Můj svět fantazie

 Rok 1543 Morava

Mlčky jsme jeli ve voze z kostela. Smutně jsem se dívala před sebe, protože ten, koho jsem si brala, nebyl můj milovaný. Marně jsem prosila otce, ať mi dovolí si vzít svého milovaného. Nepovolil. Smutně se pousměju. Podívám se na ubíhající krajinu. Cítím ji. Tichou smrt, co se plíží mezi stromy. I když se mi zavírají oči a srdce mám sevřené žalem a bolestí, vidím její stín. Pohybuje se mezi stromy v místech, kudy projíždí svatební kočár. Sem tam se mihne v trávě, nebo jako zdatný stopař obratně kličkuje před pátravými pohledy svatebních hostů. Je všude, kam oko dohlédne. Ovíjí se kolem kmenů starých stromů, vznáší se nad bažinami jako mlhavý přízrak a doprovází ji neživé ticho.

Kočár kodrcá na kamenité cestě a nikdo nemluví. Smutně sklopím oči a jen občas zaznamenám její přítomnost. Cesta bude dlouhá, delší než by si kdokoliv pomyslel. Napovídá mi to šestý smysl a tuším, že se nemýlím. Smutné je milování, pokud mu není přáno. Bude to svatba převeliká a bohatá, jak se na sedlákovu dceru patří. Spojení dvou bohatých rodin, jejich majetků a pozemků. Z mého lůna se za čas zrodí nový, ještě mocnější klan. Zimomřivě se otřesu a přitáhnu si plášť blíže k tělu. Ochladilo se. Blíží se zima a dny jsou čím dál studenější. Ten chlad cítím až v morku kostí a začínám se opravdu třást. „Není ti zima?“ Marek, můj ženich, mi podává teplý pléd. Mlčky a s chladnou zdvořilostí ho přijmu, aniž bych se na něj podívala. Proč bych to také dělala. Viděla jsem ho třikrát o námluvách a ani trochu se mi nelíbil. Ostatně to už jsem říkala i otci. Stejně mi nedovolil vzít si mého milovaného Michala.

Vím, že jsem dnes krásná. Krásnější být už nemůžu. A přitom mě to ani trochu netěší. Pohledem kloužu po kmenech stromů a hledám smrt, která je mi neustále v patách. Možná kdybych seskočila z kočáru a vrhla se do nitra lesa, dostihnou ji. Když by se mi, ale podařilo dostat se k bažinám, měla bych šanci uniknout. Mohla bych skočit přímo do jejího středu a dívat se, jak všichni křičí a prosí za můj mladý život. Jenomže ráj není nakloněný sebevrahům a budu potrestána už jenom za tohle rouhání. Bůh slyší i myšlenky. Je totiž všude – stejně jako smrt.

Oklepu se a zadívám se do podlahy kočáru. Svého Michala jsem poznala, když ho otec  přivezl na náš statek. Kurýroval se u nás několik týdnů z ošklivého přepadení lupičů. Všiml si mě, když jsem ho ošetřovala. Nebyla jsem mu lhostejná a stejně tak nebyl ani on lhostejný mě. Začala mezi námi vznikat osudová láska. Smutně se pousměju a zbystřím, když kočí zastaví koně.

Zvědavě natáhnu hlavu, abych se podívala, co se děje. Slunce pableskuje mezi stromy a v jeho paprscích víří prachy. Ještě pořád je časné dopoledne, ale tady, v hlubinách lesa, je jiný svět. Jakoby tu neexistoval čas. Všechno je tak zvláštně potemnělé, tiché a mrtvé. Vykloním hlavu a oči rozšířím úžasem. Uprostřed cesty leží tělo. Tvář má obrácenou k zemi a dlouhé černé vlasy mu splývají po zádech. Je mohutné konstrukce a má na sobě plášť. Mlčky sleduju, jak kočí opatrně slézá z kozlíku a rozrušeně šermuje rukama. Nevnímám, co říká, jsem příliš fascinována přítomností smrti. Působí na mě jako afrodiziakum – opium, které mě má vysvobodit a zároveň zatratit. Cítím její vůni smíšenou s vůní lesa. Zdá se mi, že se koruny stromů trochu víc naklánějí, obloha potemněla a všechno se ztrácí v mlze. Ještě spatřím, jak se kočí těžkopádně kácí k zemi. Tvář má otočenou ke mně a můžu tak sledovat, jak se jeho výraz mění v křečovitou masku. Jako zdálky slyším křik a nářek, třeskot zbraní a křik mých příbuzných. Nozdry se mi pomalu plní pachem střelného prachu, smíchaného s krví. Za chvíli je už ale všemu konce. Jako pokosená stébla leží celá svatba v tratolišti krve. Smrt přišla rychle a ani tolik nebolela. Než se mi pohled rozostří, spatřím před svým obličejem tvář svého milovaného. Cítím jeho polibek na rtech, ale říct mu to už nemůžu.

Vykřiknu a držím v rukou svou milovanou. Jakmile jsem zjistil, že ten hrozný sedlák mě oklamal a jen mě lstí poslal do světa se slibem, že když vydělám dost peněz, dá mi ji za ženu, a přitom rok připravoval její svatbu s někým jiným, najal jsem si hajného a vyzbrojený jsem čekal na svatební pochod. Zemřít měli všichni kromě mé milované. Tu měli nechat celou, abych si ji mohl vzít za manželku. Bohužel ji zabili také. Opatrně ji pustím a namířím na hajného. Snaží se utéct, ale není mu to nic platné. Zabiju ho. Potom, s pohledem na tvář své milované, obrátím zbraň i proti sobě. Doufám, že se v jiném životě setkáme a budeme tentokrát spolu.

Zdroj: Prokletá místa Čech a Moravy; Veronika Rubínková; nakladatelství PLOT, vydání první; str. 195-204 Mrtvá nevěsta od Devíti křížů