Můj svět fantazie

Probudí mě jeho polibky, kterými putuje po mém těle. Zasténám a prsty si vpletu do jeho vlasů.

„Už vzhůru, zlato?“ Zavrní a podívá se na mě. Je právě u mého břicha. Přikývnu.

„Ano, už vzhůru.“ Uculí se na mě a znovu se sehne. Jenže tentokrát olízne můj penis. Znovu zasténám a prohnu se. Jen zavrní a prsty mě začne připravovat na svůj vpád. Po chvíli se začnu pohybovat proti němu. Vytáhne prsty. Pak do mě pronikne svým penisem. Zasténám a okamžitě se proti němu pohnu. Zasténá a pohybuje se proti mně. Oba vyvrcholíme spolu. Opatrně ze mě vyjde a přitáhne si mě do náruče. Zavrním a políbím ho. Oplatím mi polibek.

„Spi, zlato, jsi unavený.“ Pousměje se. Kývnu, uvelebím se v jeho náruči a zavřu oči.

„Ty Greyi, jsem jen rozptýlení na nějaký čas nebo to myslíš se mnou vážně?“ Potichu zašeptám to, co mě tak tíží. Grey mě pohladí po tváři. Otevřu oči a podívám se mu do očí.

„Nevím, co k tobě cítím, André, ještě jsem to nezjistil. Ale jedno vím určitě, nenechám tě odejít. Jen myšlenka na to, že bys byl v jiné náruči, než mé, mě zabíjí.“ Přizná mi.

„Takže?“ Pozvednu obočí.  Pousměje se.

„Takže si s tím nedělej těžkou hlavu, zlato. Jen příští víkend si nic neplánuj. Má rodina pořádá ples a chtějí, abych přijel i se svým partnerem.“ Zavrní a políbí mě. Oplatím mu polibek.

„A jsem tvůj partner?“ Usměje se na mě.

„Ano, jsi můj partner.“ Zavrní. Spokojeně zavřu oči a tentokrát usnu. Probudí mě budík. Zaklapnu ho, opatrně se vymotám zpod Greye, obléknu se a jdu do práce. Cestou si koupím kávu a něco k jídlu. Vejdu do redakce, kde se pustím do práce. Přitom stejně musím myslet na Greye a jeho přiznání. Celý den mám jako v mlze. Jako kdybych se do něj opravdu zamiloval. Zarazím se a podívám se na napsanou stránku na počítači. Kousnu se do rtu. Vážně jsem se do něj zamiloval? Nemá cenu to teď rozebírat. Lehce pokrčím rameny a pokračuju v práci. Domů jdu až večeru. Cestou si v sámošce koupím nějakou hotovku. Vím, že už tam Grey nebude, a mám pravdu. Když vejdu do bytu, je prázdný. Na stole mě čeká jen vzkaz, že se uvidíme až v pátek k večeru, kdy odjíždíme k jeho rodičům. Kousnu se do rtu. Zatraceně. Mám z toho dost velký strach.

Nikdy jsem ještě s nikým nezašel tak daleko, abychom si představovali své rodiny. Řekněme, že ta má není moc nadšená z toho, co jsem udělal. Ale respektují mé rozhodnutí i můj způsob života. Když nad tím tak přemýšlím, měl bych jim zavolat. Ušklíbnu se a hotovku hodím do mikrovlnky. Z kapsy vytáhnu svůj starý telefon, v seznamu najedu na číslo mámy a vytočím ho. Dám si to na hlasitý reproduktor a mlčky čekám. Po chvíli mi to zvedne.

„Ahoj, André. Už jsem si říkala, že ses dlouho neozval. Jak se máš?“ Usměju se.

„Ahoj, mami. Mám se dobře, co vy?“

„To víš, jsme v jednom kole. Ti rošťáci tvé sestry nám dávají zabrat. Jak se má Mark a Marika?“ Uchichtnu se.

„Mark se má dobře, zrovna jsme včera přijeli z výletu z hor. Marika je šťastná s novým manželem.“ Slyším, jak si máma povzdechla.

„A co ty? Už by ses měl usadit.“ Úplně vidím, jak se jí na čele utvořila starostlivá vráska. Pousměju se.

„Myslím, že jsem teď narazil na jednoho, který splňuje definici partnera.“

„A přijedeš nám ho představit?“ Ozve se po chvíli ticha.

„Rád bych, ale ještě jsme o tom spolu nemluvili.“ Povzdechnu si.

„André, vezmi si na zbytek týdne dovolenou a přijeď. Probereme to pěkně z očí do očí.“ Odtuší tátův hlas. Kousnu se nejistě do rtu.

„Tati.“ Zakňourám jako malý kluk.

„To není nutné.“ Namítnu slabě.

„Už jsem řekl. Tohle nebudeme řešit po telefonu.“ Oponuje mi táta a zavěsí. Vytáhnu z mikrovlnky jídlo a pustím se do něj, přitom přemýšlím, co teď mám dělat. Nakonec se rozhodnu poslechnout tátu. Vezmu nový telefon a najedu na číslo Greye. Napíšu mu textovku, že zbytek týdne nebudu ve městě. V práci si zařídím volno a hned ráno s pár věcmi odjedu svým autem do rodného městečka. Je to takové to malé městečko, kde se každý zná s každým a žijí tam už několik generací rodin. Dostanu se tam někdy odpoledne a zajedu přímo k domu rodičů. Zaparkuji u garáže a vystoupím. Okamžitě z domu vyběhne menší hubená žena s delšími hnědými vlasy, pohledným obličejem a teplýma hnědýma očima. Obejme mě.

„Ahoj, zlato.“ Usměju se a také ji obejmu.

„Ahoj, mami.“ Po chvíli mě pustí, a tak si můžu z kufru vzít těch pár věcí, co jsem si zabalil. Spolu odejdeme do domu, kde už čeká o něco větší muž, než jsem já. Je rozložitý a robustní. Usměje se na mě a prohlédne se mě od hlavy po paty.

„Jdi si uložit věci do svého pokoje, André. Pak si promluvíme.“ Odtuší otec bez pozdravu. Kývnu hlavou a s taškou zmizím v patře domu. Vejdu do svého pokoje, který se za ta léta nezměnil. Je tu všechno tak, jak jsem to opustil, když jsem odcházel na výšku. Vybalím si věci a trochu nadskočím, když mi zazvoní ten nový telefon. Zvednu hovor od Greye.

„Zlato, dostal jsem tvou zprávu. Kde jsi?“ Pozvednu obočí. Mám přece na ruce ten zpropadený prsten. Pokrčím rameny, asi ho nechtěl použít.

„Doma u rodičů. Chtějí s něčím pomoct.“ Vymyslím si. Chvíli je v telefonu ticho.

„Mám přijet?“ Zavrtím hlavou.

„Ne, nemusíš. V pátek budu zpátky, takže se uvidíme u mě doma, ano?“ Slyším, jak Grey něco ťuká do počítače.

„Dobře, ale každý den se mi budeš hlásit. Chci vědět, že jsi v pořádku.“ Povzdechnu si.

„Dobře. Když ti to udělá radost.“

„Hodný André. Kdyby byli nějaké potíže, hned mi zavolej.“ Požádá mě nakonec. Pousměju se.

„Neboj se.“ Rozloučí se semnou a zavěsí. Strčím telefon do kapsy, stejně jako svůj starý a vrátím se do přízemí. Máma s tátou sedí v obýváku a čekají na mě. Posadím se naproti nim. „Tak povídej.“ Pobídne mě táta. Kousnu se do rtu.

„Co chceš vědět?“

„Všechno.“ Ujistí mě. Povzdechnu si.

„Dělal jsem s ním rozhovor.“ Přiznám. Oba strnou.

„Chceš mi říct, že jsi hračka jednoho z těch bohatých?!“ Vyprskne táta.

„Tati, tak to není. Nejsem jeho hračka, ale partner. Životní partner. Váhal jsem dlouho, protože nechci, aby si mysleli, že jsem s ním pro peníze. Ale on byl dost neodbytný a tak nějak mě uhnal. Navíc, Mark mi ho schválil.“ Hájím sebe i Greye. Máma se na mě podívá.

„Tys ho dovedl představit Markovi a Marice?“ Otec se zamračí.

„Ne, jak jsme byli na tom výletě, tak tam za námi přijel. Pak jsme Marka odvezli spolu.“ Táta zavrčí, až se od něj podvědomě odtáhnu.

„U všech bohů, co existují, co to vyvádíš, André?! Když jste se rozvedli, kvůli tvému přesvědčení, že s ní nemůžeš být šťastný, přijali jsme to. Je to koneckonců tvůj život. Ale krucinál bohatý chlap?! Zešílel si nebo co?! Proč si nemůžeš najít normálního chlapa, když už to chlap musí být!“ Zařve na mě. Zraněně se na něj podívám.

„Vím, že jsem pro vás jen zklamání, ale jednou bys mi mohl věřit. Miluju ho a je mi jedno, co si o mě nebo o něm myslíš, tati. Jestli je ti to na obtíž, přestanu se k vám hlásit.“ Zašeptám nakonec, zvednu se a odejdu ven. Tušil jsem, že to nebude lehké, ale myslel jsem si, že alespoň oni za mnou budou stát. Smutně se pousměju a vydám se za dům, kde přeskočím plot a zmizím v lese. Jdu tam, kde mě nikdo hledat nebude, a kam chodím vždycky, když je mi do pláče a smutno, když jsem tady. Dojdu tam a posadím se pod jeden strom, o který se opřu. Utřu si slzy, které cestou sem přetekly, a smutně se dívám před sebe.

Věděl jsem, že riskuju všechno, co mám, když jsem se přiznal ke své orientaci. Tehdy za mnou stáli. Ostatní v městečku si od té doby udržují odstup. Nejednou jsem slyšel, jak říkají mému tátovi, že to musí být hrozné zklamání a že jsem se tím musel někde nakazit. Ale teď jsem je nejspíš ztratil. Sedím tam, dokud se nezačne stmívat. Pak se zvednu a pomalím krokem se vracím směrem k domu rodičů. Dojdu tam, ve chvíli, kdy není už skoro vidět na krok. Přeskočím plot. V té chvíli se rozsvítí světla nad zadním východem a ven vyjde táta. Počká, až k němu dojdu. Chvíli si mě prohlíží.

„Zítra odpoledne je sraz tvé třídy. Chci, abys tam šel.“ Odtuší. Chladně se na něj podívám, aniž bych dal najevo, že mě jeho tón bolí.

„Nikam nejdu. Jen si vezmu své věci a odjedu, abych vám tu náhodou nedělal ostudu.“ Zavrčím. Táta se napřáhne a vrazí mi facku.

„Jsi pitomec, víš to?! Nikam nejedeš a zítra tam půjdeš. To je mé konečné slovo. Teď se mazej najíst a do svého pokoje.“ Zavrčí. Snažím se zahnat slzy, aby neviděl, jak mě to bolí. Jeho slova i jeho rána. Táta měl vždycky pádnou ruku.

„Proč to děláš?“ Zašeptám. Pozvedne obočí a ustoupí ze dveří, abych mohl projít. Mou otázku nechá nezodpovězenou. Mlčky tedy projdu do kuchyně, vezmu si jen něco malého a odejdu do svého pokoje. Vybalím si nový noťas, co jsem dostal od Greye a přihlásím se na net. Okamžitě mi vyskočí nový email od něho. Odpovím mu a chvíli jen tak brouzdám po několika stránkách, než mi Grey zavolá přes video hovor. Povzdechnu si a přijmu ho. Chvíli si mě prohlíží, aniž by něco řekl.

„Kdo ti udělal ten obtisk na tváři?“ Zavrčí nakonec. Povzdechnu si.

„To nic, Greyi, opravdu.“ Zamračí se na mě.

„Hned přijedu a odvezu tam odtud. Nikdo tě mlátit nebude!“ Zavrčí. Povzdechnu si.

„Greyi, prosím. Nech to být, ano. Já si to vyřeším.“ Jeho oči metají blesky, jak je vzteklý.

„Ještě jednou mi tvá data řeknou, že tě někdo uhodil, a okamžitě tě tam odtud odvážím.“ Zavrčí nakonec. Přikývnu. „Dobře.“ Pousměju se slabě. Povzdechne si.

„André, co se děje?“ Starostlivě se na mě podívá. Zavrtím hlavou.

„Nic se neděje.“ Statečně zapřu zjevné. Přikývne, ale jasně vidím, že jsem ho nepřesvědčil.

„Buď opatrný, zlato.“ Povzdechne si nakonec. Slabě se na něj usměju.

„Dobrou noc, Greyi.“ Popřeju mu. Pousměje se.

„Dobrou noc, miláčku. Chybíš mi.“ Zavrní nakonec a vypne hovor. Také to vypnu, vypnu i počítač a zalezu si pod deku. Celou noc neklidně spím. Zdají se mi hrozné sny. Nakonec to kolem páté ráno vzdám, osprchuju se a jdu si udělat kávu. S ní si sednu ke stolu a pustím se do práce. Šéf mi navalil dost práce a ani dovolená na tom nic nezměnila. Takhle mě najde máma, když přijde udělat snídani.

„Dobré ráno.“ Překvapeně se zastaví na prahu. Vzhlédnu od rozdělaného článku.

„Dobré ráno, mami.“ Klidně ji popřeju a skloním se zpátky k článku. Máma přejde ke kuchyňské lince a pustí se do dělání snídaně. Když už je hotovo, objeví se i otec.

„Dobré ráno.“ Pozdraví nás. Zahučím pozdrav plně ponořený do práce.

„Můžeš mi říct, co to děláš?“ Zavrčí na mě otec. Dopíšu větu a podívám se na něj.

„Pracuju, nebo to mi taky chceš zakázat?“ Zavrčím a vstanu, abych si dolil kafe.

„Tak snad se taky najíš, ne?“ Prskne. Podívám se na něj od kuchyňské linky.

„Já už jedl.“ Odtuším.

„A co?“ Pozvedne obočí máma. Povzdechnu si.

„Můžete toho oba nechat? Je to sakra můj život!“ Zavrčím. Máma se na mě zamračí.

„Tím, že nebudeš nic jíst, se nic nespraví.“ Zavrčí. Zaklapnu noťas a s kávou v ruce se odporoučím na verandu. Na ty dva se ani nepodívám, takže mi unikne jejich tichá výměna pohledů. Na verandě vydržím až do oběda. To si pro mě máma dojde a odtáhne mě ke stolu. Dá přede mě horu jídla. Povzdechnu si.

„Mami, tohle nesním.“ Taktně ji upozorním.

„Sníš.“ Odtuší a víc se semnou nebaví. Zašklebím se a statečně se do té hory pustím. Sním sotva půlku a už nemůžu. Zbytek odnesu a chci se vytratit zpátky na verandu, když mě zastaví otec.

„Jíš málo. Můžeš mi říct, co vlastně jíš celou tu dobu ve městě?“ Zavrčí. Otočím se na něj.

„Proč tě to najednou tak zajímá?“ Pozvednu obočí výsměšně.

„André!“ Ozve se máma káravě.

„Máme jen o tebe strach. Začal sis něco s mužem, o kterém nic nevíš, a teď se i vyhýbáš jídlu.“ Na chvíli zavřu oči.

„Já se jídlu nevyhýbám. Pokud dovolíte, mám práci.“ Odtuším. Táta mě odmávne rukou.

„Nezapomeň, že od jedné je ten sraz.“ Připomene mi. Zašklebím se a odejdu na verandu pro noťas. Odnesu ho do svého pokoje a začnu se připravovat. Nechce se mi tam. Zatraceně moc se mi tam nechce. Obléknu se do něčeho slušnějšího a včas vyjdu na sraz. Všechny srazy se vždycky konaly ve školní tělocvičně. Nemám na školu nejlepší vzpomínky, ale co se dá dělat. Cestou potkám jen pár lidí, které pozdravím. Někteří, když mě uvidí, přejdou raději na druhou stranu. Jen si povzdechnu a neřeším to. Nakonec dojdu před školu a s malou dušičkou se vydám dovnitř. Už při vchodu mě přivítá sám ředitel. S úšklebkem mi podá ruku a nasměruje do tělocvičny. Znovu si povzdechnu a vydám se tam. Už z dálky slyším smích a hlasy bývalých spolužáků. Zastavím se kousek od dveří, protože zaslechnu, že se baví o mně.

„Hele, André prej přijde.“ Ozve se podle hlasu jeden z fotbalového mužstva.

„Hej, třeba nám poví, jaké to je šukat chlapy.“ Ozve se další pitomec. Protočím oči. A s těmihle se mám setkat? Všichni se zasmějí. Zašklebím se, dodám si odvahy a otevřu dveře. Okamžitě se ke mně otočí celá tělocvična.

„No, nekecej. Fakt si přišel.“ Zachechtá se můj kamarád ze střední. Kývnu hlavou.

„Také tě zdravím.“ Odtuším kysele a vejdu dovnitř.

„Tak co? Kolik chlapů si už vohnul?“ Přitočí se ke mně vypatlanec číslo jedna, alias kapitán fotbalového mužstva. Podívám se na něj.

„A kolik si ty vohnul ženských?“ Odpálkuju ho. Všichni se zašklebí.

„Ale no tak, řekni nám, jaký to je.“ Přijde ke mně vnadná blondýna, alias vypatlanec číslo dvě.

„O můj bože, co jsem komu udělal, že mě takhle trestáš?“ Protočím oči a vydám se k dlouhému stolu s občerstvením, kde si naleju skleničku whisky. Bývalý kamarád ke mně dojde.

„Jak se vůbec máš?“ Pokrčím rameny.

„Žiju. Zatím to jde, co ty?“ Jack se usměje.

„Teď se nám narodilo třetí dítě. Další holčička.“ Zašklebí se. Uchichtnu se.

„Tak to gratuluju.“ Kývne na mě.

„Ty máš dítě?“ Prohodí najednou. Kývnu.

„Syna, je mu šestnáct.“

„No to mě podrž, náš homouš má děcko. Tos jí daroval sperma, nebo co?“ Uchichtne se za mnou vypatlanec. Všichni se na náš otočí. Protočím oči.

„Žil jsem s ní od vejšky, idiote.“ Suše ho vyvedu z omylu. Všichni se po sobě podívají.

„Cože?“ Ozve se Jack.

„Tys měl holku?“ Povzdechnu si a napiju se.

„Ne, manželku.“ Ušklíbnu se. Všichni se po sobě podívají a pak mě přestanou rozebírat. Bloumám po tělocvičně hodinu, než se tam odtud vypařím. Posadím se na schody před budovu a vytáhnu svůj nový telefon. Chvíli se na něj dívám, než se rozhodnu a zavolám Greyovi. Potřebuju ho slyšet.

„Ano, zlato?“ Ozve se po dvou zazvoněních. Kousnu se do rtu.

„Chybíš mi.“ Zašeptám. Cítím, že se usmál.

„Také mi chybíš, miláčku. Mám přijet?“ Zavrtím hlavou.

„Ne, máš přece práci.“

„Nic, co by se nedalo vyřešit po telefonu a přes noťas.“ Nadhodí. Kousnu se do rtu.

„Nevím, jestli by to rodiče skousli.“ Přiznám.

„To už je jejich problém. Chci tě vidět. Vím, kde jsi, takže hned vyrážím.“ Oznámí mi a vypne hovor. Povzdechnu si. Prohrábnu si vlasy, zandám telefon a vstanu. Ploužím se pomalu domů.