Můj svět fantazie

Domů dojdu až kolem desáté. To už jsou Grey a Troy pryč. V bytě je jen Mark a mračí se na mě jak tisíc čertů. Pozvednu obočí.

„Copak?“ Povzdechne si.

„Mám o tebe strach, tati.“ Přizná. Mé obočí vyletí ještě výš.

„Prosím?“ Mark se kousne do rtu.

„Nemůžeš tu být sám, tati.“ Zašeptá. Zamračím se.

„Marku, dost. Je to můj život. Přestaň se do toho plést. Sice jsi můj syn, ale na tohle nemáš právo.“ Zavrčím. Vyštrachám nějaké nářadí a začnu vyměňovat zámek. Mark na mě chvíli kouká, než odejde zpátky do kuchyně. Vyměním zámek a několikrát ho vyzkouším. U zámku byli celkem tři klíče, takže mám jeden navíc. Vyměním si ho na svém svazku a dojdu ho dát Markovi. Ten sedí u stolu a mlčky upíjí kolu, kterou si nalil.

„Omlouvám se, tati.“ Vzhlédne, když vejdu. Posadím se k němu.

„Tohle do tebe hučel Grey?“ Zavrtí hlavou.

„Ne, potom, cos odešel, byl hodně smutný. Bylo na něm vidět, že přemáhá pláč, ale držel se. Neřekl ani slovo, dokud neodešli. Jen se rozloučil.“ Pokrčí rameny. Zadívám se do stolu a kousnu se do rtu. Je možné, že jsem mu křivdil? Povzdechnu si a stisknu si kořen nosu. Začíná se to dost zamotávat.

„Asi bys mu měl zavolat, tati.“ Zašeptá Mark a vstane.

„Už půjdu, ahoj.“ Rozloučí se a odejde. Chvíli se za ním koukám, než zvednu telefon od Greye a zadívám se na displej. Žádná zpráva od něj nebo tak něco. Ani zmeškané volání. Kousnu do kyselého jablka a zavolám mu. Chvíli to vyzvání, ale pak se ozve oznamovací tón a schránka. Vypnu hovor, aniž bych něco namluvil. Pak se i s telefonem v ruce schoulím na pohovce. Možná jsem na něj neměl být takový. Vždyť jsem mu vlastně vmetl do tváře, že ho za svého partnera nepovažuju. Tentokrát jsem mu ublížil já. A nejspíš hodně. Zatraceně. Byl jsem zaujatý svou vlastní bolestí, že jsem si nevšiml, že mu ubližuju, aniž bych chtěl. Znovu vytočím jeho číslo a snažím se mu dovolat. Tohle opakuju téměř celý zbytek dne, než to vzdám. Udělám si něco k jídlu. Spíš to rozpatlám po talíři, než abych to skutečně snědl, a jdu si lehnout.

Celou noc se převaluju a nejsem schopný zabrat. Kolem druhé ráno to vzdám, posadím se k počítači a pustím se do práce. Nepíšu článek, ale knihu. Tu knihu, kterou jsem rozepsal u Greyových rodičů. Píšu do doby, než mě vyruší telefon. Dopíšu větu a hmátnu po něm. Zvednu ho, aniž bych se podíval, kdo to je.

„Prosím?“ Chvíli je ticho.

„Tady Grey.“ Ozve se. Napnu se a kousnu se do rtu.

„Ahoj.“ Zašeptám.

„Cos potřeboval?“ Jde přímo k věci a jeho tón je studený jako led.

„Omlouvám se.“ Zašeptám a nemám daleko k pláči.

„Jistě, měls mi říct rovnou, že mě za partnera nepovažuješ a považovat nebudeš. Pak bychom si ušetřili takovéhle ciráty. Měj se dobře.“ Popřeje mi a zavěsí, aniž by mě znovu pustil ke slovu. Výborně André, kolosálně si to posral a ještě ke všemu ho podezříváš, že tebou chce manipulovat, aby tě dostal k sobě. Položím telefon na stůl. Jestli tohle je opravdu konec, musím mu všechno vrátit, aby si nemyslel, že jsem s ním byl kvůli prachům. Zabalím tedy špičkový noťas, který jsem použil jen jednou, stejně jako telefon, na který mi volal. Přibalím k tomu i klíčky a doklady od auta, které mi koupil. Pak objednám kurýra a nechám to doručit do jeho firmy. Smutně se po odchodu kurýra obléknu a zamířím do práce. Ihned si mě na kobereček pozve šéf.

„Co se děje?“ Posadím se.

„Pan Simons si už nepřeje, abys ho doprovázel.“ Oznámí mi. Na chvíli strnu, než kývnu hlavou.

„Chápu, ještě něco, šéfe?“ Kývne a podá mi podklady k dalšímu článku.

„A André, tohle je poslední šance. Když nebude perfektní, budu tě muset propustit.“ Dá mi nevědomky další políček.

„Jasně.“ Zašeptám dutě a odejdu do své kanceláře. Jistě, právě jsme přišli o dost prachů pro noviny a na vině jsem já. Na chvíli zavřu oči, abych se uklidnil, a pustím se do článku. Snažím se psát tím samým stylem, jako jsem psal před tím, než jsem poznal Greye, ale sám vím, že to mi to žalostně nejde. Sice se dost snažím, ale sám vím, že ten článek nemám šanci napsat. Na konci pracovního dne se sbalím a odejdu domů. Mám ještě na to noc, ale proč se vlastně snažit. Život se mi zhroutil jako domeček z karet a já nevím, co s tím. Doma si naleju kávu a znovu zkusím psát. Zkouším to vlastně až do rána. Hotový článek potom pošlu šéfovi, i když vím, že je tohle můj konec u novin. Zaplatím přes internet nějaké účty. Po pohledu na zůstatek si jen povzdechnu. Moc peněz tam tedy nemám. Po nějaké době přemýšlení prostě vstanu, sbalím si nějaké věci a vypadnu z bytu. Samozřejmě nezapomenu zamknout. Vydám se na autobus. Kam? To sám nevím. Dojdu procházkou na hlavní nádraží a podívám se na tabuli odjezdů. Jeden za chvíli bude vyjíždět. Je to dálkový autobus až skoro na druhý konec států. Dojdu si koupit jízdenku na konečnou, vyberu si nějakou hotovost a nastoupím do autobusu. Vyberu si místo, kde by mě nikdo neměl otravovat. Opřu si hlavu o okýnko a smutně se dívám ven. Autobus se za chvíli rozjede. Moc lidí na palubě není a to mi vlastně vyhovuje.

Autobus podle jízdního řádu zastavuje jen pětkrát. Vystoupím na předposlední zastávce a rozhlédnu se po malém městečku. Teď je něco kolem šesti večer. Vyjížděl jsem v šest ráno, takže jsem v autobuse strávil téměř dvanáct hodin. Protáhnu se a pěšky si dojdu koupit nějaké jídlo a pití. Mám hlad jako vlk. V obchodě se na mě dost divně dívají, ale neřeším to. Koupím si obloženou bagetu a láhev vody a zeptám se na ubytování. Nasměruje mě k nějakému malému motelu na konci městečka. Poděkuju mu a vydám se tam. Cestou moc lidí nepotkám, ale vlastně takhle mi to vyhovuje. Dojdu k motelu, který už zažil lepší časy, a vejdu dovnitř.

„Dobrý den.“ Pozdravím chlápka, co je dost překvapený, že tu jsem.

„Dobrý večer, přejete si?“ Kývnu hlavou.

„Jeden pokoj, prosím.“

„Na jak dlouho?“ Zamyslím se.

„Dvě noci.“ Požádám ho nakonec. Nejdříve mi podá knihu, abych se zapsal. Vezmu si podávanou tužku a zapíšu se tam jako Markus Hainz. Nemusí vědět, kdo ve skutečnosti jsem. Zaplatím hotově a vezmu si podávané klíče. Samotný pokoj už má nejlepší léta za sebou. Je tam jen jedna manželská postel, stolek s televizí a malá skříň. Naproti dveřím na chodbu jsou další dveře. Když je otevřu, vedou do malé koupelny. Ještě, že je všude čisto. Hodím batoh a tašku s noťasem na postel. Nejdříve se dojdu opláchnout a na toaletu, než si vybalím noťas a pustím se do další kapitoly knihy. Píšu celé ty dva dny jen s malými přestávkami na jídlo. Třetí den se sbalím a odejdu na autobus. Odjedu do dalšího městečka a v motelu si vezmu další hotel. I když tímhle tempem budu za chvíli s penězi na suchu. Tentokrát se tu zdržím celý týden. Nic v tom nehledejte, dali mi slevu, když tu budu tak dlouho. Celý ten týden mě v tom městečku stejně moc nevidí. Jsem zalezlí v pokoji a píšu. Knihu mám vlastně hotovou za tři dny, ale chytlo mě to tak, že jsem rozdělal další. Tentokrát jiný žánr.

Po tom týdnu se sbalím a odejdu na další autobus. Jenže tentokrát žádný nejede až do dalšího dne. Povzdechnu si a vydám se tedy pěšky do dalšího městečka. V podstatě nevím, kde jsem a je mi to jedno. Pro mě je hlavní, že tu nevidím ty stejné lidi. Nemusím řešit svůj vztah s Greyem a nemusím řešit budoucnost a práci. Zrovna myslím na to, že bych si na chvíli někde sedl a napil se, když v tom zastaví kus ode mě docela luxusní auto. Vystoupí nějaký chlap a podívá se na mě.

„Pan Black?“ Prohlédne si mě. Pozvednu obočí.

„To jste si mě s někým spletl.“ Odtuším. Ušklíbne se a ukáže mi GPS lokátor. Já zapomněl sundat ten prsten. Založím si ruce na prsou.

„Nejsem pan Black, a pokud dovolíte, rád bych pokračoval v cestě, dost překážíte.“ Zavrčím. V tom se otevřou zadní dveře a vystoupí sám Grey.

„Neblbni André a nastup si. Víš, jak dlouho tě naháníme?!“ Zamračím se.

„Neprosil jsem se o to.“ Grey kývne hlavou.

„Ty ne.“ Souhlasí, přejde ke mně a vrazí mi facku. Šokovaně se na něj podívám.

„Za co?“

„Za to, jaký si idiot. Copak nevíš, že tě všichni shání? Víš, jaký jsem měl strach, že tě někdo unesl?!“ Zavrčí vztekle. Trochu poodstoupím.

„Jako kdyby ti na tom záleželo.“ Obejdu ho a pokračuju v cestě. Snažím se neplakat, ale zatraceně má fakt páru. Tvář mi po té facce brní jak něco. Nedojdu ani k dalšímu patníku a už mě dohání ten hromotluk a vleče do auta. Bráním se, ale je mi to platné asi jako mrtvému zimník. Hodí mě na zadní sedadlo, Grey si sedne ke mně, a jakmile se zavřou dveře, auto vyjede.

„Proč se staráš? Dal si mi jasně najevo, že se mnou už nechceš nic mít.“ Zavrčím. Grey se na mě podívá.

„André, to tys mi vyčetl, že se nemám starat, že nejsem tvůj partner.“ Upozorní mě. Uhnu pohledem.

„Zastav, já zpátky nejedu.“ Nařídím mu. Grey se po mě natáhne a prostě si mě přitiskne k sobě.

„Co mám udělat, aby ses vrátil zpátky?“ Proti své vůli se k němu přitulím.

„Nepouštět mě.“ Zašeptám zlomeně. Cítím, že se pousmál.

„Nikdy tě nepustím, lásko.“ Zavrní a pohladí mě po tváři.

„Nastěhuješ se ke mně?“ Kousnu se do rtu a podívám se na něj.

„Dobře, ale chci pracovat a chci o všem rozhodovat s tebou.“ Kladu si podmínky. Usměje se tak nádherně, že mám co dělat, abych ho teď hned neznásilnil.

„Slibuju.“ Políbí mě. Oplatím mu polibek a přitulím se k němu.