Můj svět fantazie

Právě je 24. prosince a já šílím z Erika. Už od rána je na větvi z toho, že jsou Vánoce. Minulý týden mě málem praštil po hlavě vařečkou, protože jsem mu řekl, že za prvé nic nechci a za druhé stejně je neslavím. Strnul v půlce kroku, otočil se ke mně s tak děsivým pohledem, že se kde jaký duch a démon mohl jít zahrabat a oznámil mi, že jestli je nebudu letos slavit, tak mě vlastnoručně zabije. A ten zrádce Samael se mě nezastal. Jen fňuknu a radši jdu dozdobit dům. Samael se s radostí vrhne na všechny práce, které mu Erik řekne. Taky to jsou jeho první Vánoce mezi námi.

Zavrtím hlavou a pustím se do ozdob. Zrovna věším ty hrozný žárovičky, když se objeví nějaké auto. Vzhlédnu a pohledem ho vyprovázím, jestli náhodou nejede k nám. Nejdříve projede kolem mého domu, ale po pár metrech se zastaví a zacouvá k nám. Z auta vyleze docela pohledný mladík.

„Dobrý den, můžu se zeptat, kde tu bydlí lovec duchů?“ Pozvednu obočí.

„To se zeptat můžete, záleží na tom, na co to chcete vědět.“ Odtuším.

„Potřeboval bych pomoct s duchem.“ Přizná nešťastně.

„Tak pojďte dovnitř. Jen to dověsím a budu se Vám věnovat.“ Povzdechnu si. Překvapeně zamrká, ale zajistí auto a vejde dovnitř. Dokonce mi pomůže s těmi hroznými žárovkami.

Doděláme to po hodině. Poděkuju mu a odvedu ho dovnitř.

„Dáte si čaj nebo kávu?“

„Čaj prosím.“ Usměje se. Kývnu a odvedu ho do obýváku a jdu udělat čaj.

„Kdo to je, Sime?“ Zamračí se na mě Erik.

„Klient.“ Odtuším a odnesu hotové čaje do obýváku. Uslyším jen Erikovo povzdechnutí. Já mu říkal, že Vánoce kruci neslavím. Zavrčím si v duchu. Opatrně postavím čaje na stolek a posadím se.

„Tak o co jde?“ Nejdřív se napije čaje a pak spustí.

„Víte, všechno začalo před rokem autonehodou. Zemřel při ní můj bratr, dvojče. Každý jsme už měli své rodiny, ale pořád to bylo mé dvojče.“ Jen kývnu, že poslouchám. Zhluboka se nadechne.

„Začal jsem ho vídat před týdnem. Ale vídal jsem ho jen já, takže jsem to moc neřešil až do teď. On začal napadat mou dceru! Za života nikdy takový nebyl, proč to dělá?“ Smutně se na mě podívá. Jen si povzdechnu.

„A ukazuje se stále jen Vám?“ Kývne.

„Má rodina ho nevidí, myslí si, že moc piju a pak mám halucinace, ale já jsem se alkoholu od jeho nehody nedotkl. Prostě mám vůči němu averzi.“

„Chápu.“ Kývnu a napiju se čaje.

„Pomůžete mi?“ Pousměju se.

„Jistěže ano. Kde bydlíte?“

„Kousek od vás. Je to asi deset kilometrů.“ Přizná. Kývnu a zapíšu si to.

„Teď se Vás zeptám a bude to znít dost blbě.“ Upozorním ho.

„Ptejte se.“ Kývne.

„A víte určitě, že je mrtví? Dvojčata většinou umírají rok po sobě, protože bez sebe nemůžou žít.“ Strnule se na mě dívá.

„Ale proč by nás jinak strašil? To, že je mrtví mi oznámili rodiče.“ Tiše dodá.

„To, že vás straší, neznamená nutně, že je mrtví. Může být klidně i jen v kómatu a chybí mu něco, co mu můžete dát jen Vy jako jeho dvojče.“ Osvětlím mu.

„Je fakt, že neproběhl pohřeb.“ Potichu přizná.

„Co budeme dělat?“ Podívá se na mě se zoufalou prosbou v očích. Usměju se na něj.

„Pojedeme nejdřív k Vám si s ním promluvit. Potřebujeme vědět, ve které je nemocnici.“ Přikývne a stoupne si.

„Tak na co čekáte? Jdeme!“ Podívám se na kluky ve dveřích. Hlavně na zklamaného Erika.

„Pojedete taky? Klidně můžete zůstat doma.“ Erik se kousne do rtu.

„Vážně by ti to nevadilo?“ Pousměju se.

„Ne, Eriku. Však se za pár hodin vrátím.“ Kývne.

„Tak já zůstanu doma.“ Podívám se na Samaela. Ten se nerozhodně dívá ze mě na Erika. Je vidět, že by jel nejradši se mnou, ale nechce ho nechávat samotného doma. Vyřeším to za něj.

„Tak já jedu. Hlavně tu nepodpalte dům.“ Uchichtnu se, vezmu si vybavení a odjedu za klientem svým autem. V zrcátku vidím, jak mi oba mávají. Pousměju se. Dojedeme do další vesnice a jedu za ním až k jeho domu. Je to docela hezká novostavba s velkou zahradou. Zaparkuju vedle něho a vystoupím. Jasně cítím v zádech pohledy od sousedů. Podívám se na klienta, který se rozejde k domu. Vezmu si nějaké věci z auta a jdu za ním. Zavede mě k hlavnímu vchodu, který odemkne. Vejdeme dovnitř a já se rozhlédnu kolem sebe. Mají to tady moc hezky zařízené. Není to nic přeplácaného, ale vzdušně a vkusně.

„Miláčku, jsme tady.“ Nakoukne do jedné místnosti. Z ní vyjde moc hezká žena. „Dobrý den.“ Pozdravím.

„Dobrý den, Miki, říkala jsem ti, že je nemáš otravovat o svátky.“ Vyčiní svému muži.

„To je v pořádku, paní. Pro nás svátky neexistují.“ Pokrčím rameny.

„Och, jak to?“ Podívá se na mě zvědavě.

„Kdyby to nebyl Váš manžel, tak zavolá někdo jiný.“ Pokrčím rameny a jen to dořeknu, už mi zvoní telefon.

„Aha.“ Kývne. Pousměju se a vezmu ho.

„Ahoj, Sime, tady Lukáš.“ Pozvednu obočí.

„Ahoj, Luky, co se děje a proč voláš z neznámého čísla?“

„Promiň, rarach mi rozbil telefon a pamatuju si číslo jen na tebe.“ Přizná.

„Chceš mi říct, že jsi šel na raracha samotnej?“ Ujistím se.

„Jo, museli jsme se rozdělit, kluci jeli na vánočního démona.“

„Už zase? Ten si nedá pokoj. Co potřebuješ?“

„Jo, to nedá, prý je to jediný čas, kdy nám všechno může zkazit. Potřeboval bych vyzvednout.“

„Aha, dobře, zavolám Markovi.“

„Díky, Sime, máš to u mě.“ Usměju se, rozloučím se s ním a zavěsím. Vzápětí vytočím číslo na Marka.

„Kruci, Sime, musíš mi teď volat? Nemůžu se dovolat na Lukáše!“ Protočím oči, celej Marek.

„Jasně, že ti musím volat. Máte vyzvednout Lukáše. Rarach mu rozbil telefon.“ Úplně slyším, jak mu spadl kámen ze srdce.

„Díky bohu. Už tam jedeme, díky, Sime.“

„No máš za co.“ Ujistím ho a vypnu telefon. Manželé se na mě podívají. Usměju se na ně.

„Tak kdepak máte to strašidlo?“ Pán ukáže za mě. Otočím se a pozvednu obočí. Na schodech, kterých jsem si při vstupu nevšiml, sedí muž na první pohled stejný jako ten, co mě najal. Vážně to jsou jednovaječná dvojčata. Zapnu přístroj na komunikaci s duchy, protože tu není Erik, a nasadím si sluchátka s mikrofonem. Duch okamžitě začne mluvit takovou rychlostí, že mu není rozumět.

„Zpomal, nerozumím ti ani slovo!“ Nařídím mu. Zamračí se na mě.

„Řekni mému povedenému bratříčkovi, že jestli nepohne prdelí a nedojede do Motole, dát mi krev, tak zemřu!“

„Takže mrtví nejsi?“ Ujistím se. Zavrtí hlavou.

„Ještě ne, ale rodiče se zásadně zasadili o to, abych byl.“

„Jak?“ Pozvednu obočí.

„Řekli bráchovi, že jsem zemřel, což není pravda. Nenávidí mě.“ Odtuší.

„To je zajímavé. Ale to si vyřešíte, až budeš mezi živími.“ Usměju se a sundám si sluchátka. Oba manželé se na mě podívají s otázkou v očích.

„Je v Motole v kómatu, potřebuje Vaši krev, zřejmě tam máte nějakou anomálii, která je u jednovaječných dvojčat běžná.“ Osvětlím jim to. Oddechne si.

„Ihned tam zajedu.“ Zvedne se. Zavrtím hlavou.

„Jsou Vánoce, pokud vím. Zajeďte tam až zítra.“ Přikývne.

„Však se nebojte a s rodiči si to vyřídím.“ Zavrčí. Jen se pousměju, rozloučím se s nimi a odjedu. Vydám se zpátky domů. Doufám, že už nikdo nebude otravovat. Jsem pět kilometrů od svého domu, když mi najednou přestane jet auto. Zaúpím a vylezu z něj, abych se podíval, co se děje. Nestačím ani otevřít kapotu, když se citelněji ochladí a objeví se zlatavá záře. Povzdechnu si a otevřu kapotu. Vedle mě se objeví několik andělů.

„Čemu vděčím za Vaši návštěvu, pánové?“ Odtuším a dál se dívám do motoru. „Proč si souhlasil se Samaelem? Mohl si přece žít jen s Erikem.“ Ozve se jeden z nich. Podívám se na ně.

„Protože by zabil Erika, idioti. Radši oba než ani jeden.“ Zavrčím. Vyměním svíčku na motoru a zaklapnu kapotu.

„Sbohem.“ Zavrčím a chci se vrátit do auta, když zjistím, že prostě nejde otevřít. Otočím se na anděly a probodnu je pohledem. Usmějí se na mě.

„Veselé Vánoce, lovče.“

„Veselé Vánoce.“ Zavrčím se sebezapřením. Jeden mávne rukou a zmizí ve zlaté záři. Povzdechnu si a nastoupím do auto a odjedu domů. Jakmile přijdu domů, oba se na mě sesypou a kontrolují, jestli jsem v pořádku. Protočím oči.

„Nic mi není.“

„Tak proč z tebe cítím anděly.“ Zavrčí Samael.

„Protože chtěli pokec.“ Odtuším ne příliš nadšeně, takže od dalšího výslechu upustí. Vyndám vybavení z auta, uklidím ho na místo a jdu pomoct těm dvoum s přípravou. Mají všechno hotové kromě stromečku. Usměju se a pomáhám jim ho nazdobit. Potom si sedneme do obýváku a povídáme si, dokud není čas začít dělat večeři. Pomáhám jim, jak jen můžu. Potom se jdeme připravit. Ve chvíli, kdy sejdu dolů, dám své dárky pro ně pod stromeček. Erik večeři sní tak rychle, že se obávám, že ani neví, co jedl. Zavrtím hlavou a také pomalu dojím. Samael se s tím courá, co nejdéle, aby Erika popíchl. Jen pobaveně zavrtím hlavou. Za to Erik skřípe zuby, ale nic neřekne. Usměju se a po jídle jdeme ke stromku. Ještě udělám čaje a donesu to do obýváku. Erik se nadšeně vrhne ke stromku a začne rozdávat dárky. Ty své rozbaluje s nadšením dítěte. Přistihnu se, že se tomu usmívám jako blbec. Takovou Vánoční pohodu jsem ještě nezažil. Možná jen, když jsem byl malý s rodiči. S úsměvem také začnu rozbalovat dárky. Spolu si užijeme pohodový večer a do postele se dostane až pozdě v noci. Teď jsem rád, že jsem to Erikovi nevymluvil.