Můj svět fantazie

Tentokrát ani nedojedeme domů a už mi zvoní telefon. Opatrně zajedu ke krajnici a zvednu ho.

„Prosím?“

„Mluvím s lovcem duchů?“ Ozve se ve sluchátku.

„Záleží na tom, kdo se ptá.“ Odtuším klidně. Chvíli je ticho.

„Jeďte do Jihlavy, do podzemí, něco tam zabíjí lidi.“ Ozve se, když už to chci položit, a zavěsí. Oddálím si telefon od ucha a zavrtím hlavou. „Kdo to byl?“ Zeptá se Erik. Pokrčím rameny.

„To nevím, ale chce, abychom jeli do Jihlavy.“

„Co tam?“ Podiví se.

„Prý tam v podzemí někdo vraždí.“ Erik se ušklíbne.

„Jak jinak, není to spíš člověk?“ Zavrtím hlavou.

„Ne, neřekl někdo, ale něco, Eriku a mám takový pocit, že až tam dojedeme, tak se to dozvíme.“ Erik se zamyslí a pak kývne.

„Také mám ten pocit. Tak jedeme, ale cestou se někde zastavíme. Mám hlad jako vlk.“ Zašklebím se na něj.

„To nejsi sám. Snědl bych celou krávu na posezení a ještě bych si přidal.“ Zasměje se a já znovu vyjedu. Tentokrát směr Jihlava. Trvá dvě a půl hodiny než tam dojedeme. Cestou jsme se stavěli na jídlo, proto tak dlouho. Najdu nějaký hotel a ubytujeme se zatím na jednu noc. Odnesu naše tašky s oblečením do pokoje, zamknu ho a vyjdeme před hotel.

„Tak co teď?“ Zeptá se Erik. Trochu se usměju.

„Uděláme menší průzkum.“ Zmateně se na mě podívá, ale vydá se za mnou, když se rozejdu. Zamířím rovnou do podzemních chodeb, které jsou přístupné veřejnosti. Cestou se jako správní turisté zastavíme v informačním centru, kde nás nasměrují. Mrknu na Erika a vydáme se správným směrem. Dojdeme ke vchodu do podzemí a zaplatíme vstupné. Počkáme na prohlídku a jdeme za průvodcem. Dost poutavě nám vypráví historii chodeb a vede nás pro veřejnost přístupnou částí. „Chodby jsou dlouhé 50 000 m². Jistě jste už slyšeli o jedné naší chodbě. Hlavně tedy ti, kdo se zajímají o nadpřirozeno. Chodba se jmenuje ‚Svítivka‘. Na svatojánské noci z 23. na 24. června 1997 zde natáčeli i reportáž o ní. Novinář prý zde zachytil velice znepokojující stín zlověstně vyhlížející postavy se zvednutou paží, tenkým krkem a zvláštními vlasy. Novinář sám tu přespal celkem čtyřikrát. Bohužel se nikdy nepodařilo zjistit, co byla zač. Tuto postavu natočil ve výklenku oné „Svítivky“. My tam bohužel nepůjdeme. Od minulého měsíce je zavřená. Stala se tam nehoda.“ Dokončí vyprávění omluvně a odvede nás zpátky. S Erikem se podíváme na sebe a venku jdu přímo do kanceláře. Erik samozřejmě jde se mnou. Mlčky dojdeme k řediteli a zaklepu.

„Dále.“ Ozve se. Vejdeme dovnitř. Za stolem sedí starší muž, kolem padesáti let. Má prošedivělé na krátko ostříhané vlasy, hnědé oči a malý nosík.

„Dobrý den.“ Pozdravíme ho oba.

„Dobrý den, přejete si?“ Pozvedne obočí.

„Ano, rádi bychom v podzemních chodbách přenocovali.“ Zamračí se. „To nemyslíte vážně?“

„Myslíme, jsme lovci duchů.“ Klidně mu osvětlím.

„Aha, a proč naše podzemí?“ Zajímá se.

„Protože nám někdo volal, že tu umírají lidé.“ Usměju se na něj. Zachmuří se.

„Dobře, povolím vám to. Ale náš průvodce tam bude s vámi a budete mít sebou i policistu.“ Podíváme se s Erikem na sebe. Vidím, jak mu šrotují kolečka v hlavě.

„Bez nich nás tam nepustíte?“ Zeptá se jen tak pro jistotu.

„Ne.“ Potvrdí mu to ředitel. Povzdechne si a pak kývne.

„Dobře, ať si sebou vezmou křížek.“ Doporučím mu.

„A ať jsou v osm u vchodu.“ Ještě dodám a jdeme pryč. Vrátíme se pomalu do hotelu a začneme kontrolovat vybavení.

„Myslíš, že tam je opravdu duch?“ Zeptá se najednou Erik. Kývnu. „Jo, ten stín se mi nelíbí a hlavně, proč začal vraždit až teď.“ Zamračím se.

„Je možné, aby vraždil někdo, kdo tam nedávno zemřel?“ Zamyslí se. Mlčky pokrčím rameny.

„Možné je všechno. Ty chodby musí mít několik vstupů. Nebo někdo šel tímhle. Nejsou moc dobře zabezpečené.“ Erik přikývne, že rozumí a dokontroluje techniku.

„Co teď?“

„Naložíme to zpátky do auta.“ Vezmu několik tašek a odnesu to do auta. Erik mi pomůže, takže se nemusím vracet.

„Jak ti je?“ Otočím se na něj. Lehce pokrčí rameny.

„Bylo i líp.“ Chápavě se na něj podívám.

„Jeden šok za druhým, že?“ Kývne.

„Myslel jsem, že bojujete jen s duchy.“ Přizná.

„Varoval jsem tě. Teď už s tím bohužel nemůžeš skončit. Démoni už vědí, že bojuješ s námi.“ Pohladím ho po ruce.

„Nedonutil bys mě s tím skončit. Za ty dny jsem se toho hodně dozvěděl. Nedokázal bych zůstat stranou.“ Vystrčí bojovně bradu. „Eriku, nemůžeš mít ani rodinu, abys je neohrozil.“

„Já vím.“ Kývne.

„Stejně jsem na kluky, takže mě to nijak netrápí.“ Odtuší a jde na večeři, kterou máme zaplacenou. Se zvláštním pohledem se za ním dívám. Možná bychom to mohli dát dohromady, ale na to je příliš brzy. Ještě toho spoustu neví.

Ke vstupu do chodeb přijedeme přesně v osm. Průvodce s policistou tam už stojí. Mlčky s Erikem vystoupíme a vytáhneme vybavení. Já pak zajedu s autem na hlídané parkoviště a vrátím se zpátky k nim. Erik je mezitím zaúkoloval a oba drží v rukou tašky s přístroji. Pozdravím je, vezmu poslední tašku s kamerou a podám všem amulety. Policista na to nedůvěřivě kouká.

„Neublíží Vám to.“ Upozorním ho.

„Na co to je?“ Zeptá se s klidem.

„Na ochranu.“ Zamračí se.

„Kříž nestačí?“

„Kdyby stačil, tak Vám to nedávám.“ Upozorním ho. Něco si zavrčí pod nos, ale vezme si to. Ukážu mu, kam a jak si to má připnout. Průvodce to udělá bez řečí. Pak se otočí a vede nás do podzemí. Mlčky ho následujeme. Ve chvíli, kdy se blížíme ke ‚Svítivce‘, začnu rozmisťovat kamery a amulety. Vzhledem k tomu, že netušíme, o co se jedná, rozmisťuji amulety, které mají nejširší záběr. Je to něco jako širokospektrá antibiotika. Zabírají téměř na cokoliv. Jediné, co neohrozí, jsou démoni a pár hodně silných duchů pomsty. Zřetelně vidím, jak je policista napnutý a doslova cítím jeho strach. Erik to zřejmě cítí také, protože ho pošle ke mně, aby mi pomohl, a sám jde s průvodce vepředu.

„Vy se nebojíte?“ Šeptne ke mně. Usměju se na něj a pokrčím rameny. „Na některé věci si zvyknete, když tohle děláte už několik let.“

„Aha.“ Kývne.

„Kolik jste už vymýtil duchů?“

„Čísla si moc nepamatuju, ale za rok jich je několik desítek.“ Přiznám. „Vy jste kněz?“ Uchichtnu se.

„To opravdu nejsem. Když ho potřebuji, spolupracuji s jedním, který vždycky za mnou přijede. Ne vždycky musíte vysvětit místo, kde duch pobýval.“ Kývne, že rozumí a pomáhá mi s rozmístěním kamer. Zbytek cesty už mlčí a jen plní mé příkazy. Trvá dobře půl hodiny, než dojdeme do chodby zvané ‚Svítivka‘. Dám na začátek chodby kameru, doprostřed a pak kameru na místo, kde údajně viděl reportér ten stín. Pak kývnu na zbytek výpravy a vrátíme se do jiné chodby, kde rozbijeme základnu. Zatímco průvodce s policistou se usadí v křesílkách, já rozbalím notebooky a napojím je na kamery. Policista se ke mně zvědavě nahne a prohlíží si záběry. Začnu projíždět kamery ze ‚Svítivky‘. Zatím se nic neděje a tak čekáme. Erik si z nudy vytáhne příručku o duchách. Policista na knihu vyvalí oči a podívá se na mě.

„To máte i knihy?“

„Jistě, tyhle ale v obchodě nenajdete.“ Klidně mu odpovím.

„Proč?“ Lehce se zamračí. Usměju se.

„Jsou psané ručně, dědíme si je navzájem.“

„Dědíme?“ Ozve se průvodce.

„Ano, když jeden zemře, vybavení přejde na jiného.“ Klidně mu osvětlím. Průvodce se zamyslí.

„A co když zemře i ten, co měl to vybavení převzít?“

„Vždycky jsou jako dědicové napsaní tři, kdo může všechno převzít.“ Odtuším.

„Umíráte často?“ Zvědavě se zeptá policista. Pokrčím rameny.

„Záleží na konkrétním lovci.“ Zmateně se na mě podívá.

„Záleží na tom, jestli je opatrný nebo ne.“ Ozve se Erik. Už chci něco dodat, když kamera v místě, kde reportér viděl onen stín, vypadne. Okamžitě zanadávám a snažím se ji rozběhnout na dálku. Nepodaří se. Místo toho vypadne další kamera v chodbě. Ti tři zpozorní a dívají se, co dělám. Po chvíli zkoušení to na dálku, vezmu baterku, vysílačku a amulety.

„Mám jít s tebou?“ Ozve se Erik. Knihu už zandal a teď na mě napjatě kouká. Stejně jako ti dva. Zavrtím hlavou.

„Půjde se mnou pan policista. Zůstaneš u kamer a budeš je kontrolovat. Měřič teploty na obou funguje. Zatím to hlásí normální teplotu, ale člověk nikdy neví.“ Souhlasně kývne a přesune se k notebookům. Policista se zvedne a následuje mě do chodby s vlastní baterkou. Čím jsme blíž, tím zpomaluje a drží v ruce křížek na krku. Povzdechnu si.

„Uklidněte se. Jsem tady s Vámi, nedovolím tomu, aby Vám ublížil.“ Trochu ho to uklidní, ale jde opatrně a pomalu. Přizpůsobím se mu a v chodbě začnu kontrolovat vypadlé kamery. Jsou v pořádku. Zamračím se a zrovna chci zavolat vysílačkou Erikovi, když mě zamrazí v zádech. Otočím se a spatřím to. Na stěně za mnou je vidět stín s podivnou hlavou. Polknu a nejsem schopen od toho odtrhnout hlavu a hlavně se pohnout. Jako kdybych přimrzl na místě.

„Proč zabíjíš?“ Vyderu ze sebe. Ani slovo to nevydá, tedy mým uším slyšitelné, a po chvíli to zmizí. Vydechnu, otočím se od stěny a s policistou se urychleně vrátíme.  Erik nám vyběhne vstříc.

„Díky bohu, že jste v pořádku.“

„Nahrávala kamera?“ Zeptám se. Erik kývne a tak se přesunu k notebooku a vyjedu si záznam.

„Nezabíjím……..“ Ozve se v kameře po mé otázce. Zamračím se a znovu a znovu si to pouštím, abych zjistil, co jsou ty další slova. Nepodaří se nám to.

„Jako kdyby říkal, že toho muže tady zabil někdo jiný.“ Zamyslí se policista. Kývnu.

„Možná to ani nevyšetřovali, protože se to stalo tady.“ Odtuším. Policista kývne.

„Řeknu jim to.“ Souhlasí.

Zbytek noci se nic nestane, ani kamery nic nezaznamenají. Brzy nad ránem tedy sbalíme kamery a vrátíme se nahoru. Poděkuji oběma a s Erikem naskládáme vybavení do auta. Cestou do hotelu se najíme v rychlém občerstvení, kde mají otevřeno nonstop. V rozumnou dobu se v hotelu odhlásíme, naskládáme zbytek věcí do auta a odjedeme. To, co je v podzemí není žádný známí druh ducha nebo přízraku. Nevím, co to je a to mě děsí. Doufám, že s tím ještě nebudou problémy. Každopádně to napíšu všem klukům, co se stalo a budu je varovat. Zároveň o tomhle napíši do mé knihy zážitků. Och ano, i my si tohle vedeme, aby budoucí generace měli čeho se chytit, kdyby se jim stalo to samé. Zamířím rovnou domů. Vůbec mi nevadí probdělá noc, jsem na to zvyklí. Erika prostě nechám spát po celou cestu.

Čerpáno z časopisu Enigma speciál 2016 str. 33