Můj svět fantazie

Přijedu do vesnice za stěhovacím vozem. Tohle je čtvrtá vesnice od smrti rodičů. Nikde mě nechtějí. Taky se není čemu divit, když jsem zrůda. Napůl člověk a napůl anděl. Nefilim. Jsem ten, kterého samotní andělé zabíjejí. Loví. Nemám ani kamarády. Kdo by taky chtěl kamarádit s klukem, co jen utíká před anděly. Ti, co mě vychovávali, nebyli mí praví rodiče. Ale já je tak chci brát, naučili mě vše, co potřebuji ke svému životu na útěku. Hlavně, jak si mám vydělávat. Jsem počítačový hacker a programátor na volné noze. Takže nikomu nemusím vysvětlovat, proč se pořád stěhuju. Má biologická matka se spustila s andělem a pak mě bezcitně odhodila jako kus nepotřebného krámu do popelnice. Byl jsem následek jejich hříšné noci. Noci, která neměla nikdy proběhnout. Nevím ani jméno toho okřídleného všiváka. Nechci ho znát. Nejspíš bych ho sám zabil. Povzdechnu si a zabočím k domku, který jsem koupil. Vystoupím z auta a raději si nasadím tmavé brýle. Jediné viditelné, co mě totiž prozrazuje, jsou mé oči. Tak nebesky modré mají totiž jen andělé a nebo nefilim.

Otevřu stěhovákům dveře do domu a začnu je dirigovat kam co patří. Samozřejmě jim také pomáhám. Což kvitují s poděkováním. Odjedou až o hodinu později a já zůstanu sám. Jako nejspíš po zbytek mého života. Povzdechnu si. Ach, jsem Miky. Modrooký vysoký brunet. Já vím, divná kombinace. Ale takhle jsem se narodil a přebarvovat se nebudu. Znovu si povzdechnu a pustím se do vybalování nejnutnějšího. Stejně si myslím, že tu dlouho nebudu. Lidé vycítí, že nejsem normální člověk. Vybalím si nádobí a uvařím si večeři. Potom se odeberu do sprchy, kde se moc nezdržím, protože jsem unavený, a padnu do postele.

Ráno se probudím tak, jak jsem zvyklí. Obléknu se do svého oblíbeného oblečení, což jsou černé kalhoty a černé triko s dlouhým rukávem a k tomu černé brýle. Vydám se do kuchyně, kde si splácám snídani ze zbytků, co mám. Budu muset nakoupit. Jediný obchod je uprostřed vesnice nebo pak až do města. Ale tam je to skoro třicet kilometrů. Ušklíbnu se a po snídani vezmu peníze a tašku a vydám se do obchodu. Raději budu riskovat tu ve vesnici, než abych riskoval město. Tam je větší možnost, že mě vypátrají andělé. Pomalu dojdu do obchodu. Hned jak vejdu, všichni se ke mně otočí a zvědavě mě pozorují.

„Dobrý den.“ Pozdravím klidně, vezmu si košík a jdu si vybrat zboží.

„Dobrý den.“ Odpoví mi prodavačka a zvědavě se ještě nadzvedne na židli, aby mě viděla.

„Viděla si ho? Proč má ty brýle? To je slepí nebo co? Vždyť nesvítí sluníčko.“ Začne šeptanda kolem mě. Nijak si toho nevšímám. Jsem na to zvyklí. Rychle si naházím základní věci do košíku a jdu k pokladně. Chci být už pryč.

Což se mi moc nepovede, protože v ten moment vejde do dveří nádherný muž. Vysoký s dlouhými po pás blond vlasy a nebesky modrýma očima. Stejně modrýma, jako mám já. Na okamžik ztuhnu, ale pak se uvolním, abych na sebe nepřitáhl zbytečnou pozornost. Skoro nikdo si toho nevšiml. Ale to by nesměl být anděl, že. Zkoumavě se na mě zadívá.

„Ahoj, ty jsi ten nový kluk, že?“ Natáhne ke mně ruku. Ignoruji ji.

„Očividně. Máte talent komentovat zřejmé.“ Odtuším odměřeně a podívám se zpátky na prodavačku. Pozvednu obočí, protože se dívá stále na anděla a mrká na něj. Odkašlu si.

„Co je?“ Otočí se na mě.

„Sobota. Chtěl bych zaplatit nákup.“ Odseknu. Zamračí se na mě, ale začne markovat. Kupodivu mě ani nenatáhne. Uklidím si nákup do tašky, zaplatím a vydám se ven. Ten zatracený anděl mi však zastoupí cestu.

„Proč máš ty brýle?“

„Aby ses mohl tak blbě ptát, potom ti nic není.“ Odtuším, odstrčím ho z cesty a vypadnu. Do domu vběhnu skoro bez dechu. Celou cestu jsem běžel ze strachu, že by mě chtěl pronásledovat. Okamžitě zatáhnu žaluzie a sundám si brýle. To mi tak ještě scházelo. Přestěhuju se do vesnice, kde jeden z těch lovců bydlí. Zoufale si zajedu rukou do vlasů. Co jen budu dělat? Nakonec to nechám být a udělám si něco k obědu. Naložím si to na talíř, posadím se ke stolu a mlčky se v tom začnu rýpat. Nemám na nic chuť, i když bych jíst měl. Povzdechnu si a dám si lžíci do pusy. Vzápětí jídlo vyplivnu, když se ozve zvonek. Okamžitě si nasadím brýle, přejdu ke dveřím a podívám se kukátkem. Zatraceně. Ten anděl! Co po mě kruci chce? Odskočím od dveří a snažím se vymyslet, co teď. Znovu se ozve ten hrozný zvonek.

„No tak, já vím, že tam jsi.“ Uslyším přes dveře. Polknu a s malou dušičkou otevřu.

„No konečně.“ Odtuší. Odstrčí mě lehce stranou a vejde dovnitř. Zamračím se.

„Co si to dovolujete! Okamžitě odejděte z mého domu!“ Začne se rozhlížet po ještě nevybalených krabicích a pozvedne obočí.

„Čeho se bojíš?“ Nasupeně se na něj dívám.

„Ničeho se nebojím!“ To ti tak budu říkat, ty andělský trotle. Zavrčím v duchu. Podívá se na mě.

„Jo, to vidím, proto nosíš brýle i doma a nemáš už vybaleno, že.“

„Do toho ti nic není!“ Upozorním ho naštvaně. Přivře oči a vydá se ke mně. Začnu ustupovat, ale po chvíli samozřejmě nemám kam.

„Co to děláš? Nech mě na pokoji!“ Panikařím. Nijak se odradit nenechá, přejde až ke mně a vezme mi brýle. Zavřu oči a lehce se třesu panikou a strachem.

„Otevři oči.“ Zavrtím hlavou.

„Ne, nech mě být. Nic jsem nikomu neudělal!“ Zavrčím.

„Okamžitě je otevři!“ Rozkáže mi silou andělů. Jenže nefilim jsou proti ní imunní.

„Ne!“ Vzepřu se. Nevím, jak se tváří, protože mám zavřené oči. Nemůžu nad tím moc dlouho přemýšlet, protože ucítím ránu do břicha. Zasténám a svezu se na zem. Bohužel otevřu i oči. Slyším, jak zalapá po dechu.

„Tak jsem si to myslel správně. Kdo je tvůj otec?“ Zavrčí. Podívám se na něj se slzami v očích.

„Nevím, a kdybych to věděl, tak ho zabiju sám.“ Zašeptám. Přivře oči a skloní se nade mnou.

„Je ti doufám jasné, že tě musím zabít.“ Prohodí konverzačním tónem.

„Nikomu jsem nikdy neublížil. Neumím se ani prát. Proč mě sakra nenecháte být!“ Oženu se po něm rukou, vyskočím a uteču nahoru do koupelny, kde se zamknu. Opřu se o dveře a svezu se na zem. Vím, že se z tohohle nedostanu. Zabije mě a já s tím nic nemůžu udělat. Schovám si hlavu do dlaní a tiše se rozpláču. Trvá jen chvilku, než mě najde a začne bušit na dveře. Ty se začnou třást před nárazy, až po chvíli povolí. Okamžitě od nich odskočím a ustoupím na druhou stranu. Anděl mlčky vejde a chvíli se na mě dívá.

„Jsi první kříženec, co se nebrání a nebojuje.“ Hořce se usměju.

„A ono to má nějaký smysl? Stejně mě zabiješ.“ Z očí se mi spustí další slzy. Dívá se na mě docela dost dlouho, než přejde místnost. Přikrčím se v očekávání rány, ale on místo toho mě obejme! Narovnám se a zůstanu na něj zírat.

„Co to děláš?“ Opatrně se zeptám. Trochu se ode mě odtáhne a podrží si mě na délku paží.

„Slíbil jsem tvému otci, že tě ochráním, když umíral. Věděl, že udělal chybu, když té ženě podlehl. Ale pak ses dostal do rukou toho páru a viděl, jak jsi šťastný. Nechtěl tě od nich brát, proto tě zaštítil, aby tě nenašli. Bohužel oni zemřeli a tvůj otec také padl.“ Zakončí smutně. Vztekle se mi blýskne v očích a vrazím mu takovou facku, až mu hlava poodletí.

„Zřejmě jsem si to zasloužil.“ Uzná.

„Jediné plus je, že je ten parchant mrtví!“ Zavrčím, vyprostím se z jeho náruče a zmizím v pracovně, kde prásknu dveřmi. Schoulím se v křesle mezi krabicemi a posmutněle se dívám na holou zeď. V mysli vzpomínám na ty šťastné chvíle s adoptivními rodiči. Když zjistili, kdo jsem, nijak to s nimi nehnulo. Jen mě naučili, jak to mám skrývat. Z očí se mi spustí slzy smutku. Nechám je téct, schoulím se v křesle do klubíčka a schovám si tvář do paží. Skoro po hodině na mě někdo zaklepe. Narovnám se a podívám se na dveře. Váhám, zda mám otevřít. Po chvíli však vstanu, přejdu ke dveřím a na škvíru je otevřu. Za nimi je ten zpropadený anděl. Usměje se na mě.

„V pořádku?“ Váhavě kývnu.

„Můžu dál?“ Požádá. Chvíli přemýšlím, ale pak ho stejně pustím dovnitř. Rozhlédne se po krabicích.

„Měl by sis vybalit.“ Podotkne. Pokrčím rameny.

„Proč? Stejně za pár dní budu muset odjet.“ Zavrtí hlavou.

„Ne, nebudeš. Postarám se o to.“ Zmateně se na něj podívám.

„Proč bys to dělal?“ Usměje se na mě.

„Protože jsi syn mého bratra a protože se mi moc líbíš.“ Zavrní.

„Dej si studenou sprchu.“ Doporučím mu se zavrčením. Zasměje se.

„Tvůj otec byl stejný. No nic, udělal jsem ti něco k jídlu. Zítra přijdu a pomůžu ti vybalit, jo?“ Povzdechnu si a kývnu.

„Díky. Pořád nechápu, proč mě nezabiješ.“ Zabručím.

„Přísahal jsem, že tě ochráním. Dost mě to stálo a já tě nenechám teď odejít.“ Odtušil, kývnul mi na pozdrav a odešel. Zírám za ním dost dlouho, než se odhodlám pohnout. Zamknu hlavní dveře, zatáhnu žaluzie, aby sem nebylo vidět, a pustím se do jídla. Kupodivu jeho prohlášení mě uklidnilo. Povzdechnu si, umyju nádobí a po zbytek dne vybaluji věci. To mě zmohne natolik, abych neměl ty své noční můry.

Ráno se probudím, jak jsem zvyklí a nejdřív se osprchuju. Pak si jdu udělat snídani a s ní v ruce se usadím v pracovně. Pustím se do práce na počítači, který jsem si zapojil hned jako první a který je vyladěný jen pro moje potřeby. Jsem zabraný do práce, že ani neslyším po hodině zvonek. Vyruší mě až ťukání na okno. Zvednu hlavu a po chvíli se jdu podívat kdo to je. Samozřejmě nezapomenu na brýle.

„Dobrý den.“ Usměje se na mě sousedka.

„Dobrý den.“ Klidně pozvednu tázavě obočí.

„Nemáte prosím Vás mouku? Zapomněla jsem si ji koupit a sámoška je dneska zavřená.“ Zavrtím hlavou.

„To nemám. Promiňte.“ Už chci zavřít dveře, když se do nich opře a vejde dovnitř.

„Co si to dovolujete! Okamžitě vypadněte!“ Zavrčím.  Otočí se na mě a jedním pohybem zavře dveře.

„Tak ty si ten nefilim, kterého má ten zpropadený anděl hlídat?“ Sundám si brýle a studeně se na ni dívám.

„Kdo jsi a jak víš, kdo jsem já?“ Uculí se.

„Démoni vás vycítí.“ Klidně mi odpoví a v té chvíli jí úplně zčernají oči. Pozvednu obočí.

„Co po mě chceš?“ Pokrčí rameny.

„Mám tě hlídat.“

„Cože?“ Zavrčím. Podívá se na mě vážně blbě.

„Slyšel si. Mám tě hlídat, aby tě nezabili.“ Zamračím se.

„A to jako proč?“

„Protože jsi syn jednoho z velké čtyřky.“ Odtuší. Zmateně se na ni podívám.

„Z velké čtyřky?“ Kývne.

„Jednoho z archandělů.“ Vysvětlí. Pozvednu obočí.

„Vypadni a už se nevracej.“ Doporučím jí vztekle. Jen se na mě ušklíbne, ale odejde z mého domu. Nevidím jí další týden. Pak se objeví u mých dveří s tím zpropadeným andělem. A jak to bylo dál? Žádné vzrůšo nečekejte. Mí dva ochránci se dali dohromady. Anděl a démon spolu. To nejspíš peklo zamrzlo a nebe shořelo. A já si žiju spokojeným osamělým životem, kde mě nikdo neotravuje. Snad jen ten přítel by bodl. Povzdechnu si a uložím práci na počítači. Vstanu a jdu si udělat kávu. Nejspíš bych si měl jít lehnout, protože jsem celou noc nespal, ale nějak se mi tam nechce. Přejdu ke kávovaru a zapnu si espreso. S labužnickým výrazem se s vrněním napiju. Už chci jít zpět do své pracovny, když někdo zazvoní. Zmateně se na ně podívám. Ti dva nezvoní, rovnou vejdou. Pokrčím rameny a jdu otevřít. Za nimi stojí ten nejnádhernější mladý muž, kterého jsem kdy viděl. Má vysokou vysportovanou postavu, černé po pás dlouhé vlasy a ty oči. Tak hnědou jsem ještě snad neviděl. Ústa, která zvou k líbání. Zamrkám a zůstanu na něj zírat. Jeho ústa se pohnou a usmějí se.

„Prosím?“ Podívám se do jeho očí. Znovu se usměje a tím i jeho oči.

„Ptal jsem se, zda nevíte, kde je tu obchod.“