Můj svět fantazie

Snažím se nepanikařit a vytáhnu měřič aktivity duchů. Okamžitě mi jednoho ukáže na schodech. Nadechnu se. „Vím, že tu jsi. Ukaž se.“ Nic se neděje. Lukáš se na mě podívá a pak na schody.

„Nechceme ti ublížit. Jsme tu, abychom ti pomohli.“ Ozve se nějaký zvuk v pravo od nás. Okamžitě se tam podíváme. Spadl nějaký předmět na zem. Podle měřiče je tam také duch. Sakra, je jich tu víc. Najednou se otevřou dveře za námi, které se zabouchli, když jsme vešli. Tak tohle je jasný vzkaz. Vypadněte. Lukáš se nenechá dvakrát pobízet a pomalu se sune ven. Následuju ho, a když jsme kousek od dveří, zase se zabouchnou. Hrají si s námi jako kočka s myší. Uvědomím si. Odněkud se ozve strašidelný smích. Lukáš se na mě vyděšeně podívá. Musím být silný, aby se nevyděsil ještě víc, uvědomím si. Podám mu další amulety a kývnu na něj. Uděláme, kvůli čemu jsme sem přišli. Tedy vymítit duchy. Přikývne a zhluboka se nadechne. Vytáhnu své amulety a přilepím na první zeď. Okamžitě se ozve kvílení a pak zařvání. Oba sebou trhneme. V tu chvíli do domu vtrhnou i ostatní a s kamerama s nočním viděním a dalším vybavením.

„Jste v pořádku?“ Prohlíží si nás. Kývnu.

„Jo.“ Všichni přikývnou a podají nám kamery.

„Tak jdeme na to, je nás pět, takže jedna skupina po dvou další po třech.“ Rozdělí nás Marek. Erik se okamžitě přidá ke mně a pak se zadívá za nás ke dveřím zřejmě do bývalého obýváku. Také se tam podívám, ale nic nevidím.

„Duch?“ Zeptám se ho. Kývne a stiskne mi křečovitě ruku. Všichni se na sebe podívají.

„On vidí duchy v jejich pravé podobě?“ Zeptá se po chvíli ticha Ríša.

„Probereme to, až budeme venku, kluci.“ Upozorním je. Všichni kývnou a k naší skupince se přidá Lukáš.

Rozdělíme si místnosti a začneme rozvěšovat amulety po zdech. Čím víc rozvěsíme amuletů, tím víc jsou duchové agresivnější. Každý z naší tříčlenné skupinky má už několik škrábanců, víc jim amulety na krku nedovolí. Nejhorší na tom je, že Erik co chvíli nadskakuje a s rozšířenýma očima se kouká do míst, kde podle měřiče jsou duchové. Držím ho za ruku, aby věděl, že jsem tam s ním a procházíme místnosti. Když vejdeme do nové, okamžitě se proti nám vyřítí duchové. Erik sebou trhne, a kdybych ho nedržel za ruku, tak by zaručeně zdrhl. Nastavím proti nim amulety a okamžitě jeden připíchnu na zeď. Nátlak proti nám se zmírní. „Někdo nás tu evidentně nechce.“ Ozvu se. Lukáš kývne.

„To jo a podle mých zkušeností to nebude nic dobrého.“ Zavrčí. Jen se ušklíbnu a okamžitě připíchnu snad tucet amuletů na další zeď. Místnost okamžitě duchové opustí. Posadím se.

„Ještě poslední.“ Posadí se ke mně Lukáš. Přikývnu.

„Jo, budou tam všichni duchové.“ Erik se otřese.

„Co budeme dělat? Jestli na nás uhodí plnou silou, amulety nás neochrání.“ Špitne. Přiznávám to nerad, ale má pravdu. Podíváme se s Lukášem na sebe. Je jich tu moc na naše amulety a duchové se ještě neprojevili plnou silou. Proto nás zatím ochránili. Najednou se otevřou dveře a dovnitř vpadnou Ríša s Markem. Okamžitě vstanu a prohlédnu si je.

„Jsme v pořádku, Simone.“ Posadí se Marek.

„Ale bylo to dost v pohodě. Nevím proč, ale neprojevují svoji plnou sílu.“ Kývnu.

„Také si to myslíme.“ Kývne a lehce si povzdechne.

„Tak co budeme dělat?“ Ozve se Erik lehce zoufale. Mrkneme po sobě a všichni přikývneme.

„Coby, připravíme se co nejlíp.“ Povzdechnu si.

Erik kývne a začneme s přípravou na nový střet. Trvá nám dobrých čtvrt hodiny, než všechno připravíme, abychom to měli po ruce, když bude potřeba. Kývnu pak na ostatní a jdu první. Už chci z tohohle domu pryč. Otevřu dveře do haly a jdu přímo do místnosti, která dřív byla kuchyní. Všude je klid, jen cítím něco dost zlého na to, aby ovládalo duchy. Připravím si amulety a s hlubokým nádechem vejdu do místnosti. Okamžitě se proti mně vyřítí duchové. Jen polknu a nastavím jim amulety. Za mnou vejdou ostatní a okamžitě připíchnou amulety na zeď. Nic se nestane, jen je to ještě víc rozzuří. Podíváme se s klukama na sebe a okamžitě vytáhneme přístroje.

„Je tu démon.“ Zašeptá Lukáš za mnou. Polknu a kývnu. Vytáhnu křížek a začnu s motlitbou. Snad si ji pamatuji správně. Je to už dlouho, co jsem se jí učil od kněze.

Nápor proti nám se trochu zmírní. Horší je ovšem to, že se démon objeví proti nám a výsměšně se na nás dívá. Ríša postoupí přede mě.

„Nařizuji ti, démone, odejdi!“ Zařve autoritativním hlasem. Uslyšíme jen hrůzný smích démona a pak nápor obrovské síly. Nadechnu se a opakuji motlitbu pořád dokola. Ke mně se po chvíli přidají i ostatní. Ríša vytáhne z kapsy lahvičku a začne stříkat svěcenou vodu všude kolem nás. Démon zařve a vrhne proti nám duchy. Ti se díky amuletům moc daleko nedostanou. Bohužel ho to ještě víc rozzuří a doslova se na nás vrhne. Díky bohu za to, že má Ríša tu svěcenou vodu, jinak by z nás byl mastný flek na stěnách. Doslova.

Jakmile se totiž démon dotkne podlahy, která je postříkaná svěcenou vodou, začne doutnat a skučet bolestí. Po tomhle doslova vběhne do portálu. Rychle ho za ním zavřu a vymítíme zbylé duchy.

„Tak to bychom měli.“ Oddechnu si a otočím se na ostatní. Nikomu nic není, jen jsou všichni pobledlí a Erik nemá daleko k mdlobám. Opatrně ho popadnu a vyvedu ho ven z domu.

„Díky.“ Zašeptá a posadí se na schod.

„Není za co.“ Podám mu láhev s vodou.

„Co to bylo?“ Špitne a vezme si nabízenou láhev.

„Démon, nejspíš byl z nižší kategorie, jinak by ho svěcená voda nezahnala.“ Odtuším.

„To budeme vymýtat i démony a tak?“

„Jasně, že jo. Za víc než polovinou případů stojí démoni.“ Ozve se Lukáš.

„Necítil jsem ho.“ Omluvně se na nás podívá.

„To nic, Luky, ti duchové ho nejspíš zakryli.“ Zavrtím hlavou. Erik se na nás podívá.

„Lukáš umí vycítit démony?“ Lukáš zavrtí hlavou.

„Je to trochu složitější, ale v podstatě ano. Každý lovec duchů má nějakou schopnost. Buď od narození nebo se mu objeví až po zvolení tohohle povolání.“ Vysvětlí Erikovi.

„Aha, takže je jich víc, co dokáží vidět duchy?“ Zamrká Erik. Richard zavrtí hlavou.

„Ne, tahle schopnost je poměrně vzácná.“

„A co má za schopnost Simon?“ Podívá se na mě. Všichni se uculí.

„Dokáže donutit ducha, aby odešel na druhou stranu.“ Erik se na mě podívá a kývne.

„Dobře, a na démony to nefunguje?“

„Bohužel ne.“ Ušklíbne se Marek. Erik kývne a vstane.

„Pojedeme už? Nechci tu být déle než je nutné.“ Všichni kývnou a rozběhnou se ke svým autům. Také nastoupím do svého auta a počkám na Erika. Ten po chvíli nasedne a připoutá se.

„Kam teď?“ Podívá se na mě.

„Domů, tady v okolí už nic není a ti tři jedou na druhou stranu republiky.“ Kývne a dívá se za jejich autem. „Máš o ně strach?“ Usměju se.

„A ty ne?“

„Vlastně, ani ne, postarají se o sebe. Marek je takový detektor nebezpečí, když je to nad jejich síly, tak zavolají posily.“ Uculím se. Erik kývne a dívá se z okýnka na ubíhající krajinu.

„Proč si mi to neřekl?“

„Co?“ Zmateně se na něj podívám.

„To, že máš takovou schopnost. O mé schopnosti víš, tak proč si mi to neřekl?“ Pokrčím rameny.

„Chtěl jsem ještě chvíli počkat.“ Přiznám. Zamračí se na mě.

„Jsem opatrný, Eriku. Nemůžeš se mi divit, když jsem přišel o parťáka vinou vlkodlaka.“ Odtuším. Kývne a smutně sklopí hlavu.

„Takže mi nevěříš.“

„Kdybych ti nevěřil, těžko bych tě vzal do toho domu, abys mi kryl záda, nemyslíš?“ Zastavím na červené a podívám se na něj.

„To není otázka důvěry, ale toho, kolik šoků zvládneš za krátký čas.“

„Asi máš pravdu.“ Zašeptá a zadívá se z okýnka. Nechám ho a znovu vyjedu domů.