Můj svět fantazie

Za dveřmi stojí nějaký muž s deskami oblečený do nějakého stejnokroje nějaké firmy.

„Dobrý den, André Black?“ Kývnu hlavou.

„Ano, dobrý den, co si přejete?“ Muž se na mě usměje.

„Tady mi podepište formulář a klíčky jsou tady.“ Podává mi jak desky, tak nějaké klíčky. Zmateně otevřu úplně dveře a vezmu si podávané věci.

„Promiňte, ale já nic neobjednal.“ Muž pokrčí rameny.

„Je to objednávka na Vaše jméno.“ Podívám se do formuláře a podepíšu ho. Muž mi dá kopii a originál si nechá.

„Hezký den, pane.“ Popřeje mi a odejde. Dost zmateně za ním koukám.

„Kdo to byl, tati?“ Ozve se ospalý hlas za mnou. Otočím se na syna.

„Nějaký muž, dal mi tohle.“ Podám formulář Markovi. Začte se do něj a zalapá po dechu.

„Ty sis koupil nové auto? Ty tajmůstkáři.“

„Cože? Nic jsem si nekupoval.“ Zmateně nakrčím čelo. Marek mi vrátí formulář a ukáže na nějakou kolonku.

„Tohle je model Audi.“ Odtuší. Zavřu dveře, abychom nedělali sousedům divadlo, a s otevřenou pusou koukám na kolonku.

„To není možné. Vážně jsem si nic neobjednal.“ Hájím se. Marek se zamračí.

„Jedině, že by ho za tebe objednal a zaplatil ten všivák.“ Odtuší. Pokrčím rameny.

„Zeptám se ho, jak ho uvidím.“ Slíbím Markovi. Formulář si schovám a klíčky hodím do misky, kam vždycky dávám klíče. Pak se vydám zpátky do kuchyně, kde se posadím k prostřenému stolu. Mark za mnou po chvíli přijde a posadí se naproti mně. Oba si popřejeme dobrou chuť. Pustíme se do jídla. Pomalu dojím a počkám, až dojí i Mark.

„Tati, musím do školy. Uvidíme se o víkendu, jo?“ Usměju se na něj.

„Jasně, dej na sebe pozor.“ Kývne hlavou a s taškou do školy vyběhne z bytu. Povzdechnu si, když tu zůstanu sám. Uklidím po snídani a jdu se trochu zkulturnit. Poté vylezu z bytu. Zamknu za sebou a otočím se. V té chvíli narazím do široké hrudi Greye. Jeho ruce mě zachrání od pádu. Takže tím si mě přitáhne do náruče.

„V pořádku?“ Uculí se ten mizera.

„Jo, můžeš mě pustit.“ Odtuším suše.

„Ale musíš uznat, že v mé náruči se ti líbí.“ Zavrní.

„Greyi, pusť mě!“ Zavrčím. Povzdechne si, ale pustí mě.

„Co má znamenat to auto?“ Pozvednu obočí, když už konečně stojím v dostatečné vzdálenosti od něj.

„Musím se přeci postarat o to, abys měl čím jezdit za svou rodinou, zlato. Navíc za chvíli máš narozeniny. Ber to jako předčasný dárek a tohle sis u mě zapomněl.“ Podá mi špičkový noťas od Applu a dotykový telefon, který jsem nechal v jeho pokoji. Nevezmu si to.

„Ale no tak, André. Byl to dárek, nechci to zpátky. Prosím, vezmi si to.“ Podívá se na mě tak smutným pohledem, že si to s povzdechem od něj vezmu. Otočím se zpátky ke svému bytu a odemknu. Notebook položím v předsíni a znovu zamknu. Telefon si strčím do kapsy.

„Spokojený?“ Zavrčím. Usměje se na mě, ale stejně z něj cítím smutek.

„Ano.“ Znovu se ke mně přiblíží a vezme mě za ruku, kde mám ten zatracený prsten. Pohladí mě po ní.

„Kdyby byl nějaký problém, zavolej mi nebo Troyovi. Jsem rád, že ses ho nepokusil sundat. Alespoň takhle vím, že jsi v pořádku.“ Lehce mě políbí na tvář, pustí mou ruku a odejde. Na schodech se za mnou ještě otočí, než zmizí dole. Prsty si prohrábnu vlasy, pak si frustrovaně povzdechnu a jdu konečně do té práce. Vyjdu z domu a zarazím se. Před domem u chodníku stojí nádherné Audi RS 3 v nenápadné černé barvě. Prohlédnu si ho a raději pak utíkám do práce, abych nepřišel pozdě. Celou cestu přitom přemýšlím, co s tímhle autem budu dělat. Ale nejen s ním. Mám dát tomu mizerovi ještě šanci? Dokázal bych ho pak ještě opustit, kdyby mi vyčítal bůh ví co?

Povzdechnu si a vejdu do práce. Po zbytek dne už nad tím nepřemýšlím. Plně se ponořím do práce. Takhle to jde až do víkendu. Vždycky ráno stojí před mým bytem. Prohodí se mnou pár slov, ale netlačí na mě a nepokouší se mě políbit nebo tak něco. Moc mi tímhle tím nepomáhá. Spíš jsem zmatený a čím dál tím víc si uvědomuju, jak moc mě ranil. V pátek ráno to už nevydržím.

„Greyi, prosím nech toho.“ Ten mizera se na mě usměje.

„Čeho mám nechat, zlato?“ Zavrní.

„Tohohle. Nech mě prosím na pokoji, dej mi prostor.“ Požádám ho nakonec tiše. Vážně se na mě podívá, zvedne ruku a pohladí mě po tváři.

„Přijď v poledne do restaurace. Je kousek od tvé práce. Promluvíme si tam, ano?“ Kousnu se do rtu, ale nakonec kývnu.

„Dobře, přijdu, ale jen kvůli tomu, abys mi dal pokoj.“ Zavrčím, obejdu ho a odejdu. Nepokusí se mě zastavit. Jsem mu za to vděčný, protože pak bych se nedokázal soustředit ani na tu pitomou práci. Dojdu do kanceláře a pustím se do dalšího článku. Stejně co chvíli koukám na blikající kurzor a nejsem schopný napsat ani řádku. Zatracenej chlap. Tohle je jeho vina. Povzdechnu si a zkouším psát. Po dvou hodinách neúspěchu to raději zabalím, hodím šéfovi na stůl nějakou výmluvu a odejdu. Courám se po městě a přemýšlím. Včas ale dojdu do restaurace, kde se máme s Greyem sejít. Už tam na mě čeká. Posadím se naproti němu. Usměje se na mě.

„Nejdříve si objednáme, co říkáš?“ Přivřu oči.

„Nemám hlad.“ Odtuším. Povzdechne si.

„André, prosím. Nedělej scény.“ Vztekle se na něj podívám.

„Já že dělám scény? Dovol, abych ti připomněl, kdo udělal scénu naposledy.“ Zavrčím.

„Byla chyba sem chodit. Proč mě prostě nenecháš na pokoji. Nechci tě už ani vidět.“ Zavrčím a vstanu. Jeho ruka vystřelí dopředu a sevře tu mou.

„Omlouvám se, prosím posaď se. Nejdříve se najíme, ano?“ Toužebně se podívám k východu, ale nakonec kývnu a posadím se zpátky. Grey mi ruku pustí a tak si otevřu jídelní lístek. Vyberu si nakonec jen salát a zavřu ho. Grey ho ani neotevřel a celou dobu mě pozoruje. Zamračím se na něj. Chce něco říct, ale v tom přijde číšník.

„Máte vybráno?“ Grey kývne.

„Dám si specialitu podniku a ty?“ Otočí se na mě.

„Salát Caesar.“ Odpovím nepříliš nadšeně.

„A k pití?“

„Dám si vodu.“ Skočím Greyovi do odpovědi.

„Dvakrát.“ Objedná i sobě a zamračeně se na mě podívá. Číšník si to zapíše a odejde. Grey počká, až bude v dostatečné vzdálenosti, aby nás neslyšel.

„Chtěl jsem objednat víno.“ Podívá se na mě.

„Já ho nechci.“ Pokrčím rameny a nerozebírám to. Povzdechne si.

„Půjdeš se mnou na rande?“ Zeptá se mě nakonec. Zvednu hlavu, kterou jsem měl do teď sklopenou a hrál jsem si s prostíráním.

„Ne.“ Odpovím mu, aniž bych se nad tím zamyslel.

„Proč?“ Nakloní hlavu na stranu.

„Protože s tebou nechci chodit, nechci, abys mi kupoval nějaké dary, a nechci, abys mě kontaktoval.“ Zavrčím. V jeho očích je vidět bolest, než je sklopí ke stolu.

„Ty mi to neodpustíš, že.“ Zašeptá tiše. Nadechnu se, jak mě to zabolí.

„Dej mi čas.“ Zašeptám po chvíli stejně tiše. Přikývne a vzhlédne ke mně.

„Dám ti ho, kolik jen budeš chtít, jen mi dovol být u tebe.“ Požádá mě. Chvíli nad tím přemýšlím.

„A jak si to představuješ?“ Trochu se na mě usměje.

„Třeba každý pátek večeře a kino a každý den oběd?“ Nadhodí. Nevím, jestli toho náhodou nebudu za chvíli litovat, ale odsouhlasím mu to. Krásně se na mě usměje.

„Prosím tě, neříkej to svému synovi.“ Požádá mě nakonec. Kývnu hlavou, že mu to neřeknu. Víc říct nestihne. Donesou nám totiž jídlo a pití. Poděkuju číšníkovi a po dobré chuti se pustím do jídla. Grey také začne mlčky jíst. Při jídle oba mlčíme, ale není to takové to dusné a napjaté ticho. Tohle je příjemné. Po jídle se na mě usměje.

„Dáme si desert?“ Nadhodí. Vím, o co mu jde. Chce tenhle oběd protáhnout. Asi jsem masochista, protože mu na to kývnu. Tentokrát desert vybere sám a objedná ho. Po odchodu číšníka mi pak povídá, co se stalo v jeho firmě a tak za dobu, co jsme se neviděli. Mlčky ho poslouchám. Vlastně nevnímám slova. Vnímám jen jeho hlas. Až teď si vlastně přiznám, jak moc mi chyběl. Pohled přesunu k jeho rukám. Prsty co chvíli žmoulá prostírání. Je nervózní. Nejspíše se snaží, aby neudělal něco špatně. Abych neodešel. Donesou nám desert, a tak zmlkne, abychom si jej mohli sníst. Po desertu Grey zaplatí a oba odejdeme.

„Večer se pro tebe zastavím. Vyberu nějakou příjemnou restauraci, ano?“ Navrhne mi venku. Zavrtím hlavou.

„Ne, půjdeme do bistra kousek od mého bytu.“ Nakrčí ten svůj nosánek.

„Do bistra?“ Uculím se.

„Ano, námitky se nepřijímají.“ Pokrčím rameny a odejdu. Zřetelně v zádech cítím jeho pohled, ale neotočím se. Zajdu do kanceláře si pro nějakou práci a odejdu domů. Cestou si nakoupím a zapadnu do bytu. Před dveřmi do bytu se tam opírá nějaký chlapík. Pozvednu obočí.

„Přejete si?“ Odstrčí se od zdi a podívá se na mě.

„Tak ty jsi ta jeho nová hračka?“ Přejede mě pohledem.

„Netuším, o čem to mluvíte.“ Najednou se za mnou ozvou kroku a ze zadu ke mně přistoupí nějaký další muž.

„Přejete si?“ Ozve se hluboký hlas Troye, bodyguarda Greye. Muž se podívá za mě, pak se otočí a odchází. Bez jediného vysvětlení. Troy mě popostrčí ke dveřím mého bytu a pustí se za mužem. Pokrčím rameny, odemknu si a vejdu. Jakmile zaklapnou dveře, uslyším na chodbě přidušené nadávky. Zamračím se a opatrně vykouknu kukátkem. Troy na chodbě právě vleče toho chlapa ke schodům. Jakmile zmizí na nich, okamžitě přeběhnu k oknu. Odvleče ho do auta a nasedne za volant. Odjedou. Zamračeně si dojdu do kuchyně udělat kávu a přitom přemýšlím o tom, co řekl. Nová hračka? Cože? O čem to sakra mluvil? Stisknu si kořen nosu, jak mě začíná bolet hlava. Zaleju si kávu, převléknu se a zasednu k notebooku, abych napsal článek. Toho chlapa pustím z hlavy.