Můj svět fantazie

Sedím ve svém novém bytě u počítače a koukám se na prázdnou stránku a blikající kurzor. Jsem spisovatel, ale momentálně mám spisovatelský blok. Hlavou se mi míhají tisíce nápadů, ale nejde mi to přetvořit ve slova a napsat alespoň na papír. Trvá to už tři měsíce a za další tři mám odevzdat hotovou knihu. Povzdechnu si. Vypnu počítač a jdu na čerství vzduch. Dokonce jsem si pronajal dům u jezera dost daleko od lidí. Zachumlám se do šálu, protože fouká studený vítr, a jdu se projít podél jezera. Už je pozdě odpoledne a za chvíli zapadne slunce. Tuhle dobu mám rád. Kolem není nikdo, kdo by rušil ten klid, jen se občas ozve nějaký pták kolem.

Procházím kolem jiných domů v dostatečné vzdálenosti od toho mého a hlavně prázdných. Kdo by taky v takové zimě jezdil k jezeru, že. Jen já jsem takový blázen. Pousměju se a jdu dál. Procházím zrovna kolem posledního domu na mé straně jezera, když se najednou rozsvítí v jednom okně v patře. Překvapeně zamrkám. Myslel jsem, že jsem tu opravdu sám. Zavrtím hlavou, abych rozehnal myšlenky, a jdu dál. U lesa, který se rozkládá po celé jedné straně jezera, se otočím, abych se vrátil zpátky. To už slunce zapadlo a začíná se stmívat. Je to taková ta doba, kdy den ještě neskončil a noc ještě nezačala svou vládu. Je to kouzelné. Usměju se a vydám se domů.

Zrovna zahýbám ke svému pronajatému domku, když zpoza něho vyjde nějaký muž. Leknu se ho a to tak, že mi vypadnou klíče z ruky. Sehnu se, abych je sebral.

„Moc se omlouvám, nechtěl jsem Vás vylekat. Myslel jsem, že tu nikdo nebydlí.“ Ozve se ten muž. Narovnám se a prohlédnu si ho. Vysoký, dlouhé černé vlasy a zelené pronikavé oči. Na sobě má dlouhý černý kabát ke kolenům a džíny, taktéž černé.

„Nic se neděje. Také jsem si myslel, že tu jsem sám.“ Trochu se na něj usměju. Vrátí mi úsměv a jeho oči mě doslova probodnou a prohlíží si mě. Nejsem tak vysoký jako on. Měřím jen sto šedesát centimetrů a byl jsem nejmenší kluk na škole. Nijak mi to nevadilo. Kratší vlasy hnědé barvy mám rozcuchané a nedbale upravené. Vlastně jsem je ani nijak nečesal, i když to vypadá, že je to promyšlený účes. Hnědé téměř černé oči jsou na mě asi to nejzajímavější. Právě teď mám na sobě padnoucí tmavě modrou bundu na podzim a ošoupané modré džíny. Obyčejné tenisky tomu jen nasadili korunu.

„Promiňte za tu nezdvořilost. Jsem Aaron.“ Podá mi ruku. Stisknu mu ji. Má ji příjemně teplou.

„Jmenuji se Mick.“ Představím se. Usměje se na mě a ruku mi podrží o trochu déle, než je obvyklé.

„Promiňte, ale musím už domů.“ Vymluvím se.

„Omlouvám se, nechtěl jsem Vás zdržovat.“ Usměje se na mě a poodstoupí, abych mohl vejít do svého domu.

„Tak nashledanou.“ Rozloučím se, odemknu svůj dům a vejdu dovnitř. Za sebou nezapomenu zamknout. Celou dobu v zádech cítím jeho pohled a není mi to dvakrát příjemné. Sundám si v předsíni bundu, skopnu boty a jdu do kuchyně si udělat něco k jídlu. Po pohledu do lednice, kde je jen máslo a šlehačka ve spreji, si namáznu chleba s máslem, nutno podotknout ztvrdlí a jdu do obýváku, kde si pustím televizi. Usnu při ní ani nevím jak.

Trhnu sebou a probudím se. Ani nevím, co mě probudilo. Televize už jen šumí, jak skončil program a tak ji vypnu. Ale ta mě neprobudila. Kolikrát hrála i do rána. Zamračím se a jdu překontrolovat dům. Nikde nic, jen v ložnici v prvním patře je otevřené okno. Zmateně ho zavřu. Nevzpomínám si, že bych ho otevřel, ale to se mi stává často. Prostě nejsem pro běžný život k použití. Prohrábnu si vlasy. Pokrčím rameny a jdu si dát sprchu. Pak si zalezu do postele v ložnici, ale usnout už nemůžu. Pořád mám v hlavě toho záhadného souseda. Ve kterém domě teď bydlí? V tom posledním, kde se svítilo? Ale proč by rozsvěcoval, kdyby byl venku? Ten chlap je fakt záhada. Zavrtím hlavou a napadne mě námět na knihu. Okamžitě si přinesu noťásek a pustím se do psaní. Úplně mě to pohltí, že zapomenu na celý svět. Probere mě až kručící žaludek. Povzdechnu si. Odložím noťas, obléknu se a odjedu do nejbližšího města na snídani a nakoupit si.

Domů se vrátím až pozdě odpoledne. Ještě jsem si tam zašel na oběd. Uklidím si nákup a znovu se pustím do psaní, i když jsem dost unavený. Potřebuju to dopsat. Píšu už několik hodin a vlastně ani nevnímám svět. Zrovna dopíšu myšlenku, když uslyším nějaké klepání na dveře. Překvapeně vzhlédnu. Ani jsem si nevšiml, že se setmělo. Zavrtím hlavou a cestou ke dveřím si rozsvítím. Otevřu dveře a překvapeně pozvednu obočí.

„Dobrý večer, Aarone.“ Pozdravím. Usměje se na mě.

„Dobrý večer, Micku.“

„Co potřebujete?“

„Omlouvám se, ale celý den jsem Vás neviděl, tak jsem se bál, jestli se Vám nic nestalo.“

„Och, to se nemusíte omlouvat. Byl jsem ve městě si nakoupit a tak.“ Pousměju se. „Nechcete jít dál?“ Navrhnu.

„Rád, děkuju.“ Pousměje se a vejde dovnitř. To, že jsem udělal osudovou chybu, se však dozvím až v následujících hodinách po půlnoci. Odvedu Aarona do obýváku. „Dáte si čaj?“

„Jen vodu, děkuju. A prosím tykejte mi.“ Usměje se na mě. Donesu mu vodu a sobě čaj a posadím se.

„V tom případě mi také musíš tykat, Aarone.“ Vyzkouším jeho jméno. Znovu se na mě usměje.

„Co tu vlastně dělá takový fešák, jako ty?“ Zasměju se.

„Potřeboval jsem si utřídit myšlenky a načerpat inspiraci.“ Pozvedne obočí. „Povedlo se?“

„Povedlo.“ Pousměju se.

„A co ty, co tu děláš na takové samotě?“ Napiju se čaje. Usměje se na mě.

„Vlastně se tu schovávám.“ Přizná.

„A proč, jestli to tedy není tajný?“

„Jen jsem odmítl jednoho muže.“ Zamrkám.

„Ty jsi na muže?“ Lehce posmutní.

„Vadí ti to?“

„Ne, jen jsem to nečekal.“ Přiznám.

„Jak to?“ Pozvedne své dokonalé obočí.

„Jaká je asi tak pravděpodobnost, že se na samotě u jezera setkají dva gayové?“ Uchichtnu se. Také se uchichtne.

„Tak nad tím jsem nepřemýšlel.“ Přizná.

„Já vlastně taky ne.“ Potvrdím mu. Zasměje se. Povídáme si snad dvě hodiny, než odejde. Udělám si něco k jídlu a jdu si dát pořádnou sprchu. Potom si zalezu do postele a pustím si televizi. Usnu ani nevím jak.

Trhnutím se probudím. Něco mě probudilo. Opatrně se posadím a rozsvítím lampičku na stolku. Přitom se zimomřivě otřesu, jak mě ovane studený vzduch z otevřeného okna. Nikde se nic nehýbe, jen televize opět šumí, jak skončil program. Vylezu s nechutí z postele a zavřu okno. Zavrtím hlavou. Nepamatuju si, že bych ho otevíral. Pokrčím rameny a vypnu i televizi. Potom si povzdechnu a jdu se alespoň napít. Zaručeně vím, že už neusnu. Ale tak třeba si napíšu dalších několik kapitol. Pousměju se a cestou do kuchyně rozsvěcuju všechna světla. Co kdyby náhodou se tu někdo skrýval, že? V kuchyni si naliju sklenici minerálky a zhluboka se napiju. Potom i se sklenicí v ruce odejdu do obýváku, kde jsem nechal noťásek. Zastavím se na prahu obýváku a nejdříve rozsvítím světlo. Nikdo tu není, ale stejně mám hrozný pocit. Rychle vezmu noťásek, zhasnu a běžím do ložnice. Světla cestou nechám svítit. Mám tak lepší pocit, i když vím, že tu nejspíš nikdo není. Ale jistota, je jistota. 

Zalezu si do postele. Otevřu si notebook a pustím se do další kapitoly. Jako pokaždé, přestanu vnímat celý svět. Klidně by sem teď mohl někdo vlézt a ohrožovat mě a já bych si toho nevšiml. Z psaní mě vyruší nějaký zvuk. Nadskočím, uložím si to, co jsem doteď napsal, vyhrabu nějakou tyč ze šatníku a jdu se podívat, co to bylo. Přitom mám srdce až v krku. Sakra, měl jsem si pořídit aspoň psa! Bylo by to lepší, než tu být úplně sám. Jen polknu, ale statečně jdu za těmi podivnými zvuky. Zní z obýváku. Jen se potichu, opatrně nadechnu a už tam chci vletět, když mě někdo popadne ze zadu a dá mi ruku přes pusu, abych nás asi neprozradil. Je to zbytečné, protože úplně celý zkoprním a nejsem schopný se vůbec pohnout. Dotyčný mě zavleče do stínu kuchyně.

„Pst, musíš být potichu.“ Zašeptá mi ten dotyčný do ucha a já poznám podle hlasu Aarona. Trochu si oddechnu a natočím k němu hlavu. Přitom si odkryju jednu stranu krku.

„Jsi kouzelný.“ Zašeptá mi znovu do ucha a olízne mě na krku, přesně tam, kde mám tepnu. Jak jsem se uvolnil při zvuku jeho hlasu, tak teď ještě víc zkoprním. Co to k čertu dělá?

„Minore, už můžeš s tím bordelem přestat.“ Odtuší nahlas. Cože?! Co to kruci má znamenat?! Zvuky najednou ustanou a do kuchyně vejde nádherný muž. Stejně nádherný, jako Aaron. Vysoký, urostlý muž s krvavě rudýma očima a medově zbarvenými vlasy. Snažím se být co nejmenší a neviditelný. Bohužel se mi to moc nepodaří, protože se ihned zaměří na mě. Jeho rudé oči mě doslova přibijí k podlaze. Jen polknu.

„Neděs mi ho tak, Minore.“ Zavrčí Aaron. Ten Minor protočí oči a pak si mě začne prohlížet.

„Je nádherný.“ Zavrní.

„Co-co chcete?“ Vydám ze sebe slabě. I mým uším to zní hrozně slabě. Ano, přiznávám, nejsem žádný hrdina. Kdybych mohl, tak uteču, ale za prvé mě Aaron stále drží a za druhé by mě nejspíš oba dohonili jedna dvě. Ten Minor se usměje.

„No přece tebe, zlatíčko.“ Zavrní.

„Všiml jsem si tě už před týdnem. Co chvíli si bloudil kolem jezera jako tělo bez duše. A pak přijel miláček Aaron a já s tím mohl konečně něco udělat.“ Přejde ke mně.

„Na rozdíl ode mě se na Aaronovi ještě pití krve nepodepsalo.“ Vysvětlí mi. Aaron mi chtěl nejspíš něco říct, ale v tu chvíli povolí stisk, a tak toho využiju, vysmeknu se mu a vyřítím se do ložnice. Minor zakleje a pustí se za mnou. Nevím, jak to udělal, ale najednou se Aaron objeví přede mnou a já do něj vrazím. Obejme mě a jednou rukou mi podrží obě mé ruce. Začnu se vzpírat a snažím se mu vytrhnout. Což je jako jít proti tvrdé skále.

„Kam si myslíš, že jdeš, zlatíčko?“ Pozvedne obočí.

„Prosím, pusťte mě. Nic jsem vám neudělal.“ Zakňourám. Najednou mě po tváři pohladí Minor. Ani nevím, jak se k nám tak tiše dostal!

„Neboj se, jsi náš partner. Tak dlouho jsme na tebe čekali. Už tě nikam nepustíme.“ Zašeptá tak, abych to slyšel.

„V jeho ložnici to bude nejlepší.“ Ozve se Aaron. Minor kývne.

„Tak jdeme.“ Aaron na nic víc nečeká a začne mě táhnout do mé ložnice. Zakňourám. Ani jeden si toho nevšímá a odtáhnou mě do ložnice, kde mě hodí na postel. Přistanu hned vedle noťásku. Okamžitě se překulím na druhou stranu dál od nich a sbalím sebou notebook. Jen se oba uchichtnou. Ani nestačím hlesnout a Minor je najednou u mě, opatrně mi vezme notebook, položí ho na stolek a pak si mě přitáhne k sobě a začne mě líbat! Nekecám, fakt mě líbá! Ale jak. Není to jen taková cudná pusa, ale pravý francouzský polibek. Přistihnu se, že taju, a poddávám se mu. Odtáhne se ode mě až po dlouhé chvíli a když mě dojde dech. Zůstanu na něj koukat s vyvalenýma očima. Usměje se na mě a strčí mě lehce do hrudi. Nečekám to a tak sebou plácnu do postele. Oba na nic nečekají a přistanou vedle mě. Aaron využije toho, že se nebráním, a ukradne si tentokrát on mé rty. Kvůli tomu si ani nevšimnu, že mě Minor svléká. Zjistím to, až když mě ovane studený vzduch. Zaprostestuju. Minor se uchichtne a začne se mi věnovat. Normálně mě oba sprostě znásilní, i když nutno podotknout, že já se vůbec nebráním. A ve chvíli, kdy vyvrcholím, se mi zakousnou do krku. Fakt, nekecám, zakousnou se mi do krku!

Probudím se až další den a, jak poznám podle tmy za okny, večer. Jen si povzdechnu a jdu se osprchovat. V koupelně se podívám na sebe do zrcadla a všimnu si po obou stranách krku dvou ranek. Sáhnu si na ně a zavrtím hlavou. Čím to jen udělali? Pokrčím rameny a zapnu si sprchu. Pořádně se vydrbu a obléknu si věci, co mám připravené v koupelně. Pak se jdu najíst. Mám hlad jako vlk. V kuchyni se zastavím na prahu. Oba jsou totiž v mé kuchyni. Aaron se na mě usměje.

„Dobrý večer, zlato.“ Kysele se na něj podívám.

„Nazdar.“ Minor se uchichtne.

„Udělal jsem ti jídlo.“ Pozvednu obočí.

„A neotrávil si ho?“ Minor ke mně dojde a skloní se k mým rtům.

„Ale no tak, zlatíčko, víš, že bychom to neudělali.“ Zavrní a políbí mě.

„A jak to mám jako vědět? Neznám vás.“ Odtuším, když se odlepí od mých rtů. Aaron dojde k nám a také mě políbí.

„Ale znáš, jen si to nepamatuješ, Sami.“ Zašeptá mi do ucha. Ano, tak mi říkal i v noci. Upřímně? Všechny vzpomínky na ta staletí soužití s nimi se mi vybavili ve spánku, ale proč jim to říkat, že? Trochu si budu hrát. Vůbec jim neodpustím, že mě našli až teď, holomci jedni upírští!