Můj svět fantazie

Přijedeme domů a mlčky s Erikem nanosíme vybavení zpátky do domu. Dojedeme akorát pozdě odpoledne, takže začnu vařit večeři. Démoni se v klidu posadili na pohovku, zatímco my tu lítáme a uklízíme a tak.

„Můžete mi říct, proč se tady válíte a nepomůžete nám?“ Zavrčím, když nakouknu do obýváku. Lucifer dokonce usnul! Samael se milostivě zvedne a jde nám pomoct.

„Co máš proti Luciferovi?“ Nadhodí při uklízení vybavení. Pokrčím rameny.

„Ani nevím, prostě mě hrozně rozčiluje.“ Pokrčím rameny.

„Jo, to občas každého. Bohužel je to náš vládce.“ Uchichtne se.

„Bohužel?“ Ozve se za námi. Otočím se a tam stojí kdo jiný než Lucifer a dívá se na náš jak na svou svačinku.

„Víš, že se nemá poslouchat za dveřmi? Uslyšíš totiž něco, co není určeno pro tvé uši.“ Rýpnu si do něj a odejdu do kuchyně uvařit večeři. Zrovna krájím zeleninu, když se z obýváku ozve hrozný řev. Protočím oči, vypnu sporák a jdu se tam podívat. Ti dva stojí nad jednou knihou, která je uprostřed podlahy, a neví, co mají dělat. Mimochodem, ta kniha tak řve. Protočím oči, přejdu ke knize, seberu ji z podlahy a jemně ji pohladím po hřbetě. Okamžitě se zklidní.

„Můžete mi vysvětlit, proč saháte na mé věci?“ Zavrčím.

„Jen jsme si chtěli půjčit knihu.“ Brání si Lucifer.

„Jistě a proto saháte na knihy o lovení duchů, že?“ Pozvednu obočí.

„Jen jsme se chtěli podívat.“ Zvedne Samael ruce v obraně.

„Příště se zeptejte. Vřískající kniha není jediné překvápko pro nenechavé ruce.“ Odtuším, vrátím ji zpátky do police a podám jim jednu z těch lehčích. Oba mi slušně poděkují, posadí se na pohovku a začnou v ní listovat. Zavrtím hlavou a vrátím se do kuchyně. Erik mi po chvíli přijde pomoct. Poděkuju mu a povídáme si při tom.

„Co budeme dělat, Simone?“ „S čím?“ Podívám se na něj. Pokrčí rameny.

„S lovením. Nemůžeme sebou vozit dva démony.“ Špitne.

„Jak vidíš, budeme muset.“ Ušklíbnu se.

„Takže je zasvětíme?“ Pokrčím rameny.

„Nechce se mi, jsou tajemství, která by neměl vědět ani démon.“ Potichu. Přikývne.

„No právě.“ Zamyslím se.

„Poradím se s klukama a uvidíme.“ Erik přikývne a spolu doděláme večeři. Políbím ho a jdu zavolat ty dva. Oba sedí nad knihou a zvědavě ji čtou.

„Večeři vy dva.“ Houknu. Oba zvednou hlavu a kývnou. Opatrně jako největší poklad knihu zavřou a jdou do jídelny. Jdu za nimi a vrtím hlavou. Erik se na mě jen usměje a nandá jídlo všem. Posadím se a po dobré chuti začnu jíst. Jsme uprostřed večeře, když začne zvonit telefon. Povzdechnu si, vstanu a jdu ho zvednout.

„Prosím?“ Ve sluchátku se ozve jen dech.

„Haló?“ Pozvednu obočí. Nic, ale asi po minutě někdo zachrčí.

„Simone.“ Zamračím se, ten hlas znám.

„Simone, pomoc.“ Znovu zachrčí.

„Marku?“ Svitne mi.

„Marku, kde jsi?“

„Pomož mi, prosííííím.“ Zakvílí a pak se ozve oznamovací tón. Pustím sluchátko, okamžitě si skočím pro noťas a začnu zjišťovat, odkud to šlo.

„Co se stalo?“ Přijde po chvíli Erik.

„Volal Marek, je v průšvihu, akorát nevím, kde je.“ Odtuším a prsty mi lítají po klávesnici.

„Zjistíš to?“ Zeptá se tiše. Kývnu.

„Zjistím, jdi zatím sbalit vybavení a vezmi prosím tu černou knihu.“ Přikývne a okamžitě zmizí v domě. Já zatím zjistím polohu jeho telefonu. Zamračím se, když se mi objeví rozsáhlí bavorský les v Německu.

„Co se děje?“ Přijde ke mně Samael.

„Marek je v průšvihu a vypadá to, že si uděláme výlet do Německa.“

„A konkrétně?“ Přijde Erik se sbalenými věcmi.

„Bavorský les, víc nevím, přesnou lokalizaci nemáme. Budeme ho muset prohledat celý.“ Zamračím se. Erik na mě vytřeští oči.

„To je hračka.“ Usměje se Lucifer. „Hračka?“ Podívá se na něj Erik jak na blázna. „Ten les má v průměru sto kilometrů. Klidně se tam můžeme motat měsíc a nic nenajdeme!“

„Kruci, co budeme dělat?“ Zakleje Samael. Jen se zazubím.

„V tomhle nám pomůže GPS navigace. Podle ní najdeme signál Markova mobilu a třeba i Marka.“ Všichni přikývnou a jdou se připravit. Já zaklapnu noťásek a dám ho na stůl. Zvednu se a chci si jít zabalit, když v tom se ozve přijíždějící auto a někdo otevře dveře. Strnu v půli kroku a dívám se na dotyčného ve dveřích. „Marku?“ Vyvalím na něj oči.

„Jo, nikam nejezdi, někdo mi včera ukradl telefon a volá každému lovci, kterého mám v kontaktech. Nevím proč, ale pokaždé z jiné části bavorského lesa.“ Oddechnu si a obejmu ho.

„Kruci, víš, jak jsem se o tebe bál?“ Také mě obejme.

„Já vím. Víš co je vtipný? Volal Lukymu i Richardovi zrovna, když jsme spolu byli v posteli.“ Uchichtnu se.

„Co mu řekli?“

„Jestli není na hlavu, že jim to má říct rovnou, že je to podvod, když s nimi ležím v posteli. Chvíli bylo ticho a pak se ozvalo něco démonsky a pak zavěsil.“ Zamračím se.

„Démonsky?“ Kývne.

„Jo.“ Písknu na Lucifera, aby sem šel.

„Můžeš říct, co říkal démonsky?“ Marek se zamyslí.

„Myslím, že jo.“ Chvíli vzpomíná a pak to zkusí vyslovit. Lucifer ho u jednoho slova opraví.

„Asi takhle.“ Kývne Marek. Samael, který přiběhl za Luciferem, se zamračí.

„To znamená: já vás dostanu ty lovecká svině.“ Zamračím se, znovu si vezmu noťas a začnu pátrat na našich servrech.

„Kruci.“ Zakleju, když objevím poslední zprávy.

„Co se stalo?“ Posadí se ke mně Marek. Erik už je tu také a sedí naproti mně, stejně jako Lucifer a Samael.

„Zmizeli tři lovci z Německa.“

„Kdy?“ Zeptá se Erik.

„Předevčírem. To bohužel není všechno.“ Povzdechnu si. Všichni se na mě napjatě podívají.

„Tři lovci z Anglie, pět z Francie a to nepočítám dalších sedm z Rumunska.“ Dívám se na zprávy. Marek zalapá po dechu.

„Podle téhle zprávy byli vylákáni telefonem jednoho z nich do Bavorského lesa, kde zmizeli. Je tu upozornění, abychom zásadně nejezdili sami do toho lesa. Jo a taky se dávají dohromady pátrací skupiny.“ Přeložím to z angličtiny. Erik najednou vyskočí.

„Tak na co čekáte? Jedeme. Rozhodně nebudu stranou, když jdou hledat tu svini, co zabíjí lovce!“ Bojovně vystrčí bradu. Kývnu.

„Má pravdu.“ Podívám se na Marka.

„Vlastně v autě čekají Luky s Richardem. Míříme tam.“ Přizná.  Kývnu.

„Jdu si sbalit. Eriku, sbal prosím jídlo. A vy dva nanoste vybavení do auta.“ Zaúkoluju je. Všichni kupodivu poslechnou a Marek vyjde ven. Já si skočím pro tašku s oblečením a sejdu dolů. Na chodbě už jsou Luky s Richardem.

„Tak jsme to stihli.“ Usmějí se.

„Jo, ale byl to šok, když sem najednou Marek vrazil.“ Oba se zasmějí a obejmou jak mě, tak Erika.

„Můžeme jet?“ Kývnu.

„Můžeme, Eri.“

„Víš, co je plus?“ Ozve se najednou Marek.

„No, co?“ Podíváme se na něj.

„Že tu je s námi Lucík.“ Vyprsknu smíchy nad Luciferovým pohledem.

„Neříkej mi Lucík!“

„Když Lucifer je moc dlouhé.“ Zabručí Marek.

„Však je to také vznešené jméno.“ Prskne a nasedne do auta. Zasmějeme se a nastoupíme do aut. Podívám se na Erika a mrknu.

„Tak jedeme, bando. Směr Bavorský les.“ Ušklíbnu se ne moc nadšeně a vyjedu za Richardovým autem. Cesta jen na hranici s Německem trvá snad tři hodiny. Ta Praha je zas tak zacpaná, že jsme jen projížděli krokem skoro celou cestu přes ní. Šílené na tom bylo, že se během toho staly dvě autonehody. Jen si povzdechnu a zastavíme na hranicích na jídlo. Lehce se usměju a posadíme se ven, protože je hezky. Objednáme si jídlo a udržujeme lehkou konverzaci. Záměrně se vyhýbáme tématu bavorského lesa. Po chvíli nám přinesou jídlo a tak se pustíme do něj. Po jídle zaplatíme a mlčky se vydáme zpátky do auta.

Nechám první vyjet Richarda a jedu za ním. Trvá jen asi další hodinu, než se dostaneme k místu srazu. Zaparkujeme u dalších aut a vystoupíme. Pozdravíme se s dalšími lovci a představím jim Erika jako svého partnera a Samaela. Lucifera záměrně ignoruju, protože by ho okamžitě podle jména poznali. Samaela moc lovců jako démona nezná. Všichni je pozdraví a začneme se domlouvat na postupu. Nakonec se shodneme na tom, že nejlepší je tam jít společně. Rozdělíme se po skupinkách a budeme se domlouvat přes vysílačky. Nikdo se nesmí zatoulat tak, aby na něj druhá skupina neviděla.

Mrknu na Erika, vybalíme vybavení a rozdělíme se do skupin. Já s Erikem a Samaelem jsme s Richardem, Lukášem a Markem a ještě dalšími dvěma lovci. Postavíme se k lesu a mlčky čekáme na pokyn. Přitom se dívám na les. Nevypadá jako něco nebezpečného. Na první pohled je poklidný a mírumilovný jako každý ostatní les. Ale v tomhle se ukrývá něco nebezpečného a hrůzostrašného. Něco, co systematicky likviduje lovce duchů. Jen polknu. Nikdo z nás si nevšimne rudých očí dívajících se na nás zpod keřů na začátku lesa a mlčky nás pozorujících.