Můj svět fantazie

Upravím si kravatu a vezmu si ze stolu připravené otázky s diktafonem. Mám dnes rozhovor s jedním multimiliardářem. Momentálně teď vede nejúspěšnější reklamní firmu. Je také nejmladším multimiliardářem na světě. Aby taky ne, když je mu jen dvacet osm. Jmenuje se Grey Simons. Podle fotek je to fakt kus. Prvotřídní oblek šitý na míru zahaluje vypracovanou postavu. Na googlu píšou, že je o něco vyšší než já. O trochu delší hnědé vlasy, čokoládové oči a ty rty. Hm…dal bych si říct, kdyby ten chlap nebyl hetero. Jsem novinář a k tomu gay. Mám to ale pech. Zaparkuji před vysokou budovou, kde sídlí jeho firma, a vystoupím. Zaplatím parkovné. Pak se vydám do budovy. Na recepci mě zastaví ochranka.

„Jsem André Black. Novinář.“ Ukážu ochrance svůj průkaz.

„Mám zde sjednaný rozhovor s panem Simonsem.“ Ochranka si to ověří a pak mě pustí. Jeden z nich jde se mnou až k jeho kanceláři do posledního patra, kde mě ohlásí sekretářka a vpustí mě dál. Vejdu dovnitř a zastavím se na prahu. On stojí u okna. Jakmile se otevřou dveře, otočí se ke mně a mě tím vyrazí dech. Musím polknout, abych odstranil ten knedlík v krku. Na živo je ještě nádhernější než na fotce. Prohlédne si mě. Nejsem nijak zázračný. Jsem menší než on, což jsem už říkal, delší kaštanově hnědé vlasy mám stažené do culíku, hnědé oříškové oči a malý nosík. Mimochodem na svou postavu jsem náležitě hrdý, taky jsem na ní dřel, co to šlo. Mám ji vypracovanou a také potetovanou.

„Dobrý den.“ Promluví melodickým barytonem. Odkašlu si.

„Dobrý den, pane Simonsi.“ Pozdravím ho.

„Jsem André Black, novinář.“ Kývne.

„Jistě, pojďte dál a posaďte se.“ Ukáže na dvě křesílka se stolkem kousek od jeho stolu. Přejdu tam a posadím se. Rozepnu si sako, abych se mohl pohodlněji posadit, a tím odhalím bělostnou košili, co mám pod ním. Připravím si diktafon a zápisník s otázkami a jeho životopisem.

„Pro jaké noviny jste říkal, že to píšete?“ Položí mi otázku. Přesune se od okna před svůj stůl a opře se o něj.

„Jsem z revue měsíčníku. Děláme teď rozhovory s deseti nejúspěšnějšími muži Ameriky, pane.“ Odpovím mu. Přikývne.

„Tak se ptejte.“ Pobídne mě.

„Jistě. Na čem si myslíte, že závisí Váš úspěch?“ Položím mu první otázku. Rozsáhle mi odpoví. Musím říct, že ho ani pořádně neposlouchám. Jeho hlas je jako afrodiziakum a já se přistihnu, že spíš pozoruji jeho ruce a rty, jak se hýbají, a přitom myslím na to, jak ho mám v posteli. V duchu zaúpím, ale ani okřikování moc nepomůže. Jeho hlas najednou zmlkne a já se mu podívám do očí. Pozvedne obočí. Odkašlu si.

„Nikdy jste nebyl viděn s žádnou ženou. Máte přítelkyni nebo manželku. Anebo jste gay?“ Zaútočím na jeho osobní život.

„Myslím, že jste se přišel ptát na mou kariéru nebo jste snad z bulvárního plátku?“ Pozvedne své pěstované obočí. V duchu nad tím zaúpím.

„Jistě, ale čtenáře by to zajímalo, pane. A cožpak kariéra nejde ruku v ruce s osobním životem?“ Najednou se odlepí od stolu a posadí se naproti do křesílka. Opřu se, abych mezi námi vytvořil větší mezeru. Ale moc to nepomůže. Stále musím myslet na ty jeho ruce a rty. Uculí se. Nejspíš si všiml, jak se mi potí ruce, mám zrychlený dech a trochu se mi třese hlas. Povolím si nenápadně kravatu. Jeho úsměv se ještě rozšíří a doslova mě skenuje pohledem. Polknu.

„A co vy? Máte přítelkyni?“ Položí mi otázku. Pozvednu obočí.

„Pokud byste si mě vygooglil, tak jsem se před dvěma lety přiznal, že jsem gay, pane.“ Odpovím mu suše.

„Och, jistě. Vyhodili Vás za to z Timesů a pak ještě z několika dalších novin, že?“ Pozvednu obočí. Kam tím kruci míří?

„Nechápu, o co Vám jde, ale děkuji Vám za rozhovor.“ Vstanu.

„Nemám přítelkyni a ne, nejsem gay, jsem totiž bisexuál. Nezajímá mě pohlaví.“ Odpoví mi na předchozí otázku. Nerozhodí mě to.

„Děkuji za rozhovor. Přeji příjemný den, pane Simonsi.“ Rozloučím se s ním a otočím se k odchodu. Ani nezaregistruji, kdy vstal, ale bylo to tak rychlé, že mě najednou držel za ruku a otočil si mě k sobě.

„Co to děláte?“ Zamračím se. Jsem menší než on, takže si se mnou ve finále může dělat, co chce, i když jsem také dost silný, on je prostě silnější.

„To, co zrovna chci.“ Zašeptá a políbí mě. Rozevřu oči dokořán a zalapám po dechu. On toho samozřejmě využije a vnikne mi do úst jazykem. Začne je plenit tak náruživě až tiše zasténám. Odtrhne se ode mě po několika minutách. Zrychleně dýchám, mám zrůžovělé tváře a oči veliké jako dva tenisáky. Zrovna mě políbil ten nejvíc sexy a nejvíc bohatý chlap na světě. Udělám tu největší hloupost ve svém životě. Dám mu pořádnou facku, až to mlaskne.

„Jestli si myslíte, že si mě můžete koupit nebo něco takového, tak to jste na omylu.“ Zasyčím vztekle a odejdu z jeho kanceláře. Svůj úprk zastavím až v autě, opřu se do sedadla a vydýchávám se. Rukou si podvědomě přejedu přes rty. Líbat tedy umí, to musím uznat. Povzdechnu si a vyjedu domů. Do kanceláře přijedu až druhý den ráno. Celou noc jsem musel myslet na ten žhavý polibek. Moc jsem se nevyspal. Ještě štěstí, že dneska nemám žádnou schůzku. Takže jsem v džínách, které zažili už lepší časy, tričku s nápisem své oblíbené metalové kapely a krátké černé kožené bundě. Kývnu na kolegy a zapadnu do svého kanclu, kde se pustím do práce. Občas vyřídím nějaký ten hovor nebo pochůzku. Na oběd si skočím vedle do bufetu a v pět jdu domů. Takhle to jde ještě několik dnů, než si mě k sobě zavolá šéf.

„Děje se něco? Článek jsem ti včera poslal, šéfe.“ Kývne.

„Vím a je fakt dobrý. Volala mi sekretářka pana Simonse.“ Nakousne důvod, proč jsem u něj v kanceláři. Pozvednu obočí.

„A?“ Povzdechne si.

„Chce, abys ho doprovodil do New Yorku. Veškeré výdaje ti zaplatí.“ Zmateně se na něj podívám a posadím se na židli, co tu má před stolem.

„To nechápu. My přece nejsme bulvár, jsme obchodní časopis.“ Kývne.

„Jo, to jsem také říkal. Prý to bude přínosné pro náš časopis. Chce nás finančně podporovat, ale jen když pojedeš a budeš mu k ruce.“ Zatrne ve mně.

„Cože?“

„Chce, abys mu byl kdykoliv k ruce. Nevím, o co mu jde, ale uděláš to, už kvůli našemu ubohému rozpočtu.“ Nařídí mi. Polknu.

„To chceš říct, že mi nařizuješ, abych byl jeho prodejná děvka?“ Nevěřím vlastním uším. Stiskne si kořen nosu.

„Takhle jsem to nemyslel a ty to víš, André. Ale když projeví zájem o takový časopis, jako jsme my, někdo jako je Simons, tak mu splníš na, co jen ukáže.“ Povzdechnu si.

„Takže vlastně ani nemám na vybranou, že.“ Uculí se a kývne.

„Kdy se jede do toho New Yorku?“ Rezignuji.

„Zítra.“ Odpoví mi a podá mi veškeré podklady a informace. Vezmu si to a odejdu do své kanceláře, kde se sbalím a odjedu domů. Nemá cenu tam už zůstávat. Druhý den i s taškou odjedu na letiště, kde už stojí ochranka s mým jménem na cedulce. Přejdu k nim a ukážu jim svůj průkaz. Prohlédnou si mě od hlavy k patě a obráceně. Není se co divit. Mám na sobě kecky, své nejlepší roztrhané džíny, černé tričko s metalovou skupinou a koženou černou bundu. Vypadám jako vysokoškolák ač už mi je přes třicet.

„Děje se něco, pánové?“ Zavrtí hlavou a odvedou mě k soukromému letadlu. Tam už stojí sám Grey a čeká na nás. Přejede mě pohledem jako ochranka a nelibě se zamračí.

„Máte nějaký problém, pane Simonsi?“ Pozvednu obočí.

„To jste si nemohl obléct něco lepšího?“ Prohlédnu se.

„Ale já mám své nejlepší oblečení na sobě. Víte, kolik času mě stálo sehnat takhle roztrhaný džíny? A to triko jsem vybíral s láskou.“ Uculím se na něj. Jeho pohled ještě víc potemní, ale už nic neříká a naznačí mi, abych nastoupil. Donutí mě jít před ním. Jen si povzdechnu, ale nastoupím do luxusního letadla. Posadí mě naproti sobě a celou dobu mě skenuje pohledem. Nijak mě to nerozhodí a pohled mu oplácím, dokud mi nezazvoní telefon. Povzdechnu si, vylovím ho z kapsy a podívám se, kdo mi volá. No jo, Mark. Můj syn. Zvednu mu to.

„Ahoj, zlato.“ Oslovím ho jako vždycky a Grey naproti mně se zamračí.

„Jasně, že jsem na náš víkend nezapomněl, je to už zaplacené, pamatuješ?“ Pousměju se.

„Jak jinak, tvá matka zase reje? Prosím tě, uklidni se. V pátek tě vyzvednu a užijeme si to. Dobře, hezky se uč, Marku, ahoj.“ Vypnu hovor. Uklidím telefon zpátky. Grey mě pořád pozoruje.

„Kdo to byl?“ Promluví tiše. Tak tiše, že mám chuť dát mu vše, co mám, a zdrhnout. Je jako číhající šelma.

„Můj syn, pane Simonsi. A zpovídat se Vám nemusím.“ Odtuším. Po chvíli se otočí a vytáhne svůj noťas. Pustí se do práce. Pokrčím rameny, pohodlněji se usadím a usnu. V noci jsem toho moc nenaspal, pořád jsem musel myslet na to, co po mě sakra chce.