňourám na oko. Carlos mi začne mnout penis a já znovu zasténám.

„Ale kocourku, musíme tě přece uspokojit. Zítra bys byl k neutahání.“ Zašeptá mi vzrušeně do ucha. Podívám se na něj a kousnu se do rtu. Pravdou je, že se ho pořád bojím, i když nevím proč. Carlos se nade mě nakloní a ukradne si mé rty. Jazykem je objede a požádá o vstup. Chvíli přemýšlím, než mu ho povolím. Najednou zjistím, že neležím na jeho rameni, ale na posteli na zádech a Carlose se nade mnou sklání. Jeho polibky mě připravují o rozum stejně jako Brianovi. Jeho ruce cítím po celém těle stejně jako ruce Briana. Ve chvíli, kdy mi už dochází dech, se ode mě odtrhne a polibky se přesouvá dolů. Tiše sténám a vzdychám a ani mě nemusí žádat, abych rozevřel nohy.

„Jsi nedočkavý.“ Ucítím zašeptání na mém břiše, které posévá polibky. Jen zasténám a prohnu se. Je to tak vzrušující. Můj penis trčí do vzduchu a žádá o pozornost, které se mu nedostává. Carlos se spíš věnuje vnitřní straně stehen a pak mým varlatům, nakonec se přesune k mé dírce, kterou začne opečovávat, než do mě vnikne svou chloubou. Zasténám a prohnu se. Dá si mé nohy na ramena, aby se do mě dostal hlouběji. Tím také zavadí o tu kouzelnou uzlinku uvnitř mě. Vykřiknu a prohnu se. Carlos se zaculí a při každém přírazu do ní narazí. Připravuje mě tím o rozum. Najednou se v mém zorném poli objeví Brian. Usadí se obkročmo na mou hruď a já tak můžu obdivovat jeho dlouhý, štíhlý penis. Nadzvedne se na kolenou a tím tak dostane penis až k mým ústům. Vím, co chce. Otevřu pusu a dovolím mu vstoupit. Zasténá, jakmile se dostane až po kořen do mých úst. Já mám co dělat, abych se nepozvracel. Polknu a tím pocit zmizí.

Brian mi nechá chvíli na to, abych si zvyknul, a pak se v mích ústech začne pohybovat. Nechám ho a jazykem rejdím po celé jeho délce. Vychutnávám si ho do doby, než začne Carlos zrychlovat. To zvládnu jen sténat. Po chvíli vyvrcholím, aniž by se mě někdo z těch dvou dotknul. Carlos vyvrcholí chvíli po mně a Brian se vytáhne z mých úst. Zmateně se na ně podívám. Uculí se, vymění si místo s Carlosem a pronikne do mě. Zasténám. Jen zavrní a okamžitě se začne pohybovat. Nechám ho a potom, co vyvrcholí, jen zavřu oči. Usnu ani nevím jak. Už nevnímám, že mě otřeli hadříkem a oba si ke mně lehli. Probudím se druhý den nejspíš odpoledne. Oba tu nejsou. Opatrně se posadím a už chci vstát, když vejde služka.

„Dobré odpoledne, hned Vám donesu jídlo. Pánové poručili, že nesmíte z postele.“ Povzdechnu si.

„Já bych potřeboval do koupelny.“ Taktně jí naznačím. Jen kývne a ukáže mi skryté dveře přímo v místnosti. Nejdříve se opatrně přesvědčím, že mám kalhoty, a pak vylezu z postele. Přemístím se do koupelny, kde se s rozkoší vysprchuju a vydrhnu zuby, než se vrátím zpět do pokoje. Už tam na mě čeká jídlo. Posadím se ke stolu, najím se a vrátím se do postele. Z nudy znovu usnu.

Takhle to jde už pár dní. Vzpomněl jsem si téměř na všechno. Na to, jak jsem se stal lovcem. Jak jsem potkal ty dva a zamiloval se do nich. Noci plné vášně a dny plné strachu, že přijdou na to, že se s nimi zaplétám. A pak lovci zaútočili na dům plný upírů. Byli mezi nimi i Carlos s Brianem. Nedokázal jsem se na to dívat. Carlos si myslel, že jsem je nejspíš zradil a tak když jsem přišel k nim do domu, zabil mě. Nedokázal jsem mu říct, že jsem to nevěděl. Ten holomek mě nepustil ani ke slovu. Briana záměrně poslal pryč, aby to neviděl. Nejspíš by pak musel zabít i jeho. Jsem z těch vzpomínek akorát tak nevrlý. Jediný člověk, se kterým bych mohl mluvit, tu je ta ženská a ta si nechce ani povídat. Brian s Carlosem přijdou vždycky po setmění. Chvíli si se mnou sice povídají, ale pak to stejně skončí u sexu. Potom vždycky usnu. Posadím se nevrle do křesla a schoulím se. Sice jde z krbu teplo, ale není to takové. Ti dva vejdou po chvíli do pokoje a baví se mezi sebou podivným jazykem. Nechtějí mě ho naučit, holomci.

„Co se tváříš jako kakabus, kocourku?“ Všimne si mě Brian. Přejde ke křeslu a políbí mě. Sice mu polibek oplatím, ale dál se tvářím nevrle. Carlos pozvedne obočí.

„Odpovíš nám?“

„Jo,“ zavrčím,

„jsem tu sám. Ta ženská se semnou nechce ani bavit a vy myslíte jen na sex.“ Prsknu.

„Chci lidskou společnost, Carlosi.“ Podívám se na něj. Oba se usmějou.

„Dnes večer se stěhujeme, zlato.“ Podívám se na oba, jestli to myslí vážně. Brian s úsměvem přikývne.

„Ano, je to tak. Dva dny jsme hledali vhodný dům. Jeden je náš a je blízko tvého rodného domu.“ Zavýsknu a skočím jim kolem krku. Oba se zasmějou a oplatí mi objetí.

„Vše je připravené, čeká se jen na nás.“ Promluví Carlos. Pustím je.

„Tak na co čekáte?“ Nadšení ze mě jen prýští. Konečně zase uvidím kamarády. Oba se jen usměji, Brian mě vezme kolem pasu a vedou mě ven z tohohle vězení. Brian mě obejme tak, jako poprvé a začne líbat. Zavrním a oplácím mu polibek stejně náruživě. Ani nevnímám, že se vzneseme do vzduchu. Polibek ukončí, až když jsme znovu na zemi. Odtáhnu se od něj a zvědavě se rozhlédnu. Jsem na zahradě jednoho domu. Opravdu jsme kousek od domu mých rodičů.

„Můžu si dojít pro věci?“ Carlos zavrtí hlavou.

„Vše máš už doma.“ Vysvětlí mi a odvede mě dovnitř. Dům je obrovský. Dole je obrovský obývák spojený s kuchyní a jídelnou. Vše samozřejmě špičkově vybavené a laděné do černobílé. Je tu také větší chodba a menší koupelna se záchodem. Pak jsou schody nahoru. V patře jsem napočítal tři dílčí pokoje, jedna obrovská ložnice, koupelna se záchodem a pokoj pro hosty. Zmateně se na ně podívám. Brian se usměje.

„Každý má svou pracovnu, ale ložnici máme společnou, poklade.“ Zavrní a políbí mě. Odvede mě do té mé a já se nestačím divit. Je tam ohromná televize, špičkový stolní počítač, můj noťásek a v neposlední řadě knihovna plná mých knih a učebnic. Oboum radostně poděkuju a obejmu je. Tímhle si u mě Carlos vyžehlil i to zabití, i když potrápit ho ještě můžu, no ne? No ano, vzpomínám si i na ten týden a půl jen s Brianem, ale proč jim to říkat, že?