Můj svět fantazie

Sedím ve vlakové soupravě metra. Je večer, ale místo, abych zamířil domů, jedu na druhou stranu města. Je tam velký park, kde se můžu projít, i když v noci bych asi neměl, ale potřebuji si vyčistit hlavu. Nejen z práce. Má přítelkyně, se kterou jsem byl poslední tři roky, mě opustila. Opět jsem zůstal sám. Nerozumím tomu, proč to se mnou nevydrží. Tři roky byl vlastně rekord. Jedna dívka se semnou rozešla po dvou měsících. Povzdechnu si a vystoupím na konečné. Vydám se ven ze stanice a courám se co noha nohu mine. Přemýšlím a vlastně si ani nevšímám okolí, když mě z myšlenek vytrhne zvuk výstřelu. Trhnu sebou a začnu se rozhlížet, ale nic nevidím. Lehce pokrčím rameny a pokračuju v chůzi směrem k parku. Zabočím za roh posledního domu, když uvidím scénu jako z kriminálního seriálu. Na zemi leží nějaký muž. Krvácí. Zřejmě z výstřelu, který jsem slyšel. Nad ním stojí další muž s pistolí v ruce a kolem stojí dalších asi deset lidí. Zastavím se a vytřeštím na ně oči. Ihned mi hlavou bleskne, že mám být potichu, otočit se a rychle se dostat pryč. Bohužel nic z toho neudělám. Mé nohy jako kdyby vrostli do země. Nechtějí mě poslechnout. Jen tam stojím a třeštím na ně oči. Jeden z nich si mě všimne. Okamžitě na mě upozorní ostatní, takže se ke mně otočí. Polknu a začnu ustupovat. Ten muž s pistolí ji zvedne a zamíří na mě. Zvednu ruce, ale zavřu oči. Tohle je zřejmě můj konec.

Najednou mě někdo popadne za ruku a zkroutí mi ji za záda. Vykřiknu bolestí. Ten s pistolí ke mně dojde.

„Co si viděl?“ Zavrčí mi do obličeje. I v téhle situaci musím říct, že má moc hezký obličej. Vlastně celý je, jak bych to řekl, ach ano. Stál by za hřích. No posuďte sami. Vysoký, vypracovaná postava, jde to mimochodem vidět i přes to oblečení, co má na sobě, delší blond vlasy po ramena a ty jeho oči. Šedé bouřkové. Zatímco já jsem o trochu menší než on. Hnědé krátké vlasy a hnědé oči. Sice mám vysportovanou postavu, ale asi bych jim moc neutekl.

„N-n-nic.“ Vykoktám. Odfrkne si.

„A to ti mám věřit?“ Výsměšně se na mě podívá.

„Nic jsem neviděl.“ Konečně ze sebe dostanu s jistotou v hlase. Znovu si odfrkne.

„Vezmeme ho sebou.“ Nařídí ostatním. Dá si pistoli za pas a jde k autům, která stojí zaparkovaná poblíž a kterých jsem si prvně ani nevšiml. Ostatní přikývnou a ten, co mě drží, se mnou smýkne směrem k nim. Dojdu k nim, tedy dovleče mě tam za ruku. Dá mi je před sebe a zaváže páskou, co našel v autě. Pobídne mě, abych do jednoho nastoupil. S nechutí to udělám.

Nevím, co dělají venku a vlastně mě to v podstatě ani nezajímá. Opřu se do sedadla a zavřu oči. Přemýšlím, jak jsem se do téhle situace sakra dostal. Ještě před pár minutami jsem byl v metru a těšil se na nikým nerušenou procházku a teď tady sedím spoutaný v autě. Jen jedno mi pořád vrtá hlavou. Měl mě na mušce, proč mě sakra nezastřelil? Vzhlédnu ve chvíli, kdy se otevřou zbývající tři dveře a nastoupí zřejmě jeho komplicové. Řidič nastartuje auto a vyjede. Nijak se nerozhlížím, znovu zavřu oči a dělám, že tam v podstatě ani nejsem.

Jedeme už několik desítek minut, ale mě to přijde dlouhé jako hodiny. Řidič zajede do nějaké obrovské garáže a zaparkuje. Vedle nás zastaví ještě tak tři auta. Z toho hned vedle vystoupí ten blonďák a na chvíli se střetneme pohledem, než jej odvrátí a začne štěkat rozkazy. Můj spolujezdec vystoupí a vytáhne mě z auta. Vystoupím a rozhlédnu se kolem sebe. Nerozumím, proč mě nechávají si vše prohlédnout. Ale zatím to neřeším. Blonďák se na mě podívá.

„Odveďte ho k otci.“ Rozkáže tomu, co mě drží. Ten kývne a odvádí mě pryč z garáží do obrovského domu. Celou cestu do pracovny toho chlapa mlčím, jen se pozorně rozhlížím, kde jsem a kudy mě vedou.

Vtáhnou mě po chvíli do obrovské místnosti, ve které dominuje velký masivní mahagonový stůl, zřejmě vyrobený na zakázku. Na něm stojí počítač a několik šanonů. Za stolem je pak obrovská knihovna zaplněná až po okraj knihami a šanony. Za stolem sedí prošedivělý muž velmi podobný tomu blonďákovi. Někoho mi připomíná, ale nemůžu si vybavit koho. Na život před nehodou, kterou jsem prodělal před deseti lety, si nevzpomínám. Ani netuším, jestli to byla autonehoda nebo mě někdo postřelil. Ani policie nic nezjistila. Vím jen, jak se jmenuji. Muž za stolem vzhlédne a podívá se na mě.

„Kdo to je, Marku?“ Osloví můj doprovod.

„Viděl nás.“ Oznámí mu bez emocí. Muž vstane a obejde stůl. Opře se o něj a založí si ruce na prsou. Prohlíží si mě a jeho obličej je čím dál tím víc šokovanější.

„Jak?“ Zamumlá si víc pro sebe než pro nás.

„Jak se jmenuješ?“ Vypálí na mě pak.

„Jeremy Carlson.“ Odpovím mu tiše. Pozvedne obočí.

„To není možné, zemřel si.“ Zavrčí. Zmateně na něj koukám.

„Nerozumím Vám.“ Přiznám.

„Ten Jeremy zemřel před deseti lety, zabili ho přede mnou. Tak mi tady nelži!“ Vypálí na mě a otočí se ke stolu. Zamrkám.

„Vy jste mě znal?“ Zeptám se nejspíš dost blbě, protože se otočí zpět ke mně. Pátravě se na mě dívá.

„Pokud si to opravdu ty, proč ses nevrátil?“ Zamračím se. Kam jsem se měl vrátit? Sem? Nerozumím tomu všemu. Potřesu hlavou, jak mě začíná bolet. Jakmile si totiž chci na něco vzpomenout nebo začnu intenzivněji přemýšlet, nepředstavitelně mě začne bolet hlava.

„Ale kam jsem se měl vrátit? Já Vám nerozumím.“ Zaúpím, a i když mám svázané ruce, přesunu je k hlavě, abych si promnul kořen nosu. Muž přede mnou se zamračí.

„Takže to byl fígl, jak se semnou rozejít?“ Zavrčí. Ještě zmatenější se na něj dívám.

„Nepamatuju si nic, kromě posledních deseti let. Nevím, kdo jste.“ Zaúpím, jak se znovu ozve bolest hlavy. Nejspíš si myslí, že si z něj dělám legraci. Jeho oči ztvrdnou.

„Odveď ho do kobky.“ Zavrčí. Ten Marek mě popadne za ruce a odvede mě pryč. Cestou do té jejich kobky klopýtám a co chvíli padám, jak mám vše před očima rozmazané. Markovi zřejmě se mnou dojde trpělivost, popadne mě víc za paži a spíš mě táhne než cokoliv jiného. Hodí mě do té kobky a nestará se o to, jestli mi ublížil.

„Prosím.“ Zastavím ho.

„Můžu dostat vodu?“ Zašeptám. Jen něco zavrčí, ale donese mi ji. Napiju se a schoulím se v nějakém rohu, který je daleko od světla. Opřu si hlavu tak, aby mi ji okolní kameny chladili. Vypadá to tu jako ve středověkém vězení. Jediný rozdíl je, že je tu postel s matrací a záchod. Zavřu oči a snažím se přetrpět bolest. Je to jako neustávající tlučení kladivy. Zaznamenám, že se otevřeli dveře. Nejspíš, aby mě zkontrolovali. Pak se zase zavřou. Ani se nehnu, jen tiše zakňučím, jak to bolí. Dveře se zase otevřou a někdo přejde ke mně.

„Jeremy? Co ti je?“ Promluví na mě. Zaúpím. Teď ne. Teď mě nechte být. Chci být zalezlý v tom nejtemnějším koutě a snažit se to všechno zaspat, i když to nepomůže. Ze zkušenosti vím, že tahle bolest mi bude dělat společnost ještě dlouhé hodiny, než konečně odezní. Ten dotyčný mě opatrně vezme do náruče a odnese mě pryč z té tmy. Zaúpím a schovám tvář do jeho hrudi. To mě chtějí mučit nebo co?

Vím jen, že mě někam nese. Položí mě na nějakou postel a rychle zatáhne závěsy a zhasne.

„Tati? Proč si tady zhasl?“ Ozve se jiný hlas tak podobný tomu, co mě odnesl z té kobky.

„Jeremy má bolesti hlavy. Poslal jsem pro doktora, měl by tu za chvíli být.“ Ozve se vedle postele. Schoulím se do klubíčka a rukama si držím hlavu. Někdo mi sundal pouta, ale teď to rozhodně nehodlám řešit. I myšlení mě bolí. Ani nezaznamenám, že ten druhý odešel, jen to, že je jich tu najednou víc. Dotyčný mi opatrně sejme ruce z hlavy.

„Jsem lékař, pane. Kde Vás to bolí?“ Promluví a já zaúpím, jak je to nahlas.

„Prosím, jen jděte pryč. Nechte mě. Hlavně nemluvte.“ Zašeptám. Lékař mě neposlechne. Zkoumá mi reakce zorniček a mě tím přivodí snad ještě větší bolest. Mám pocit, že se mi lebka rozskočí vedví a ti permoníci mi tam tlučou ještě víc těmi kladivy. Po chvíli mě nechá a něco tahá z tašky, kterou si přinesl s sebou.

„Tady. Vezměte si to.“ Podá mi nějaký prášek. Musí mi ho dát rovnou do pusy, protože mám rozdvojené vidění a nejsem schopen si jej vzít. Dá mi ke rtům i sklenici vody, a tak jej zapiju.

„Jsou to léky na migrénu. Pak si promluvíme, až to bude lepší.“ Uzavře to, zaklapne tašku a odejde. Těm dvěma doporučí, aby tu se mnou někdo zůstal a odejde. Prášek kupodivu rychle zabere a já zvládnu alespoň usnout. Probudím se a zmateně se rozhlížím kolem sebe. Tohle místo nepoznávám a nejsem schopen si vybavit, jak jsem se sem dostal. Vím jen, že jsem včera měl zase ten svůj záchvat. Po něm mi trvá trochu déle a hůře si vzpomenout, co se dělo. Vedle mě se něco pohne, rychle tam otočím hlavu, až mi projede spánkem náznak včerejší bolesti. Ale to neřeším. Spíš si lámu hlavu nad tím, kdy se mi v posteli objevil chlap?! Tupě na něj chvíli koukám, než si ho začnu prohlížet. Má blonďaté, lehce prošedivělé vlasy střižené po ramena, ostře řezanou tvář, malý nos a plná ústa stvořená k líbání. A ty oči. Bouřkově šedá. Počkat! On se na mě dívá! Zrudnu, když si to uvědomím. Krásně se na mě usměje.

„Dobré ráno. Včera si mě dost vyděsil.“ Zmateně nakrčím čelo.

„Já…….já……my se známe? Kdo jste? Proč jsem tady? A co ode mě chcete?“ Vypálím na něj. Povzdechne si.

„Asi bych měl začít od začátku, že?“ Pomalu přikývnu a obezřetně se na něj dívám.

„Potkali jsme se, když ti bylo dvacet. Já už byl tenkrát ženatý a má žena byla těhotná. Pocházím z dlouhé linie mafiánů a já tenkrát už přebíral některé obchody. U jednoho takového jsme se seznámili. Jsi nemanželským synem jednoho mého bývalého obchodního partnera. Prodal mi tě za směšné peníze.“ Strnu a nevěřícně ho poslouchám.

„Takže jsem tvůj otrok nebo co?“ Zašeptám. Zavrtí hlavou.

„Ne. Nejdříve jsem tě bral jen jako hračku, to nepopírám, pak jsme se spřátelili a já se do tebe zamiloval. Má žena to věděla a byla s tím smířená. Věděla, že jsem spíš na muže. Byla ráda, že tě zná. Také tě měla moc ráda.“ Lehce se zamračím.

„Měla?“

„Zemřela před pěti lety.“ Lehce si povzdechne. Kousnu se do rtu.

„Co?“ Zmateně se na mě podívá.

„Co se mi stalo?“ Zeptám se na to, co mě zajímá.

„Ty si to nepamatuješ?“ Zavrtím hlavou.

„Nepamatuju si nic do doby, než jsem se probudil v nemocnici. Doktoři mi řekli, že je to normální po tak dlouhém kóma a že si třeba někdy vzpomenu.“ Vytřeští na mě oči.

„Dlouhé kóma?“ Kývnu.

„Podle nich jsem byl skoro tři roky v kómatu.“ Odpovím mu. Na chvíli zavře oči.

„Nepohodl jsem se s obchodním partnerem. Chtěl mě zastřelit, ale ty si mě odstrčil z dráhy střely a trefilo tě to do hlavy. Myslel jsem, že si mrtví.“ Obejme mě. Strnu a nejsem schopen mu objetí opětovat. Opatrně mě pustí a dá ruce nahoru.

„To je v pořádku, půjdeme na to pomalu, ano?“ Trochu se uvolním a kývnu. Pobídne mě, abych se šel osprchovat a dá mi čisté oblečení. Nevím, kde ho vzal, ale padne mi. Pak mě odvede do jídelny. Všichni se ke mně otočí a prohlíží si mě.

„Je to fakt Jeremy.“ Ozve se jeden sedící blízko konce stolu, ověšený zlatem.

„Ano a my ho oplakali.“ Promluví můj domnělý milenec. Sakra, ani neznám jeho jméno. Posadím se, kam mi řekne a sloužící dají přede mě snídani. Tiše poděkuju a po dobré chuti se pustím do jídla. Je mi jedno, co to je, hlavně, že se to dá jíst.

„Tak Jeremy, co si vlastně dělal těch posledních deset let?“ Ozve se mladý hlas. Vzhlédnu a zjistím, že koukám do bouřkových očí syna šéfa tohohle místa a skupiny. Polknu, co jsem měl v puse a napiju se.

„Vlastně nic moc. Pracuju jako ochranka v jednom marketu.“ Všichni se na mě divně dívají.

„Ty? Vždyť si byl machr na počítače!“ Vykřikne někdo. Zmateně nakrčím čelo.

„To asi těžko. Zvládnu si ho jen zapnout a vypnout. Navíc mě z něj bolí hlava.“

„To stačí pánové.“ Ozve se můj zachránce.

„Jeremy, až dojíš, čeká tě lékař.“ Podívám se na něj a frustrovaně si povzdechnu.

„Můžete se představit?“

„Ty si to nepamatuješ?“ Ozve se zase ten s tím zlatem. Zavrčím.

„Ne! Nepamatuju si nic! Naprosto a vůbec nic! Můžete už konečně s tím vtipem přestat?! Není to vtipný!“ Už vyletím, prásknu příborem a odejdu, aby neviděli slzy. Zastavím se až v nějaké místnosti s krbem, pohovkami a obrazy. Svalím se na jednu pohovku a rozpláču se. Bylo těžké se vyrovnat s tím, že nevím, kdo jsem. Že znám jen své jméno a oni mi to teď připomínají znovu a znovu. Nepamatuji si ani číslo účtu, které jsem měl předtím, telefonní číslo ani adresu svého domu za předpokladu, že jsem nějaký měl. Policisté to hledali ve všech možných databázích a nic. Pomalu se uklidním a utřu si nos. Věřil jsem, že někde mám rodinu, které na mě záleželo, a že mě třeba hledají. Jenže uběhlo dlouhých deset let a nic se nestalo. Musel jsem se naučit naprosto všechno znovu. Všechno. Ale nejhorší byl ten pocit, že jste na to sami. Že vám nikdo nepomůže. Tak jsem šel prostě dál. Snažil jsem se žít, i když vztahy se ženami mi nevycházely. Ale kruci, na to, abych si začal s mužem, jsem byl srab. Už takhle jsem vyčníval z důvodu, že jsem byl v kómatu a pak ty hrozné bolesti hlavy.

Naprosto ztracen v myšlenkách si ani nevšimnu, že za mnou někdo přišel. Zaregistruju to, až když mě vezme za ruku. Trhnu sebou.

„Plakal si, že?“ Nebyla to vlastně ani otázka, spíš konstatování. Opatrně mi setře slzy.

„Jmenuji se Richard, Richard Mendéz.“ Představí se jménem největšího mafiánského bosse z tohohle města. Na chvíli zavřu oči a otočím od něj hlavu.

„Měl bych jít.“ Vstanu. Jenže mě drží za ruku.

„Nepustím tě. I když jsem tě už oplakal, chyběl si mi a já ti nedovolím mě znovu opustit.“ Podívám se na něj.

„Nejsem ten samý muž. Já si nikoho z vás nepamatuju. Nevím, jak se k vám mám chovat. Nevím nic. Najednou bys taky mohl zjistit jednoho krásného dne, že ti vlastně tady překážím.“

„To není pravda.“ Hlesne.

„Ale je. Pusť mi ruku. Vrátím se ke svému nudnému životu.“

„Ne, vzpomeneš si.“ Zašeptá s nadějí. Podívám se na něj a zavrtím hlavou.

„Po takové době to je nepravděpodobné. To by dřív krávy uměly létat. Pusť mě.“ Jeho oči se zalijí slzami, ale kývne a pustí mi ruku.

„Marek tě odveze domů.“ Zašeptá. Kývnu a odejdu pryč z jeho domu a jeho života. Jen bych mu zbytečně ubližoval a sebe mučil. Ten Marek mě vysadí kousek od paneláku, ve kterém žiju. Poděkuju mu a odejdu dovnitř. Rychle vyběhnu schody ke svému bytu a odemknu si dřív, než by mě mohl zastavit nějaký soused. S hlubokým nádechem vejdu dovnitř a zavřu za sebou dveře. Zamknu se. Zuju si boty a jdu se natáhnout na gauč. Ještě štěstí, že jsem dneska žádnou šichtu neměl. Nechci přijít o práci, protože ve své situaci bych jí těžko našel. Zavřu oči a po chvíli usnu ani nevím jak.

Probudím se a chvíli nevím, kde jsem. Je už tma, takže mi chvíli trvá rozeznat pokoj. Vstanu, zatáhnu závěsy a rozsvítím si. Přitom zavadím pohledem o hodiny. Je devět večer. Výborně. Právě jsem prospal téměř celý den. Povzdechnu si a jdu si do lednice něco ulovit k jídlu. Pak se osprchuju a padnu v ložnici znovu do postele. Díky bohu, že mám ještě zítra volno. Asi bych nezvládl celý den hlídat market. Jenže se mi už nedaří usnout. Převaluju se a má mysl mi pořád předhazuje Richarda. Jeho hlas a slzy, když jsem odcházel. Je to vlastně pro mě dost nové. Ale vážně jsem na muže? To proto mi to se ženami nevycházelo? Zamyslím se nad tím. Buď to je vysoce pravděpodobné nebo si ze mě někdo vystřelil. Otázkou je, kdo a proč. Nejsem ničím zajímavý, tedy rozhodně ne teď. Navíc bylo dost ošemetné do toho zapojit toho mafiána. Na vtip to bylo dost blbé.

Po chvíli přemýšlení o celém tom dni vstanu a jdu si alespoň pustit telku. Dneska už neusnu a zítra mě čeká nákup a knihovna. Zapnu to na nějakém pořadu. Chvíli se dívám, než televizi zase vypnu, vezmu si papír a pustím se do kreslení. Zjistil jsem, že mi to pomáhá se odreagovat a nemusím u toho přemýšlet. Jen bůh ví proč kreslím toho Richarda. Jeho slzy mě bodaly. Moc jsem si přál, abych mu mohl nabídnout útěchu, ale nejde to. Nejsem tím stejným mužem. Povzdechnu si a raději to všechno pustím z hlavy.

Uběhne týden od toho incidentu a já stále častěji myslím na Richarda. Přemýšlím, zda bychom to nemohli znovu zkusit, ale sám vím, že bych trápil jeho i sebe. Už i v práci si všimli, že něco není v pořádku. Ale statečně se snažím tvářit, že nic z toho neproběhlo. A pak přijde do obchodu, kde pracuji, Amanda. Dlouhonohá blondýna s vypracovanou postavou a velkýma silikonovýma prsama. Moje bývalá přítelkyně. Ani netuším, co na mě vlastně ty tři roky viděla.

„Ahoj.“ Usměje se na mě. Kývnu jí na pozdrav.

„Ahoj.“ Víc to nerozebírám a snažím se dělat, že tu vlastně není.

„Můžeme si promluvit?“ Požádá mě. Pozvednu obočí.

„Tvá esemeska byla docela výřečná. O čem chceš tedy mluvit?“ Povzdechne si.

„Víš, Jeremy, nerada bych to rozebírala tady na veřejnosti, je to přeci jen naše soukromí.“ Uznám, že má pravdu. Houknu na prodavačku, že jdu dozadu a za pět minut jsem zpět. Souhlasně kývne. Odvedu tedy Amandu do šatny. Posadí se na lavičku a chvíli se na mě dívá.

„Mám tě opravdu moc ráda, Jeremy, ale my dva se k sobě nehodíme jako pár. Jsi fajn kluk a je mi moc líto toho, čím vším sis musel projít.“

„Ale?“ Dívám se na ni s pozvedlým obočím.

„Ale měl by sis položit otázku, zda hledáš štěstí u správného pohlaví. Nechápej mě špatně, sex s tebou byl fakt dobrý, jen jsem občas měla dojem, že tě to nebaví a že tě tolik nevzrušuji.“ Přizná mi. Na chvíli sklopím hlavu.

„Proto jsi šla hledat štěstí jinam?“ Zavrtí hlavou.

„Nikoho nemám. Nechtěla jsem ti ublížit.“

„Proč?“ Nechápu. Pousměje se na mě.

„Protože tě mám ráda. Můžeme být přátelé?“ Požádá mě nakonec. Potřesu hlavou a chvíli se na ni dívám.

„Netuším. Ale asi ano.“ Zašeptám. Těch posledních deset let jsem žádné přátele neměl. Vstane a obejme mě.

„Kdykoliv budeš potřebovat, ozvi se.“ Také ji obejmu.

„Děkuju.“ Pohladí mě po zádech a pustí mě.

„Hezký den.“ Kývnu.

„Tobě také.“ Pustím ji ze šatny, napiju se a vrátím se na své místo. Zbytek šichty se nic moc nestane. Ještě si před koncem nakoupím, a tak domů jdu s velkou taškou a batohem. Takže se není čemu divit, že nemám moc možností, jak utíkat, když se kolem mě vyrojí nějací chlápci. Mlčky se na ně dívám a oni na mě. Do popředí přejde nějaký muž a mě svitne, že jsem ho viděl u stolu v sídle Richarda.

„Ahoj, Jeremy.“ Pozdraví mě. Pozvednu obočí.

„Ahoj.“ Klidně mu opětuju pozdrav, i když ho neoslovím. Nevím, jak se jmenuje.

„Náš šéf by s tebou rád mluvil.“ Pokrčím rameny, i když je to trochu těžší s tou těžkou taškou.

„Můžete uhnout? Rád bych došel domů.“ Odtuším.

„To bohužel. Půjdeš teď s námi.“ Odporuje mi.

„S nákupem?“ Pozvednu obočí. Muž se podívá na tašku v mé ruce a kývne.

„Tak si ho nejdřív ulož. I když si myslím, že to nebudeš potřebovat.“ Pobaveně se na mě podívá. Zamračím se, ale jdu do svého paneláku a pak bytu. Samozřejmě, že se mi tam nasáčkují. Uložím nákup a vybalím si batoh. Nesnězenou svačinu dám zpátky do lednice. Nějak nemám poslední dobou chuť k jídlu. Mlčky se převléknu. Ti chlapy na mě trpělivě čekají. Co kruci po mě chce? To neumí přijít sám? Zavrčím si v duchu. Jsem unavený z práce a pěkně podrážděný. Stisknu si kořen nosu a jdu s nimi k autům. Nasednu do jednoho a nechám se odvést k Richardovi. Tedy myslel jsem si to, dokud auto nezastavilo u nějakého skladiště. Lehce se zamračím.

„Co to má znamenat?“ Zavrčím. Chlap vedle mě se zasměje, vytáhne pistoli a namíří ji na mě.

„Měl jsi tenkrát chcípnout. Neboj se, dneska to doděláme. Teď vystup.“ Nařídí mi. Polknu knedlík, který se mi vytvořil v kruhu, a poslechnu ho. Mám obrovský strach. Ten hajzlík vystoupí také a pistolí mi naznačí, abych vyrazil do skladiště. S bušícím srdcem to udělám. Vevnitř tam už čeká nějaký další chlápek. Viditelně to je šéf tady tohohle.

„Víš, jaké bylo mé překvapení, když mi před týdnem oznámili, že ještě žiješ?“ Odfrkne si. Mlčky si ho prohlížím. Neznám ho, tedy nepamatuju si ho.

„Víš, kdo jsem?“ Posměšně se na mě uculí.

„Ne, měl bych?“ Odpovím mu s předstíraným klidem, který necítím. Zachechtá se.

„Říkali mi, že máš nějaký problém s pamětí, ale slyšet to od tebe je vážně vtipné. Jsem tvůj otec.“ Pozvednu obočí a prohlížím si ho. Musím uznat, že je mi v něčem podobný.

„Nejsi.“ Odporuju mu. Všichni ztuhnou a podívají se na toho blbečka. Ten přivře oči.

„Jsem tvůj otec, to já tě prodal Mendézovi, aby tě mohl šukat.“ Zavrčí. Ani sebou netrhnu, ale posměšně se uculím.

„To těžko. Můj otec je mrtví, zemřel před šesti lety.“ Odpovím mu. Pravdou je, že když se o mě nikdo nezajímal, tak mě pod svá křídla vzal můj ošetřující doktor. Byl už starý, ale poskytl mi odrazový můstek. Naučil mě všemu, co jsem musel umět, abych se začlenil zpátky do společnosti. Zemřel na infarkt. Ten chlap vytáhne pistoli a zamíří na mě. Cítím, jak se mé srdce ještě víc rozbušilo. Mám strach. Takový, který vás ochromuje a nutí vás přemýšlet, zda ještě tohle zvládnete. Všechno ve mně křičí, abych se otočil a někam se ukryl, ale tady není kam. Budova je prázdná a za mnou jsou jen dveře a ti muži, co mě sem dovezli. Myslím, že takhle stojíme tak minutu nebo dvě, než se ozve zvuk přijíždějících aut. Můj údajný otec se podívá na jednoho po své levici. Ten, aniž by padlo slovo, vyrazí zjistit, kdo to je. Nedojde ani ke dveřím, když se ozvou výstřely a dovnitř vpadnou další lidi. Stojím k nim zády, takže v první chvíli netuším, kdo to je. Poznám to jen podle posměšného pohledu v očích otce.

„Vítej, Richarde, právě jsem se bavil se svým synem.“ Výsměšně se uculí.

„Polož tu zbraň, André!“ Nařídí mu.

„Nemyslím si, spíš dodělám to, co můj strýc zpackal.“ Uchichtne se.

„Proč?“ Nahnu hlavu na stranu a prohlížím si ho.

„Nic si nepamatuju a vlastně je mi to už jedno. Vy nejste můj otec a nikdy jste nebyl, takže sbohem a šáteček.“ Zavrčím se zbytky odvahy, co ve mně zbyli, se otočím a odcházím. Už jsem u dveří, když se ozve výstřel a mnou projede ohromná bolest v zádech. Nevykřiknu, takovou radost mu neudělám, jen vyklopýtám ven a zhroutím se před dveřmi. Uslyším zvuky boje a pak jak mi někdo zvedá hlavu.

„Miláčku, vydrž, už jede záchranka.“ Zašeptá mi Richard. Podívám se na něj a trochu se usměju.

„Vím, že jsem tě moc miloval.“ Vydoluju ze sebe a zavřu oči. Už neslyším záchranku, ani necítím, jak mě berou do sanitky. Je jen ticho a tma, dokud se neobjeví světlo a já se vydám směrem k němu.