Můj svět fantazie

Probudím se a chvíli nevím, kde jsem. Grey v posteli není. Lehce si povzdechnu, opatrně vstanu a oblečený si skočím do koupelny. Pak se vydám z pokoje do toho bludiště najít jídelnu nebo alespoň kuchyň. Jako v noci schody sejdu, ale pak zůstanu bezradně stát a nevím, kam se mám vydat. Zachrání mě Grey, který vyjde z nějakých dveří.

„Dobré ráno, zlato.“ Usměje se na mě.

„Dobré ráno.“ Vrátím mu úsměv.

„Pojď, zavedu tě do jídelny a po snídani tě pak provedu, ano?“ Přikývnu.

„To by bylo fajn, díky.“ Grey mě jen obejme kolem pasu a odvede do jídelny. Nechám se vést a cestou se zvědavě rozhlížím. S Greyem po boku vejdeme do jídelny, která je obrovská. Dominuje jí obrovský dlouhý stůl s židlemi. Je tam pár příborníků s vystavenými příbory a talíři a pár obrazů. Grey mě dovede k jedné židli a usadí mě. Sám si sedne po mé pravici.

„Dobré ráno.“ Pozdravím celou rodinu. Všichni mi popřejí a po dobré chuti se pustí do jídla. Je mi trochu trapné, že s jídlem čekali na mě. Po chvíli se rozhodnu to neřešit a najím se. Po jídle se na mě Grey usměje.

„Zlato, musím chvíli pracovat, zvládneš se zabavit?“ Usměju se na něj.

„Jistě, jen jdi pracovat. Já to tu zvládnu.“ Kývnu. Grey mě políbí a odejde. Tiše si povzdechnu a také vstanu. Elena se na mě usměje.

„Nechceš si něco zahrát?“ Chvíli přemýšlím, než kývnu.

„Jasně.“ Usměje se na mě a odvede mě do obýváku, kde rozloží nějakou deskovou hru. K nám se ještě přidá Saimon a Kail.

„Co je s tebou, úplně roztál.“ Podívá se na mě Elena. Nechápavě pozvednu obočí.

„O čem to mluvíš?“ Saimon se uchichtne.

„Od té chvíle, co šel na vysokou, se tu nikdy moc dlouho nezdržoval. Udržoval si od nás odstup.“ Vysvětlí mi. Pokrčím rameny.

„Já přece nic neudělal.“

„Udělal. Začal sis s ním. Lidi jako Grey navazují vztahy hodně špatně, ale když už se pro někoho rozhodnou, zůstanou s tím dotyčným, ať se stane, co chce.“ Vysvětlí mi Kail. Pozvednu obočí.

„Tím chceš říct co?“ Kail se uculí a popadne mě kolem ramen.

„Že jsem rád, že tu jsi.“ Vyvléknu se z jeho objetí.

„Mohl bys s tímhle přestat?“ Zavrčím. Kail se zasměje.

„Jsi nějak nedůtklivý, budeme tě to muset odnaučit.“ Protočím oči. Těch bylo, co se o to pokoušeli. Do jednoho jsem je vykopal. Začneme hrát a Saimon s Kailem se přitom požďuchují a srší vtipy.

„Ty, André?“ Podívá se na mě Elena, když už končíme s hrou.

„Copak?“ Pozvednu obočí.

„Nemáš nějakého fešného kamaráda?“ Usměje se na mě ta potvora. Zavrtím hlavou.

„Ne, nemám.“ Zvednu se. Saimon pozvedne obočí.

„Nemáš nebo to nechceš říct?“ Vypálí na mě. Zamračím se na něj.

„Nemám, všichni se ode mě odvrátili s tím, že s homoušem nechtějí mít nic společného.“ Zavrčím a prostě odejdu nechávajíc je za sebou opařené sedět. Projdu si dům a konečně se tu jakž takž dokážu orientovat. Pak se zašiju do Greyova pokoje a vyhrabu svůj noťas. Nemám, co dělat, tak si pustím word a prostě píšu, co mě napadne. To znamená, že píšu další fantasy příběh, který jsem slíbil už před rokem vydavateli. Jelikož nemám tolik času, tak na mě moc netlačí, ale i on už říkal, že by potřeboval další knihu. Ponořím se do toho a zapomenu na celý svět, jak se mi občas stává. Vyruší mě až Grey, který si ke mně sedne na postel.

„Zlato, neříkal jsem ti, že máš zakázanou práci?“ Podívám se na něj.

„Nepracuju.“ Namítnu, přesunu pohled zpět na obrazovku a pokračuju v psaní.

„Co to píšeš?“ Zeptá se mě tedy zvědavě.

„Knihu.“ Odpovím mu nepřítomně. Grey mi dá pusu na tvář.

„Tak pokračuj, nebudu tě rušit.“ Cítím v jeho slovech úsměv. Pousměju se.

„Děkuji.“ Odpovím mu a dál píšu příběh. Grey mě znovu vyruší za několik hodin.

„Zlato, pojď se naobědvat. Pak si spolu vyjedeme.“ Nabídne mi. Uložím soubor a podívám se na něj.

„Kam si chceš vyjet?“ Pozvednu obočí. Usměje se.

„Do přírody.“ Zavrní a políbí mě. Oplatím mu polibek a kývnu.

„Tak jo. Pojedeme autem?“ Zavrtí hlavou.

„Na koni.“ Osvětlí mi to. Zamrkám.

„Je to už dlouho, co jsem seděl na koni.“ Připustím a vstanu. Grey vstane také a vezme mě za ruku.

„Také jsem na něm neseděl ani nepamatuju.“ Přikývne a odvede mě do jídelny. Pozdravím a posadím se tam, kde minule. Grey se posadí ke mně a služky nám za chvíli donesou jídlo.

„Tati, vezmeme si koně.“ Ozve se Grey po dobré chuti. Jeho otec vzhlédne a kývne hlavou.

„Dobře, hlavně mu dej nějakého mírného, aby se mu nic nestalo.“ Sakra, to ze mě musí dělat nějaké nemehlo?

„Umím jezdit na koni.“ Namítnu zamračeně. Všichni se na mě překvapeně podívají.

„Co se tak díváte? Bydlel jsem na farmě.“ Odtuším a pustím se pomalu do jídla. Saimon se uchichtne.

„Koukám, že máš samé netušené vlastnosti.“ Pokrčím rameny.

„Nikdo se neptal.“ Upozorním ho na fakt. Uzná mi bod a už mlčí. Ticho narušuje jen cinkání příborů. Ale není to takové to zlé dusivé ticho. Tohle je kupodivu příjemné.

„Omlouvám se, André, bylo necitlivé tě takhle vyslíchat.“ Ozve se najednou Saimon. Překvapeně zvednu hlavu a podívám se na něj. Usměje se na mě. Tak jen kývnu, že omluvu beru, a už se v tom nerýpu. Saimon si zřejmě oddechne. Za to Grey se zamračí.

„Saimone! Neříkal jsem, abyste ho nechali na pokoji?!“ Vyjede na bratra. Povzdechnu si.

„Greyi, prosím, nech to být.“ Zamračeně se na mě podívá a pak na bratra.

„Ani náhodou! Nemá co vyzvídat!“ Povzdechnu si.

„Greyi, jestli toho nenecháš, nikam nejedu.“ Ozvu se možná o trochu ostřeji, než jsem zamýšlel. Začíná mě bolet hlava a to tu mám ještě vydržet dalších šest dní. Všichni se na mě podívají dost udiveně. Nejspíš si mysleli, že si nechám všechno líbit. Grey se pokusí uklidnit.

„Stejně nemá co vyzvídat.“ Zavrčí potichu. Zamračeně ho sjedu pohledem a vstanu od nedojedeného oběda.

„Až se vyvztekáš, budu v pokoji. Chováš se jako malé dítě.“ Zavrčím a prostě odejdu. Nemám náladu krotit toho nedospělého fracka. Grey přijde ani ne po deseti minutách.

„Co se děje?“ Zamračí se na mě.

„Co by se dělo? Nemám prostě náladu být ten dospělí, když se pán chová jako nedospělý fracek! Omluvil se, tím jsme to skončili, ale ne, ty do toho prostě musíš šťourat!“ Zavrčím. Grey se na mě podívá.

„Tak jdi za ním.“ Zavrčí. Pozvednu obočí.

„Prosím?“

„No jen jdi! Třeba má víc peněz než já!“ Vyletí na mě. Podívám se na něj a v očích mě pálí slzy.

„Když si to myslíš.“ Zašeptám, zvednu se a začnu si balit. Grey tam jen stojí a pozoruje mě. Dobalím a bez jediného pohledu na něj odejdu z jeho pokoje. V přízemí zamířím k hlavním dveřím, když mi cestu zastoupí Elena.

„Co se stalo?“

„Nechápu, co je ti do toho.“ Zavrčím a obejdu ji. Venku si telefonem zavolám taxi a mlčky čekám. To, že mě to bude stát nejspíš nemalé peníze, je mi teď jedno. Auto přijede za dvacet minut. Za tu dobu za mnou nikdo nepřijde. Nechám řidiče, aby naložil můj kufr, a bez jediného ohlédnutí nastoupím. Nechám se odvést na letiště, kde si u přepážky koupím letenku na nejbližší let domů. Trvá dobře hodinu, než přiletí letadlo. Nastoupím do něj a posadím se na své místo. Lehce si povzdechnu a ve chvíli, kdy vyletíme, si pustím noťas. Začnu znovu psát, tedy pokusím se. Stále koukám do jednoho a toho samého místa a nejsem schopen nic napsat. Co jsem si sakra myslel? Kvůli němu jsem se pohádal s rodinou. Stál při mně, když jsem naboural, a teď najednou mě začne podezřívat, že si chci něco začít s jeho bratrem? Zatracenej Grey. Měl jsem tušit, že se to jednou musí pokazit. Nic není věčně zalité sluncem. Tiše si povzdechnu, zaklapnu noťas a dívám se z okýnka. Let přetrpím a na letišti ve městě si odmávnu taxíka. Nechám se odvést do svého bytu, kde se zahrabu do postele a konečně dovolím slzám, aby přetekli. Hrozně moc to bolí, ale později by to bylo horší.

Když se konečně vypláču, podám si noťas a pustím se do práce. I když co chvíli musím přestat, abych si utřel nos nebo urovnal myšlenky. Co chvíli se také okřiknu, abych na Greye nemyslel. Jediné, co napíšu je to, jak mi neuvěřitelně chybí. Takhle to jde už tři dny, když mě z letargie vytrhne telefon. Zvednu ho, aniž bych se podíval kdo to je.

„Prosím?“ Zašeptám.

„André, co se stalo?“ Ozve se hlas Mariky.

„Ahoj, Mari, nic se nestalo.“ Statečně zapírám.

„Nech toho, André. Poznám, když se něco děje.“ Zavrčí. Na chvíli sklopím hlavu a nechám slzu, aby stekla z oka.

„Rozešli jsme se.“ Zašeptám. Na chvíli se rozhostí ticho.

„Kde jsi?“ Zeptá se po chvíli.

„Doma.“ Odpovím ji automaticky.

„Za chvíli tam jsme.“ Oznámí mi a zavěsí. Smutně se pousměju a posadím se na parapet okna. Jediné, co vnímám je můj odraz. Je strhaný a smutný. Marika zazvoní za půl hodiny. Dojdu jí otevřít. Je s ní i Marek. Mlčky je pustím dovnitř a posadím se ke stolu. Marika se pustí do úklidu a Marek se ke mně posadí. Vezme mě za ruku.

„Bude to dobré, tati, uvidíš.“ Pohladí mě po tváři. Opřu se o něj a nechám se obejmout.

„Nevím, jestli to opravdu bude dobré, Marku.“ Pohladí mě po rameni a dál mě objímá.

„André?“ Ozve se po chvíli Marika. Podívám se na ni.

„Ano?“

„Co kdyby tu Marek pár dní zůstal?“ Pohladí mě po vlasech. Překvapeně se na ni podívám.

„Ty bys mu to dovolila?“ Protočí oči.

„Jsi jeho otec, jistě, že bych mu to dovolila. Dovezu jeho věci, dej mi nějaké peníze, nakoupím ti.“ Přikývnu, opatrně se vyvléknu z Markova náručí a odejdu pro peněženku. Dám jí pár bankovek. Stejně si myslím, že to stačit nebude. Jenže na účtu toho už moc nemám. Marika odejde a Marek zatím začne něco vařit. Nechám ho. Odeberu se na pohovku a schoulím se tam. Nic mě nebaví. Marika se zpátky vrátí po pár hodinách. Dotáhne jak Markovi věci, tak něco k jídlu.

„Hlavně na něj dej pozor, Marku. Vypadá ještě hůř, než po tom posledním.“ Povzdechne si. Marek kývne hlavou.

„Neboj se mami, nic se mu nestane.“ Slíbí jí a zavře za ní dveře. Své věci si odnese do dalšího pokoje, který tu je a vybalí si. Já si zatím podám noťas a pustím se znovu do psaní. Pomáhá mě to udržet od reality a od skutečnosti, že jsem už zase jednou totálně v prdeli. Promiňte za to, že jsem tak sprostý, ale je to tak. Vyruší mě Marek, když mi naservíruje něco k jídlu. Poděkuju mu a sním ji, i když s menším přemáháním. Pochválí mě.

„Jak to vlastně vzniklo?“ Ozve se Marek po chvíli, kdy myje nádobí. Kousnu se do rtu.

„Jeho bratr mě nějaké všetečné otázky ohledně kamarádů. U oběda se mi za to omluvil a Grey na něj vyjel. Řekl jsem mu, ať to nechá být, že se mi omluvil, ale byl jak umanutý. Tak jsem odešel do pokoje. Nechtěl jsem poslouchat, jak se hádají. Když přišel, řekl mi, že mám jít za ním, že je třeba bohatší než on. Tak jsem prostě odešel. Nebyl jsem s ním pro peníze.“ Tiše dokončím. Marek si povzdechne a dokončí mytí.

„Ranilo tě to, že?“ Kývnu.

„Hlavně to, že mi nevěří.“ Tiše zamumlám. Přejde ke mně a pohladí mě po tváři.

„To bude dobrý, tati.“ Statečně se na něj pokusím usmát, ale oba víme, že se mi to moc nepodařilo. Tiše si povzdechnu. Marek mě nechá být a donese si svůj noťas. Oba se pustíme každý do své práce. A mě pomáhá už jen jeho přítomnost. To, že nejsem sám a vždycky tu pro mě můj syn bude.