Můj svět fantazie

Už uběhlo několik týdnů od naší roztržky. Můj život zase zajel do starých kolejí. I když sem tam u mě přespí Marek, takže si třeba někam vyjdeme nebo si pustíme nějaký dobrý film. I když jsem se s tím tak nějak smířil, stále se mi po něm stýská. V noci se budím a cítím jeho vůni. Zdává se mi o našem milování, o jeho smíchu. Nemůžu se z toho dostat. Podařilo se mu to, co mnohým ne. Dostat se mi pod kůži, až téměř bez něj nemůžu žít. V práci si také pomalu začali všímat. Stále píšu sloupky a články bez nějakých potíží, ale chybí jim nadšení. Ta jiskra, která mě poháněla kupředu, jako kdyby s jeho odchodem zhasla. I šéf po mě začal pomrkávat tak nějak starostlivě. Až jednou jsem přišel do práce a on tam byl. V kanceláři šéfa.

„André, dobré ráno, máš jít k šéfovi.“ Pozdraví mě kolega.

„Dobré ráno, co chce, nevíš?“ Zavrtí hlavou.

„Netuším. Ale je tam ten miliardář.“ Informuje mě. Zatrne mi, ale odložím tašku ke svému stolu a odejdu do kanceláře šéfa. Zaklepu na dveře a vstoupím.

„Dobré ráno, šéfe, přál jste si mě vidět?“ Vzhlédnu a střetnu se s pohledem Greye. Kolega se nespletl, vážně tam je. Co tu sakra chce?!

„Ano, nechám vás o samotě.“ Zvedne se šéf.

„Nemusíte, my dva si nemáme co říct, sbohem, pane Simonsi.“ Otočím se na patě.

„Máme dohodu.“ Ozve se ten všivák a podívá se na mého šéfa.

„André, má pravdu. Máš mu být k ruce, vzpomínáš?“ Zaskřípu zuby a snažím se nevybuchnout vzteky. Šéf se zvedne a dojde ke mně.

„Uklidni se, prosím. Je to jen jeden den na konferenci.“ Požádá mě. Stisknu ruce do pěstí, až mi zbělají klouby, a kývnu. Šéf se na mě trochu usměje a odejde. Nechá mě tak o samotě s Greyem. Ten vstane a zatáhne žaluzie, aby sem nebylo vidět.

„Omlouvám se za to, co jsem řekl. Hrozně mě naštvalo, že ses ho zastal.“ Podívá se na mě. Založím si ruce na prsou.

„Co chceš!“ Vyštěknu.

„Zítra je konference tady ve městě, chci, abys mě doprovodil. Klidně si můžeš dělat záznam nebo poznámky, je mi to jedno.“ Promluví a všimnu si, že se do klidu musí nutit.

„Půjdu, ale jen kvůli tomu, abych nevylítl z práce. Víc ode mě nečekej.“ Zavrčím, otočím se na patě a odejdu. Nezapomenu za sebou prásknout dveřmi. Ani mi nemusí říkat, kde ta konference je. Mluví se o ní už nejméně tři dny. Budou tam skoro všichni milionáři a miliardáři. Ušklíbnu se a posadím se ke svému stolu. U kolegů to zašumí a tak vzhlédnu. Grey právě vychází z kanceláře šéfa a míří přímo k mému stolu. Hodí přede mě nějakou složku.

„Informace.“ Oznámí mi a odejde. Všichni se na mě podívají.

„Co okouníte! To nemáte co na práci!“ Rozeřve se šéf. Všichni sebou trhnou a pustí se do práce, stejně jako já. Tu složku otevřu až u sebe doma. Jsou tam informace, kde mám být a v kolik. Otázkou je zda tam být chci. Povzdechnu si, udělám si něco k jídlu, osprchuju se a zalezu si do postele. Jako každou noc poslední týden, půl noci spím, než mě probudí sen o Greyovi. Pak už jen ležím a koukám se do blba. V rozumnou dobu vstanu, obléknu si oblek a odejdu pěšky na místo setkání. Jídlo okázale ignoruju. Dojdu tam pěšky přesně na čas. Auto jsem si ještě nepořídil z jednoho dobrého důvodu. Nemám na něj. Greyovo auto přijede a nejdřív vystoupí bodyguard a až pak Grey. Ten mě přejede pohledem a trochu se na mě usměje. Ani nezvednu koutky úst. Grey si povzdechne a vydá se do budovy. Mlčky jdu za ním bez elánu. Docela mě překvapí, když v místnosti pro konferenci uvidím skoro celou Greyovu rodinu. Zamračím se a držím se od nich dál. Grey se posadí, a když přijdou všichni, konference začne. Pustím diktafon a jen přihlížím, i když mě to v podstatě nezajímá. Od té chvíle mě přestalo zajímat téměř cokoliv. Konference je celý den. Jsou jen přestávky na jídlo. Grey mi něco donese. Sice si to vezmu, ale ani to neotevřu. Nemám chuť na nic. Grey se zamračí, ale mlčí, protože je kolem moc lidí. Konference skončí v šest večer. Všichni kromě Greye a jeho rodiny odjedou domů. Grey mě zadrží a počká, až se místnost vyprázdní.

„Mohu s tebou mluvit?“ Vytrhnu se mu a založím si ruce na prsou.

„Nemůžeš, už si toho řekl dost.“ Zavrčím a otočím se k odchodu. Někdo si povzdechne a odtáhne mě k židli, kam mě posadí. Risknu pohled dozadu. Je to Saimon.

„André, prosím.“ Požádá mě. Zavrčím, ale zůstanu sedět. Grey přejde ke mně a prstem mě pohladí po kruhách pod očima.

„Spal si vůbec?“ Zašeptá.

„Nechápu, co se staráš. Táhni k čertu a je si vezmi sebou. Nech mě na pokoji! Sobeckého spratka já nechci!“ Zavrčím, vstanu a prostě odejdu. Na chodbě mě dohoní jeho druhý bratr Kail.

„André, on tě miluje.“ Vezme mě za ruku, aby zastavil můj úprk. Ušklíbnu se.

„Jistě a tomu mám věřit? Když mi nevěří v tomhle, jak mám věřit tomu, že co ke mně cítí je opravdové?“ Smutně se na mě podívá.

„Lituje toho, co ti řekl. Špatně spí, téměř nejí.“ Zamračím se na něj.

„A proč mi to říkáš?“ Odtuším.

„Já to vědět nechci, Kaile. Nechte mě prostě být, ano. Nechci s vámi mít nic společného. Zničil mě, to mu to nestačí?!“ Snažím se zadržet vzlyk, ale stejně vyjde. Rychle se odvrátím, zacpu si pusu rukou a uteču pryč. Svůj úprk zastavím až v přilehlém parku. Posadím se na lavičku a dívám se před sebe. Snažím se uklidnit, ale slzy se prostě ne a ne zastavit. Po chvíli mi zazvoní telefon. Vytáhnu ho z kapsy, a aniž bych se podíval na displej, ho zvednu. Stejně bych na něj přes slzy neviděl.

„Prosím?“

„Tati, kde jsi?“ Ozve se můj syn Marek.

„Jsem na cestě, byl jsem na konferenci. Za chvíli jsem tam.“ Slíbím mu. Marek si povzdechne.

„S ním, že?“ Od jisté doby ho nejmenuje. Vlastně od té doby, co jsem se po každém vyslovení jeho jména rozplakal.

„Jo.“ Tiše mu potvrdím.

„Kde jsi? Dojdu pro tebe.“ Řeknu mu adresu a ani se nepozastavuju nad tím, že já bych měl v podstatě vyzvedávat jeho.

„Za chvíli tam jsem.“ Slíbí mi a zavěsí. Zandám telefon do kapsy a vytáhnu kapesník, abych se vysmrkal. Někdo si ke mně přisedne. Otočím hlavu, abych na dotyčného viděl. Je to Grey. Pozoruje mě smutným pohledem.

„Omlouvám se.“ Promluví po chvíli tiše.

„Pravdou je, že žárlím na každého, na koho se jen podíváš. Žárlím i na tvého syna. Nedokážu bez tebe žít, André.“ Zašeptá. Odvrátím od něj pohled.

„Co po mě chceš?“ Natáhne se a vezme mě za ruku.

„Aby sis mě vzal, miluju tě.“ Proplete si se mnou prsty. Snažím se mu ji vytrhnout.

„To si jako myslíš, že mě obviníš z toho, že chci tvého bratra, necháš mě odejít, týdny se ani neozveš a pak si nakráčíš a řekneš mi, že mě miluješ a já ti padnu kolem krku?! Zatraceně Greyi! Já nejsem prodejná děvka. Chtěl jsem jen normální trvalý vztah. Místo toho si mě zničil. To ti to nestačí? Proč mi musíš dál ničit život?!“ Konečně mu ji vytrhnu. Jenže zjistím, že ho vlastně v podstatě nevidím skrz slzy, které se valí z mých očí. Grey se najednou pohne, sevře mé tváře v dlaních a stírá mi slzy.

„Nechtěl jsem ti ublížit, André. Prosím, promiň mi to. Ublížil jsem ti a taky sám sobě. Věř, že mě to bolí víc, než si dokážeš představit.“ Obejme mě a já vlastně v podstatě zjistím, že vzlykám do jeho perfektního saka a smáčím mu ho slzami.

„Nechal si mě odejít.“ Obviním ho tiše. Místo toho, abych se od něj odtáhl, sevřu jeho sako v pěstech. Víc si mě k sobě přitáhne.

„Byla to největší chyba mého života.“ Zašeptá a hladí mě po vlasech a zádech.

„Omlouvám se, lásko.“ Zašeptá mi do vlasů a políbí mě do nich. Nechám ho a tisknu se k němu jako k poslední záchraně. Takhle nás najde můj syn.

„Okamžitě mého tátu pusť, ty všiváku!“ Zařve vztekle. Poplašeně od Greye odskočím a podívám se na syna. Vztekle kouká na Greye, popadne mě za ruku a vytáhne na nohy.

„Už na mého otce nesahej!“ Zavrčí. Grey se na něj dívá podivným pohledem.

„Myslím, že tohle je jen mezi mnou a jím, Marku. Nemáš do toho co zasahovat.“ Tak tak zadržím Marka, aby se na něj nevrhl.

„Mám do toho, co zasahovat, když je kvůli tobě úplně na dně. Víš, jak dlouho mi trvalo ho dostat zpátky do rutiny, aby jen tak neseděl a nekoukal do blba?! Nechci kvůli tobě přijít o tátu. Už na něj nesahej!“ Grey se zamračí.

„Nepleť se mezi nás, Marku.“ Zavrčí varovně.

„Marku, dost, to stačí!“ Vložím se mezi ně.

„Já nejsem věc, o kterou se můžete přetahovat! Greyi, neodpustil jsem ti. A jen tak neodpustím, dobrou noc. A ty jdeme!“ Popadnu svého syna za ruku a táhnu domů. Nechá se táhnout do doby, než se ztratíme z jeho dohledu. Zastaví se a zamračeně mě pozoruje.

„Co to mělo znamenat, tati? Ublížil ti, tak proč ses k němu tak tiskl.“ Smutně se na něj podívám a snažím se zadržet slzy, které znovu hrozí, že přetečou.

„Já nevím, prostě mě tady našel. Hrozně se mi omlouval a pak mě objal.“ Marek si povzdechne a vezme mě za ruku.

„Víš, že jsem tu pro tebe, tati.“ Pohladím ho volnou rukou po tváři.

„Já vím, Marku. Děkuju.“ Pousměju se smutně.

„Vezmeš ho na milost?“ Pozvedne obočí. Pokrčím rameny.

„Nevím. Je moc brzy to rozhodnout.“ Kývne hlavou.

„Tak pojď, cestou se zastavíme na něco k jídlu.“ Pousměje se. Kývnu, obejmu ho kolem ramen a jdeme domů. Ani si nevšimnu, že nás celou dobu pozoruje Greyův bodyguard. Toho, že nás i sleduje, si samozřejmě také nevšimnu. Protože mě to vlastně ani nenapadne. Domů dorazím v o trochu lepší náladě. Cestou jsme se zastavili na jídlo v restauraci, takže se jen osprchuju a padnu do postele. Marek si také zalezl do svého pokoje a tak po chvíli zavřu oči. Půlku noci se mi zdá o Greyovích smutných očích a druhou půlku se mi zdá o našem milování. Probudím se dost brzy. Vstanu a odejdu si dát sprchu. Opřu se o kachličky a nechám na sebe dopadat vodu. Přitom myslím na Greye. Nemůžu se zbavit myšlenek na něj. Každý den, každou minutu na něj myslím. Chtěl bych ho zpět, ale bojím se, že to znovu dopadne takhle. Na chvíli zavřu oči, abych se trochu sebral. Umyju se a obléknu si nějaké oblečení, co mi přijde pod ruku. Pak se vydám do kuchyně a pro Marka připravím snídani. Už ho chci jít vzbudit, když někdo zazvoní. Překvapeně se podívám na hodinky a pak ke dveřím. Kdo to kruci je? Znovu zazvoní, takže se vydám ke dveřím. Opatrně je otevřu, připraven je znovu zabouchnout.