Můj svět fantazie

Vyjdu ze svého domku a vydám se projít do lesa vyčistit si hlavu. Vůbec mě nezajímá, že je Silvestr a ani to, že je za chvíli půlnoc. Stejně nemám s kým slavit. Bydlím úplně sám na samotě a jedinou společnost mi dělají dva psi. Povzdechnu si a jdu rovnou za nosem. Mí rodiče mě už nechtějí znát poté, co jsem si odmítl vzít nějakou ženskou a oznámil jim, že jsem gay. Máma okamžitě začala vřískat, že buzeranta doma nechce. Tak jsem se sbalil a odjel jsem sem. Vlastně mi to ani nevadí. Miluju les, ale ta samota mě začíná ubíjet. Asi bych se měl představit, že? Jsem Mark Simons. Jsem vysoké hubené postavy. Dlouhé černé vlasy nosím často svázané do uzlu na temeni hlavy. Mám blankytně modré oči a malý nosík. Zajímavá kombinace a proto na mě letí hlavně ženské, to je první důvod. Jsem syn senátora, což je druhý důvod. No vlastně už bývalí. Ušklíbnu se a vydám se na místní vyhlídku. Je tam nádherný rozhled. Nevšimnu si postavy, která mě sleduje, a ani si nevšimnu toho, že jsem se vydal vlastně na druhou stranu od vyhlídky, kde je jen hluboký les.

Zrovna procházím kolem nějakého statného dubu, když narazím na nějakou bránu. Zvědavě si ji začnu prohlížet, protože jsem na ni narazil poprvé. Je kovaná a krásně zdobená. Lehce sebou trhnu, když mi začnou hodinky pípat půlnoc, a brána se otevře dokořán. Zamrkám, vytáhnu si baterku a zvědavě vejdu dovnitř. Nejdřív je jen hodně zarostlý park a za ním nádherný zámek. Okouzleně zůstanu stát. Je obrovský a krásný. Po chvíli se však rozejdu a vystoupám schody ke vchodu. Baterkou si svítím na cestu, abych náhodou nezakopl. Dojdu ke dveřím, které se přede mnou rozevřou. Najednou mě přepadne hrozný strach a tak zůstanu chvíli na místě a jen se dívám do temnoty, která se přede mnou rozevřela.

Trvá snad deset minut, než se odhodlám vejít dovnitř. Všude, kam posvítím baterkou, jsou jen pavučiny a nepořádek. Co je tohle za místo? Kde se to tady vzalo, když tu má být jen les? A kde je vyhlídka? Jen pokrčím rameny a vydám se prozkoumat zámek. Vejdu dovnitř do obrovské haly. Přímo naproti mně je schodiště vedoucí do patra. Po obou jeho stranách jsou čtyři chodby. Chvíli se rozmýšlím, kterou se vydat, než si vyberu jednu a vkročím do ní. Najednou se všude rozsvítí pochodně. Strnu a jen se na to dívám. Kdo je rozsvítil? Polknu a udělám krok zpátky. V té chvíli všechny pochodně naráz zhasnou! Udělám krok vpřed a rozsvítí se. Nechápavě zavrtím hlavou. Musí to být na nějaký spínač a tohle nejsou tedy obyčejné pochodně, ale jsou spojeny drátem. Jo, tak to bude. Spokojeně přikývnu a vydám se tedy chodbou dál.

Celou chodbu lemují obrazy a dveře. Nejspíš do jiných místností. Něco mi říká, abych je neotevíral a tak jdu dál a dívám se jen na obrazy. Všechny jsou pokryty pavučinami a prachem. Na první pohled je vidět, že jsou na nich postavy. Jen pod těmi nánosy prachu není poznat, jaké. Opatrně dojdu na konec chodby a zastavím se. Naproti mně jsou dvoukřídlé obrovské dveře. Zhluboka se nadechnu, seberu veškerou odvahu, co v sobě mám, a vezmu za kliku.

Nejdříve se ani nepohnou. Musím vynaložit o něco větší sílu, abych s nimi dokázal pohnout, ale nakonec se otevřou. To skřípání pantů slyším snad desetkrát a rozléhá se po celém zámku. Otevřu je tedy jen na půl a vklouznu dovnitř. Přede mnou se objeví nádherný předpokoj celý laděný do zlaté. Otevřu pusu údivem a prohlížím si celý pokoj. Naproti dveřím, hned přede mnou, stojí krásný zlato rudý mnohoramenný svícen. Vedle něho je bílí krb lemovaný zlatem a nad ním v pozlaceném rámu obrovské zrcadlo, které odráží můj údiv. V krbu plápolá vesele plamen. Kdo ho zapálil a proč? Proběhne mi myslí. Jediný další nábytek tu jsou dvě pozlacené židle. Zavřu pusu a se zájmem přejdu k zrcadlu. Je nádherné a obrovské. Zrcadlí se tam zbytek pokoje, takže mě značně udiví, když se otočím zpět a na jedné z židlí sedí nějaký muž. První, čeho si na něm všimnete, jsou krátké zrzavé vlasy. Potom ty zelené oči, ve kterých má šibalské ohníčky. A ten malý drzí nosík! Zamrkám a zaraženě zůstanu stát. Vstane a usměje se na mě. Je spíše malé drobné postavy a ten úsměv by mohl konkurovat nějaké celebritě.

„Čekal jsem na tebe.“ Odtáhnu se tak, aby mezi námi byl prostor.

„Na mě? Proč?“ Nechápu. Prohlédne si mě a pozvedne obočí.

„Ty si na mě nepamatuješ, že?“ Bylo to spíš konstatování, než otázka. Ale přesto jsem zavrtěl hlavou.

„Ne, kdo jste? Co po mě chcete?“ Zavrčím. Usměje se.

„Chybělo mě to tvé vrčení.“ Zavrní. Pozvednu obočí a dívám se na něj jako na cvoka. Což nejspíš je. Myslím cvok, jasné. Zasměje se a jedním skokem překoná prázdný prostor, který nás od sebe dělil. Trhnu sebou a udělám pár spěšných kroků vzad. Nicméně už nemám kam ustupovat a opřu se zády o zeď. Usměje se, ale tak nějak divně, až mě z toho zamrazí.

„Nech mě být!“ Zaječím. Zarazí se a kývne.

„Jak si přeješ, můj pane.“ Ukloní se. Zůstanu na něj zírat a polknu.

„Ukážu Vám vaše pokoje.“ Pousměje se.

„Já tu ale nemůžu zůstat.“ Ovládne mě panika. Muž se na mě usměje.

„Pozdě, již nejste ve světě lidí.“ Odpoví mi tak klidně. Zmateně na něj zírám.

„Prosím? To je nějaký vtip?“ Pousměje se na mě.

„Ukážu Vám pokoje.“ Neodpoví mi. Otočí se ode mě a vydá se pryč z místnosti. Povzdechnu si. Co teď? Mám jít za ním? Když nepůjdu, co se stane? A chci to riskovat? Zauvažuju. Ale nakonec se vydám za ním. Mám příliš velký strach na to, abych riskoval svůj život.

Dohoním ho až na konci chodby. Zrovna vcházíme zpátky do haly, když si všimnu, že mi je vlastně baterka už na houby. Všude svítí svíce. Navíc stoletý prach a pavučiny zmizeli. Koukám na to dost vyjukaně.

„Byli tu pavučiny a prach.“ Špitnu spíš sám pro sebe. Můj společník se pousměje a nekomentuje to.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ Zajímám se. Muž se na mě podívá a vydá se ke schodům naproti vchodu. Popoběhnu, abych s ním udržel krok.

„Miro.“ Odpoví mi po dlouhé době, kdy už si myslím, že mi neodpoví.

„Zajímavé jméno, jsem Mark.“ Představím se. Podívá se na mě tak zvláštně, ale kývne. Povzdechnu si a jdu za ním.

Odvede mě do nádherného obrovského pokoje. Můj dům by se sem vlezl nejméně dvakrát, jak je obrovský! Přejdu doprostřed pokoje a otočím se kolem své osy. Miro se na mě zvláštně dívá. Podívám se na něj podivně ztracený.

„Co ode mě chceš?“ Pousměje se.

„Odpočiň si, dobrou noc.“ Odejde a za sebou zavře dveře. Ani nezaznamenám, že je zamkl. Povzdechnu si, dojdu k obrovské posteli a posadím se na ni. Až teď si uvědomím, jak jsem unavený. Není se čemu divit. Vždyť jsem za tři dny naspal tak osm hodin. Svléknu se a zalezu si pod peřinu. Spokojeně vydechnu, jak je pohodlná, a usnu ani nevím jak.

Probudím se po pár hodinách zmatený a s ohromnou bolestí hlavy. Posadím se a promnu si spánky. Ani nevím, co se mi zdálo. Jediné, co vím, je, že to bylo důležité. Zamračím se a znovu si promnu spánky. Bolest v hlavě se ještě zintenzivní až zasténám a do očí mi vyhrknou slzy. Opatrně vstanu z postele a vrávoravě se pustím ke dveřím, abych si došel do nějaké umývárny. Bohužel, ke dveřím ani nedojdu. V půlce se mi podlomí nohy a padnu na kolena. Hlavu si držím rukama a snažím se zmírnit bolest. Nejde to a bolest se ještě zvýší. Netušil jsem, že bolest hlavy může být tak nesnesitelná. Znovu zaúpím a po chvíli na podlahu vyzvracím obsah žaludku. Moc toho není. Než jsem odešel z domova, nic jsem nejedl několik hodin. Bolest hlavy se však moc nezmírní. Nezaznamenám, že do pokoje vešel Miro. Přejde ke mně a pomůže mi zpátky do postele.

„Tohle vypij.“ Zašeptá. Neptám se, co to je. Nejsem toho ani schopen. Prostě to vypiji a po chvíli znovu usnu. Už nevím, že je Miro celou dobu u mě a hlídá můj spánek.

„Spěte, můj pane. Potřebujete nabrat sílu. Jsem si jistý, že ráno už budete vědět vše.“ Zašeptá do větru. Probudím se až druhý den odpoledne. Povzdechnu si, opatrně vstanu a přejdu k šatně. To, že vím, kde je, moc neřeším. Vyberu si nějaké oblečení a obléknu se. Pak přejdu ke dveřím a vyjdu z pokoje. Nikde ani noha. Pokrčím rameny a vydám se najít nějakou jídelnu nebo kuchyni. Cestu dolů si pamatuji až moc jasně. Zrovna scházím schody, když se otevřou nějaké dveře v postranní chodbě a do haly vejde několik mužů. Všichni se na mě podívají a ukloní se mi. Kývnu hlavou a sejdu dolů.

„Tady jste, pane.“ Ozve se z jiné chodby Miro. Otočím se po hlase a počkám, až ke mně dojde.

„Jak vidíš.“ Kývnu. Miro se podívá na cizince a pozvedne obočí.

„Přejou si snad páni šlechtici něco?“ Všichni okamžitě zavrtí hlavou a spěšně odejdou ven. Jakmile zůstaneme sami, usměje se na mě.

„Pojď, určitě máš hlad a spoustu otázek.“ Kývnu a jdu za ním do kuchyně.

„Co jsi zač?“ Začnu už cestou. Povzdechne si.

„Jsem upír. A než se zeptáš, tak tvá magie mi dovolí být na slunci.“ Pozvednu obočí.

„Magie?“ Kývne.

„Ano, magie. Jsi totiž čaroděj.“ Snažím se ovládnout smích a přemýšlím, do jakého blázince jsem se dostal.

„To je hodně blbí vtip.“ Odtuším. Zastaví a podívá se na mě.

„To žádný vtip není. Před dvaceti lety jsi zemřel. Snažil ses mě ochránit a já přísahal, že tě znovu najdu a rozhodně tě už neopustím.“

„Tys mě opustil?“ Zamrkám. Sklopí hlavu.

„Ano, byli jsme milenci, jenže ti tví šlechtici to nechtěli přijmout. Pořád do tebe ryli. Hodně mě to štvalo a tak jsem se s tebou rozešel a odešel jsem. Málem tě to zabilo. Tím, že jsem odešel, jsem tě oslabil a o dost. Toho využili tví nepřátelé a zabili tě.“ Zašeptá nešťastně. Chvíli se na něj dívám dost zkoprněle. My byli milenci? Tohle jediné mi utkvělo v mysli. Zavrtím hlavou, abych se zbavil dotěrných myšlenek na to, jak jsem spolu v posteli, a dám mu ruku na rameno.

„Snažil ses mě ochránit. Nic ti nevyčítám, Miro.“ Odpovím klidně a rozejdu se do té kuchyně. Chvíli stojí na místě, než mě dožene.

„Mimochodem jsi král čarodějů.“ Špitne. Kývnu.

„To jsem pochopil z té poznámky o šlechticích.“ Odtuším. Vejdeme spolu do kuchyně a já se najím. Pak mě vezme do nějakého ohromného sálu. Je tam obrovská sešlost. Jakmile vejdeme, všichni ztichnou a pokloní se mi. Kývnu jim hlavou a posadím se na trůn, jak mi naznačí Miro. Jeden šlechtic se najednou osmělí a vystoupí.

„Vítám Vás zpět Vaše Veličenstvo. Jen nás zajímá, co tu zase dělá tahle ta pijavice.“ Pozvednu obočí.

„Netušil jsem, že jsem Vám dal svolení promluvit, Vévodo. Do toho, kdo tu je a není, Vám nic není. Nebo snad chcete zamávat svému povolení být u dvora?“ Šlechtil polkne, ale přímo se na mě podívá.

„Nechceme ho tu.“ Mrazivě se usměju, vstanu a přejdu k němu.

„Miro je můj snoubenec a brzy bude Váš druhý král. Měl byste projevit trochu úcty.“ Zavrčím. Otočím se na podpatku a znovu se posadím. Miro trochu zmateně zamrká řasy, ale mlčí. Všichni se na mě ztuhle dívají.

„Máte ještě nějaký problém?“ Pozvednu obočí. Všichni už zavrtí hlavou a odejdou.

„Snoubenec?“ Zašeptá Miro.

„Jistě.“ Zavrním, stáhnu si ho na klín a hladově políbím. S radostí mi polibek oplatí.

„Už tě nikdy nepustím.“ Zavrním mu do ucha. Miro se na mě nádherně usměje.

„To je to nejlepší, cos mi mohl říct.“ Pousměju se. Jen ještě zničit ty, co mě zabili, a budu dokonale šťastný.