Můj svět fantazie

Skončím večer, kdy se jen osprchuju, a čekám na Greye. Přijde tak akorát včas. Pousměju se a vyjdu z bytu.

„Ahoj.“ Usměje se na mě.

„Ahoj.“ Kývnu hlavou. Přiblíží se ke mně.

„Můžu?“ Zavrní. Pozvednu obočí.

„Co jestli můžeš?“ Pousměje se.

„Políbit tě. Můžu?“ Zavrní znovu. Kousnu se do rtu, než opatrně kývnu. Nahne se ke mně, přitáhne si mě do náruče a políbí takovým způsobem, že mám chuť všechno hodit za hlavu a vyspat se s ním. Mizera. Pustí mě za dobrých pět minut, kdy nám oběma dochází dech. Pak, aniž by mě pustil za pas, mě odvede před dům.

„Tak, kde je to tvé bistro?“ Nadhodí. Uculím se a nasměruju ho příslušným směrem. Rozejdu se tam jako první a Grey mě nepříliš nadšeně následuje. Nic si z toho nedělám. Po chvíli dojdeme na konec ulice, kde je fakt dobré bistro. Vejdeme dovnitř a posadíme se. Barman mě srdečně pozdraví. Aby taky ne, když jsem tu stálým hostem. Servírka k nám brzy dojde.

„Ahoj, André, dobrý večer.“ Pozdraví nás.

„Co to bude?“ Pousměju se.

„Ahoj, jako vždycky, Claro. A ty?“ Otočím se na Greye.

„Dejte mi to samé.“ Kývne na Claru. Zapíše si to.

„Dáš si pivo?“ Pousměju se.

„Jistě, jako vždycky.“ Kývne hlavou.

„Takže dvakrát?“ Podívá se na Greye. Odsouhlasí jí to. Servírka pak odejde a Grey se na mě podívá.

„Jak často sem chodíš?“ Prohodí. Pousměju se.

„Dost často. Když je tu Mark, tak téměř každý večer.“ Kývne a začneme si povídat. Pomalu zjišťuju, že se do něj zamilovávám stále víc a víc. Po chvíli nám donesou pití a za další chvíli i jídlo. Je to klasický velký burger s hranolkama. Grey se na mě ušklíbne, ale statečně se do jídla pustí. Já si to vychutnávám. Mají tu fakt výborný domácí burger. Spolu se najíme.

„Můžu se na něco zeptat?“ Nadhodím, když si vzpomenu na toho chlápka. Grey se usměje.

„Jistě, že můžeš.“ Napiju se piva.

„Odpoledne před mým bytem byl nějaký chlap.“ Nadhodím. Grey pozvedne obočí, ale mlčí.

„Ptal se, jestli jsem tvá nová hračka.“ Dokončím. Grey mlčí a dost dlouhou dobu. Už si myslím, že to přejde mlčením, když promluví.

„Promluvíme si doma, ano? Nechci to rozebírat na veřejnosti.“ Požádá tiše. Kývnu hlavou a nepitvám se v tom. Trochu si oddechne a dojí. Také dojím a servírku požádám o účet. Kývne hlavou a odnese prázdné talíře. Přijde s účtem a než stačím vytáhnout peníze, Grey jí zaplatí a nechá jí dost vysoké dýško. Zamračím se na něj. Ten prevít se zaculí a zvedne se. Také vstanu a vyjdu ven.

„Proč si to zaplatil?“ Grey mě obejme kolem pasu.

„Miláčku, budeme to rozebírat tady?“ Vyvléknu se z jeho náruče.

„Tohle jsme si nedomluvili, Greyi.“ Povzdechne si.

„Fajn, kino je kompletně v tvé režii.“ Ustoupí. Kývnu hlavou, otočím se na podpatku a odvedu ho ke kinu, které z hospůdky není nijak daleko. Koupím lístky, aniž bych se podíval, co vlastně dávají a jdeme dovnitř. Usadíme se na svá místa a po chvíli zhasnou světla. Nejdříve běží reklamy a pak začne film. Musím říct, že je fakt nudný. Po prvních deseti minutách se přistihnu, že jen zírám pod plátno a přemýšlím. O kom jiném, než o tom neštěstí vedle mě. O Greyovi. Celý film přemítám, jestli jsem udělal dobře, že jsem mu podlehl. Grey je ten typ člověka, co potřebuje mít všechno pod kontrolou. Na tohle já zvyklí nejsem. Bojím se, že mě zas bude osočovat, že jsem s ním pro peníze. Další rozchod s ním bych už nepřežil. Tenhle byl fakt drsný a sebral mě víc, než jsem předpokládal. Z myšlenek mě vytrhne až rozsvícení světel. Narovnám se a podívám se na Greye. Ten se na mě ušklíbne.

„Zlato, nic proti tvému vkusu, ale příště vybírám film já.“ Vstane. Pozvednu obočí.

„Neříkej, že ses nebavil. Mně se to líbilo.“ Zalžu. Skepticky se na mě podívá, ale taktně mlčí. Spolu vyjdeme z kina a Grey mě doprovodí k bytu.

„Moc se mi to líbilo.“ Usměje se na mě před dveřmi. Kývnu hlavou.

„Mě také.“ Uznám po chvíli. Zvedne ruku a pohladí mě po tváři, palcem sjede na mé rty a pohladí je.

„Můžu dál? Rád bych ti vysvětlil toho chlapa.“ Zašeptá. Lehce se zamračím.

„Ale nic nebudeš zkoušet.“ Kývne hlavou.

„Nic zkoušet nebudu, André.“ Otočím se tedy ke dveřím a odemknu je. Grey vejde za mnou a zavře dveře. Odvedu ho do obýváku a posadím se na pohovku. Grey se posadí ke mně a vezme za ruku.

„Jednou jsem ho odmítl. Od té doby pronásleduje každého, o koho projevím zájem. Nemůžu se ho zbavit. Ten chlap se mě systematicky snaží dostat.“ Stisknu mu ji.

„Proč si mi to už neřekl?“ Kousne se do rtu. Je to tak roztomilé, až mám chuť ho povalit tady a teď, a umilovat.

„Myslel jsem, že už se neobjeví. Dost dlouho se už nikde neukázal. Asi jsem se spletl. Omlouvám se.“ Zavrtím hlavou.

„Omlouvat se nemusíš. Nejsi neomylný.“ Klidně se na něj podívám. Pousměje se, nakloní se ke mně a jemně mě políbí. Oplatím mu polibek, než si uvědomím, co dělám a odtáhnu se od něj.

„Asi bys měl jít.“ Zašeptám. Bez námitek se zvedne a jde ke dveřím.

„Zamkni se, zlato. Nechci, aby se ti něco stalo.“ Usměje se a odejde. Za ním skutečně zamknu dveře. Pak se svléknu a dám si dlouhou sprchu, než konečně padnu do postele. Usnu ani nevím jak. Jenže můj spánek nemá zrovna dlouhého trvání. Asi kolem půl druhé se někdo začne vloupávat do bytu. Okamžitě popadnu telefon a zmáčknu rychlou volbu netušíc, že mám v rukou telefon od Greye. Okamžitě se mi ohlásí Troy. Zmateně mu řeknu, co se děje. Jen řekne do telefonu, že už jede a vypne hovor. Rychle hodím telefon na stolek a jdu si pro basebalovou pálku, kterou mám uloženou ve skříni. Trvá jim jen malou chvíli, než se dostanou ke mně do bytu. Opatrně vejdou. Skryju se za dveře do ložnice i s pálkou a mlčky čekám. Podle kroků poznám, že jsou dva. Jeden má o něco těžší a hlučnější kroky a druhý jsou tišší. Nejdříve vejdou do kuchyně spojené s obývákem. Něco tam očividně hledají, protože se tam dost zdrží. Pak se přesunou před dveře do ložnice. Napnu se. Každý můj nádech je v mích uších hlasitější, než stádo slonů, stejně jako tlukot srdce, které cítím až v krku. Dveře se pomalu otevřou a já sevřu pálku křečovitěji. Muži nejdříve přejdou k posteli. Počkám si, až jsou skutečně u postele, potichu našlapujíc se vykradu dveřmi ven a přeběhnu do obýváku, kde se skryju u pohovky. Díky bohu za to. Po chvíli vejde další muž již nepoužitelnými dveřmi. Zastaví se na prahu obýváku a poslouchá. Pak se vydá do ložnice. Trvá jen chvilku, než zaslechnu zvuky zápasu. Pak se ozve přidušený výkřik a je klid. Kousnu se do rtu. Co teď mám jako dělat? V tom do obýváku vejde jeden z nich a rozsvítí. Zamrkám náhlím návalem světla.

„Pane André?“ Ozve se hlas Troye. Oddechnu si a vstanu zpod pohovky. Troy ke mně přijde a prohlédne mě od hlavy k patě.

„Díky bohu, jste v pořádku. Pan Grey by mě nakrouhal do salátu, kdyby se Vám něco stalo.“ Zamumlá. Přikývnu a posadím se na pohovku.

„Co po mě zatraceně chtěli? Kdo to je?“ Podívám se na Troye.

„To nevím, pane, ale za chvíli je tu policie.“ Oznámí mi. Kývnu hlavou a opřu se.

„Díky, Troyi.“ Zamumlám unaveně.

„Hlavně nespěte.“ Požádá mě a po chvíli odběhne. Dovede policii, která si odvede ty dva vítečníky. V prvním poznám toho chlápka, co tu už jednou byl. Dost hnusně se na mě podívají, než je policisté odvedou dolů. Jeden se pak vrátí a vyslechne mě. Řeknu mu všechno popravdě tak, jak to bylo. Zapíše si to.

„Ráno přijďte podepsat protokol.“ Požádá mě. Slíbím mu to a on odejde. Troy se na mě pousměje.

„Jděte si lehnout, zůstanu tu.“ Poděkuju mu, ale raději si ustelu na pohovce, kde usnu. Probudí mě nějaká hádka před dveřmi. Zmateně se posadím a chvíli vzpomínám na to, proč jsem v obýváku. Pak vstanu, rychle se zkulturním a vyjdu před byt. Stojí tam můj syn, Troy a Grey.

„Co se děje?“ Nechápu ještě rozespalí. Mark se na mě otočí.

„Můžeš mi říct, co tu dělají?“ Zavrčí na mě. Zamrkám.

„Nejspíš stojí.“ Odtuším. Mark se zamračí ještě víc.

„Tati!“ Povzdechnu si.

„Nebudu dělat divadlo sousedům, už si ho udělal dost, nemyslíš?“ Zavrčím mu zpátky a otočím se zpět do bytu. Všichni tři jdou za mnou. Zavedu je do kuchyně a udělám snídani.

„Proč tu jsou?“ Uhodí na mě Mark.

„V noci mě navštívili zloději. Troy byl blízko a pomohl mi.“ Mark zamrká.

„To je celé?“ Protočím oči.

„Jasně, že ne. Celou noc jsme si to pak s nimi rozdával!“ Zavrčím podrážděně a značně ironicky. Mark zvedne ruce v obraně.

„Promiň, jen nejsem rád, že se tu tenhle ochomýtá kolem tebe.“ Povzdechne si a zabodne oči do Greye. Naleju si kávu a nekomentuju to. Grey se mlčky pustí do jídla a za celou tu dobu neřekne ani slovo. Což mi přijde divný.

„Stalo se něco, Greyi?“ Podívá se na mě a chvíli studuje mou tvář.

„Nejsem rád, že tu bydlíš. Může tě tu kdokoliv znovu přepadnout!“ Zavrčí.

„Greyi, tohle je můj domov.“ Usadím ho klidně.

„André, bojím se o tebe, copak to nedokážeš pochopit?“ Zavrčí. Vstanu.

„Dost! Jasně jsem ti řekl, že si nepřeju, aby ses angažoval! Přestaň mě nutit dělat věci, které já nechci! Souhlasil jsem s tvým návrhem, ale to je všechno. Nepřeju si, abys jakkoliv rozhodoval beze mě o věcech, do kterých ti nic není! Nejsi můj partner.“ Zavrčím. Nechám nedopitý hrnek na stole, odejdu se přiobléct do ložnice a odejdu z bytu. Zamířím naštvaně na nejbližší policejní stanici, kde podepíšu protokol, a cestou zpátky se stavím v zámečnictví a v kavárně, abych se najedl. Žaludek mi totiž zpívá serenádu. Při kávě se sám sebe ptám, proč se ke mně ten chlap vloupal. Nic nevzali. Očividně šli po mě, ale proč? Grey říkal, že ho pronásleduje. Je tomu skutečně tak? Neposlal ho Grey, aby mě vyděsil a dostal do situace, kde se už ve svém bytě nebudu cítit v bezpečí, a on mě pak mohl nalákat k sobě? Proč doslova říkal, že jsem Greyova hračka? Samé otázky bez odpovědí. Jediný, kdo mi ji může dát, jsou Grey a ten chlap, který je teď ve vězení za pokus o vloupání. Zapeklitá situace. Doufám, že mě k tomu chlapovi alespoň na chvíli pustí!