Můj svět fantazie

Ani nestačím stisknout kliku a dveře se rozletí. Táta mě pustí dovnitř.

„Proč si chtěl, abych tam šel?“ Podívám se na něj.

„To je přece jasné, aby ses přestal vyhýbat všemu, co se školou souvisí.“ Odtuší.

„Tati, proč to děláš?“ Nechápu. Pozvedne obočí.

„Protože chci, abys vedl normální šťastný život, André.“ Podívá se na mě přísně. Povzdechnu si.

„Můj život nikdy nebude normální. Jsem gay, tati. Mám rád muže a to se nezmění. To, že nedokážeš akceptovat můj výběr partnera, na tom nic nezmění.“

„Ale můžeš si vybrat někoho vhodnějšího, ne bohatýho floutka, co tě má jen jako ozdobu a hračku.“ Zavrčí. Zavrtím hlavou.

„Grey takový není.“ Zašeptám.

„Vím, že ho miluješ a nechceš to vidět, ale je to tak.“ Zavrčí táta.

„Proč mi to děláš? Po Marice je to jediný člověk, se kterým chci být. Kterého vám představím.“ Zašeptám a sám se divím, že můj hlas je ještě klidný. Táta mi položí ruku na tvář.

„André, kolik ti dal?“ Zmateně se zamračím.

„O čem to mluvíš?“

„Kolik ti dává za to, že s ním spíš?“ Zraněně se na něj podívám.

„Nejsem kurva, tati.“ Ohradím se a odstoupím od něj.

„A mrzí mě, že si to o mně myslíš.“ Odtuším, vyřítím se do svého pokoje, sbalím si všechny věci a odtáhnu je do svého auta. Nastoupím, a aniž bych se staral o to, že jsem pil alkohol, vycouvám od garáže a odjedu. Po chvíli zjistím, že vlastně na cestu skoro nevidím skrz závoj slz. Měl bych zastavit a uklidnit se, jenže se mi zrovna moc nechce. Chci být co nejdřív pryč. Projedu městem a vydám se méně používanou cestou přes les. Jenže to se mi nejspíš stane osudným. Do cesty mi vletí srna. Jak se leknu, strhnu řízení a napálím přímo do stromu. Během chvíle ztratím vědomí, aniž bych věděl, že prsten na ruce okamžitě vyslal nouzový signál Greyovi.

Na chvíli se probudím, když mě vytahují z auta, ale pak upadnu zpátky do bezvědomí. Probudí mě pak otravné pípání. Rozhlédnu se kolem sebe. Jsem v nějakém nemocničním pokoji. Pípání pochází od přístrojů, které monitorují mé životní funkce. Před pokojem zahlédnu nějakou siluetu muže. Pokusím se pohnout a jeden přístroj se zběsile rozpípá. Tím přitáhne pozornost několika sester a doktora. Okamžitě přiběhnou a začnou mě kontrolovat.

„Konečně jste se probral. Vaši rodiče si už zoufali.“ Lehce se zamračím.

„Jak jsem tu dlouho?“ Zašeptám. Doktor mě podepře a dá mi napít.

„Skoro týden. Měl jste obrovské štěstí. Auto se zastavilo o strom a větev propíchla sedadlo spolujezdce. Kdyby to bylo o dva centimetry nalevo, tak jste to nepřežil.“ Odtuší a odejde informovat mé rodiče. Sestry mě odpojí od několika přístrojů, ale kapačku mi nechají. Když odejdou, do pokoje nakoukne Grey. Vejde a usměje se na mě.

„Vyděsil si mě, André.“ Posadí se ke mně a vezme mě za ruku. Stisknu mu ji.

„Omlouvám se.“

„Co se stalo?“ Dívá se na mě.

„To nic.“ Uhnu pohledem. Grey se natáhne a pohladí mě po tváři.

„Nic to rozhodně nebylo, když tě to tak rozrušilo.“

„Táta si myslí, že mi za to všechno platíš.“ Zašeptám a odvrátím od něj pohled. Povzdechne si, natočí si mou hlavu zpátky a políbí mě.

„Vysvětlím mu to.“ Slíbí mi. Kousnu se do rtu.

„Neublížíš mu?“

„On tě rozrušil tak, že jsi málem zemřel, a chceš po mně, abych mu neubližoval?“ Zavrčí.

„Je to můj táta, Greyi.“ Namítnu slabě. Povzdechne si a kývne.

„Pokusím se mu neublížit moc.“ Odtuší.

„Kdo mě našel?“ Změním téma. Pousměje se.

„My s Troyem. Prsten nás k tobě navedl.“ Pohladí mě po tváři.

„Nezvládl bych o tebe přijít, André. Odteď budeš bydlet u mě.“ Rozhodne. Povzdechnu si a zavřu oči. Grey mě nechá, ale mou ruku nepustí. Uklidní mě to a tak po chvíli usnu.

Probudí mě rozčilené hlasy. Otevřu oči a uvidím tátu s Greyem, jak na sebe štěkají urážky.

„Můžete toho nechat?“ Požádám je tiše. Oba se ke mně otočí jako na povel.

„Miláčku, omlouvám se, pokud jsme tě probudili.“ Přejde ke mně Grey a pohladí mě po vlasech. Táta na to kouká s nelibostí.

„Jak ti je?“ Prohodí nakonec. Podívám se na něj.

„Lépe.“ Zašeptám. Kývne, vrhne na Greye zlostný pohled a odejde. Máma si povzdechne a políbí mě na čelo.

„Odpočívej, za chvíli ti donesou jídlo.“ Odejde za tátou. Podívám se na Greye, který se na mě usměje.

„Budu u tebe, zlato.“ Přikývnu a znovu zavřu oči. Už usínám, když vejde do místnosti sestra a probudí mě.

„Donesla jsem Vám jídlo, pane Blacku.“ Usměje se na mě. Grey mi pomůže do sedu a sestra mi dá na klín tác s jídlem. Poděkuju jí a pomalu se do toho pustím. Grey mě s úsměvem pozoruje.

„Jaký byl ples?“ Podívám se na něj tázavě, když dojím. Pokrčí rameny.

„Nevím, omluvil jsem nás.“ Klidně se na mě podívá. Zaskočeně zamrkám.

„Myslel jsem, že alespoň ty jsi šel.“ Nadhodím opatrně. Podívá se na mě, jako na blázna.

„André, můj partner je v nemocnici, neví se, jestli přežije a mám jít na ples? Zešílel si? Je jasné, že tu s tebou zůstanu ať se děje, co se děje.“ Dojatě se na něj usměju.

„Děkuju.“ Nahne se ke mně a políbí mě.

„Za to nemusíš děkovat, zlato. Jen počítej s tím, že jakmile tě pustí tady odtud, jedeme k nim. Chtějí tě poznat.“ Už chci něco říct, když do pokoje vejde táta s mámou. Kousnu se do rtu a podívám se na svého otce. Kouká zvláštním pohledem na Greye.

„André, chtěl bych se omluvit.“ Nakousne po chvíli ticha. Pozvednu obočí.

„Za co přesně?“ Táta si povzdechne.

„Za to, že jsem nevěřil tvému úsudku. Omlouvám se, že jsem tě označil za hm…“ Nedořekne, ale oba víme, co tím myslel. Grey mi najednou stiskne ruku, čímž mi dodá odvahu. Podívám se na tátovi do očí.

„Tvou omluvu přijímám.“ Přikývne.

„Měli jsme o tebe strach, André.“ Přizná mi. Jen přikývnu. Nechci to už dál rozebírat. Táta to pochopí a tak převede řeč na něco jiného. Jsem mu vděčný. Doktor je vyhodí až k večeru. Vlastně jen tátu s mámou. Grey se mu postaví, že tu se mnou zůstane. Doktor jen kývne a nechá mi donést jídlo. Takhle to jde další týden, než mě konečně pustí domů.

„Greyi, co mé auto?“ Napadne mě, když míříme k tomu jeho. Zavrtí hlavou.

„Bylo na odpis, zlato. Koupím ti jiné. Věci jsme z něho stačili zachránit, než začalo hořet. Ty máš tady v kufru.“ Povzdechnu si a nastoupím. Jeho ochránce počká, až nastoupí Grey, a vyjede.

„Kam vlastně jedeme?“ Grey se na mě podívá.

„Miláčku, už jsem ti to říkal, jedeme k mým rodičům.“ Povzdechnu si.

„To já vím, ale neřekl si mi, kde to je.“ Grey se na mě usměje.

„Asi jsem zapomněl. Bydli až nahoře u Kanady.“ Vysvětlí mi.

„To pojedeme celou dobu autem?“ Grey se zasměje.

„Jistě, že ne. Na nejbližším letišti na náš čeká soukromé letadlo, zlato.“

„Aha.“ Odpovím mu zcela inteligentně. Grey se ke mně nakloní a políbí mě.

„Nedělej si starosti, zlato. Všechno bude v pořádku.“ Usměje se na mě. Přikývnu a zadívám se z okýnka. Zrovna jedeme tím lesem, kde jsem měl nehodu. Úspěšně ho projedeme a zamíříme na nejbližší letiště vzdálené asi deset kilometrů. Dojedeme tam bez větších zádrhelů. Řidič zamíří rovnou na letištní plochu a zastaví auto až u připraveného soukromého letadla. Vystoupím a s ochrankou za zády jdu za Greyem do letadla. Sedneme si naproti sobě u nějakého stolku.

„Máš žízeň?“ Zeptá se Grey.

„Docela i jo.“ Kývnu po chvíli. Grey počká, až letadlo vzlétne a teprve potom mi podá láhev vody. Napiju se a zbytek položím na stolek. Grey mi podá nějaký sendvič.

„Na, najez se.“

„Nemám hlad.“ Zamrkám. Zavrtí hlavou.

„Doktor říkal, že máš pravidelně jíst každé dvě až tři hodiny. Jsou to právě dvě hodiny od oběda.“ Povzdechnu si a vezmu si ho. Zakousnu se do něj a kupodivu ho sním celý. Grey se jen usměje, vytáhne svůj notebook a začne pracovat. Povzdechnu si, opřu se do sedadla a zavřu oči. Práci mám ještě tak týden zakázanou. Šéf se z toho pomine. Kupodivu zjistím, že je mi to jedno. Přestanu na to myslet a po chvíli usnu. Probudí mě zvonící telefon. Rozespale zamrkám a narovnám se. Podívám se na Greye, který mě pozoruje.

„To je tvůj telefon, zlato.“ Upozorní mě po chvíli. Vytáhnu oba z kapsy a zvednu starý.

„Tati, díky bohu. Volal děda, že si měl nehodu. Jsi v pořádku?“ Markův hlas zní opravdu vyděšeně.

„Marku, jsem v pořádku. Nic to nebylo.“ Snažím se ho uklidnit.

„Kdyby to nebylo vážné, tak nám děda nevolá. Kde jsi? Jedeme za tebou i s mámou!“ Zavrčí mi do ucha. Povzdechnu si, zatracený táta. Musel to prostě zkomplikovat.

„Nejezdi nikam. Jsem s Greyem v letadle. Do týdne se u vás zastavím, ano?“ Najednou se ozve hlas Mariky.

„Jak do týdne?! Víš, jak jsme se o tebe báli?!“ Jasně, výčitky. Jak jinak. Grey se natáhne a vezme mi telefon.

„Mariko, uklidněte se. Je se mnou. Dám na něj pozor, aby se pořádně uzdravil, a za pár dní ho k vám dovezu, abyste ho mohli zkontrolovat, ano?“ Chvíli poslouchá a usmívá se.

„Domluveno, tak v sobotu.“ Vypne hovor a podá mi telefon zpátky. Podívám se na něj s pozvedlím obočím.

„V sobotu?“ Kývne hlavou.

„Ano, v sobotu tě k nim přivezu, aby tě viděli, že jsi v pořádku, a pak si tě odvezu k sobě do bytu.“ Povzdechnu si.

„Greyi, mám svůj byt.“ Namítnu slabě. Podívá se na mě takovým pohledem, že bych mu nejraději dal všechno, co mám, a zdrhal co nejdál.

„Už jsme o tom mluvili, André. Nehodlám přijít o svého partnera, když jsem ho našel. Takže dáš klíče od svého bytu Troyovi. Zařídí přesun veškerých tvých věcí ke mně do bytu a pronájem bytu.“ Povzdechnu si, vylovím klíče z kapsy a podám je Troyovi. Poděkuje mi a dá si je do kapsy.

„Je ti doufám jasné, Greyi, že si vyhrál jen kvůli tomu, že nemám náladu se s tebou dohadovat?“ Podívám se na toho chlapa, do kterého jsem se zamiloval ani nevím jak.

„Miláčku, mé argumenty jsou pádné a hlavně logické.“ Uculí se na mě ten mizera. Zamračím se na něj. Grey se ke mně nakloní přes stůl a políbí mě.

„Miláčku, o všechno se postarám, ano. Pokud chceš dál pracovat, budiž, nechám ti tvou práci. Ale zbytek nechej na mě.“ Pousměje se.

„A co mám dělat já kromě práce? Není náhodou partnerství o vzájemné důvěře a tak dál? Nechci, abys všechno dělal sám. Připadal bych si jako vydržovaná děvka, Greyi.“ Zavrčím. Stiskne si kořen nosu a posadí se zpátky.

„Dobře, přemluvil si mě. Budu se s tebou dělit i o starosti.“ Usměju se. Alespoň jedna vyhraná bitva. Po chvíli se ozve od kapitána, že se máme připoutat, protože přistáváme. Připoutám se. Grey udělá to samé a po několika minutách přistaneme na letišti. Grey mě pak vyvede z letadla a nastoupíme do již připraveného auta s tmavými skly. Nejistě se připoutám. Grey se natáhne a stiskne mi ruku.

„Bude to v pořádku, miláčku.“ Povzdechnu si.

„Co když se jim nebudu líbit?“ Usměje se na mě.

„Budou z tebe nadšení. Uvidíš.“ Pohladí mě palcem po hřbetu ruky. Znovu si povzdechnu a přesunu pohled z okýnka. Zrovna jedeme kolem jednoho nádherného jezera.

„Za chvíli tam budeme.“ Ozve se řidič. Jen kývnu a dál se dívám na tu úžasnou krajinu. Zatraceně moc se bojím toho setkání. Jsem jen pisálek bez vindry a přimotám se k takovému bohatému krásnému chlapovi, který očividně ne nebere jako odpověď. Jsem tak nervózní, že se mi po chvíli začnou potit dlaně a žaludek mám jako na vodě. Cítím se, jako kdybych měl jet na popravu a oni byli mými katy. Kruci. Přežil jsem už horší věci. Seber se, přece! Přikážu si. Moc to nepomůže. S každým ujetým metrem jsem čím dál tím víc nervóznější. A po půl hodině se stane to, čeho jsem se nejvíc obával. Auto zajede na příjezdovou cestu k obrovskému domu, který vypadá jako nějaký zámek. Po chvíli zastaví a mě se tak naskytne pohled na sloužící, kteří jsou nastoupeni v řadě a Greyovi rodiče se sourozenci.