Můj svět fantazie

To, že se v lese rychle stmívá, je svato svatá pravda. Než jsem se nadál, byla tma a já začal zakopávat o kořeny. Div jsem si nezlomil nohu. To jsem měl zas jednou užitečný nápad. K lesu jsem nejspíš šel půl dne a do setmění jsem se moc daleko od okraje nedostal. Nebo je to jen můj pocit. Povzdechnu si a zkoprním, když za sebou zaslechnu prasknout větvičku. Polknu a udělám tu největší blbost v životě. Otočím se, abych tomu byl čelem.

„Je tu někdo?“ Zašeptám. V tichu lesa se mé zašeptání ještě ztrojnásobí. V odpověď se ozve zavrčení. Polknu, otočím se zpátky a snažím se, co nejrychleji, utéct. Samozřejmě se mi to nepovede a vlci mě obklíčí. Vyděšeně si je prohlížím a snažím se najít nějakou skulinku, kudy bych proklouznul. Ale jsou dost sehraní. Kousek ode mě je nějaká větev, seberu ji a držím je od sebe. Vrčí na mě a pořád krouží kolem mě. Jeden se odváží a zaútočí na mě. Praštím ho větví, až zakňučí, ale ta nevydrží a rozlomí se na dva kusy. Začnou vítězně vít a pak na mě zaútočí. Zavřu oči a loučím se životem. Nic se ale nestane. Zmateně po chvíli otevřu oči. Mezi mnou a vlky stojí sám hrabě Miro. Vlci po chvíli nevydrží jeho upřený pohled a utečou. Jakmile jsou pryč, otočí se na mě. Sklopím pohled, protože nevydržím ten jeho planoucí vztekem a ještě něčím, co nemůžu rozluštit.

„Tady nejste ve své zemi. Mohli Vás zabít. Na co jste myslel! Ty dveře jsem zamkl, aby Vás nenapadla podobná pitomost!“ Pustí se do mě.

„Omlouvám se, chtěl jsem se jen projít na čerstvém vzduchu a nestihl se vrátit.“ Vymyslím si pohotově.

„Víte, že nejste moc dobrý lhář.“ Odtuší. Vzhlédnu k němu.

„Je to pravda.“ Bráním se. Popadne mě za paži a přitáhne k sobě.

„Přestaňte mi lhát. Dobře vím, že jste utekl jak malý kluk.“ Zavrčí. Vzdorovitě se na něj podívám.

„Zamkl jste mě, jako nějaké zvíře! Nejsem Váš majetek a nejsem a nikdy nebudu Váš!“ Zavrčím. Zablýskne se mu v očích.

„To se ještě uvidí.“ Odtuší a vede mě zpět do hradu. Po dobrých deseti minutách ostrého tempa mám dost.

„Prosím, zpomalte.“ Zašeptám a lapám po dechu. Zastaví se a pustí mi ruku. Také se zastavím, předkloním se a snažím se popadnout a zpomalit dech. Po několika vteřinách se mi to podaří a tak se narovnám a opřu se o nejbližší strom. Hrabě se dívá do porostu za námi, jen aby se nemusel podívat na mě. Odstrčím se od stromu a podívám se na hraběte.

„Proč jste mi vzal zrcátko, břitvu a mou pistoli?“ Podívá se na mě.

„Prosím?“ Zaskřípu zuby. Moc dobře vím, že mě slyšel.

„Proč jste mi vzal mé zrcátko, břitvu a pistoli.“ Zavrčím. Pozvedne obočí a výsměšně se na mě podívá.

„Tak kvůli tomu jste utekl?“

„Odpovězte!“ Zavrčím rozčileně a zatnu pěsti.

„A proč bych měl?“ Uculí se, pak mě znovu popadne za paži a pokračuje v cestě. Nijak ho nevzrušuje, že už na konci lesa nemohu. Prostě mě táhne dál.

„Hrabě, já už nemůžu, musím si odpočinout.“ Zaškemrám na konci sil. Otočí ke mně pohled, a když zjistí, že sotva pletu nohama, zastaví. Oddechnu si, vymaním se z jeho sevření a posadím se na kraj srázu. Zasténám úlevou a mnu si chodidla. Vůbec mi nevadí, že sedím v prachu. Hrabě mě sleduje bedlivým pohledem. Nijak mi to nevadí. Teď je pro mě hlavní, že sedím. Dám si kolena k sobě a položím si na ně hlavu. Jsem vyčerpaný. Celou noc jsem nespal a celý den jsem jen chodil. Navíc jsem nic nejedl. Ani nevím jak a usnu. Ani si to neuvědomím. Stejně i ve spánku cítím, jak mě hrabě bere do náruče, a vydává se se mnou v náručí do hradu. Drží mě jemně jako největší poklad. Podvědomě se o něj opřu a zaspím tak tvrdým spánkem, že mě probudí až denní světlo v pokoji. Rozhlédnu se kolem sebe a kousnu se do rtu. Tohle není můj pokoj. Kde to jsem. Kam mě vzal? Opatrně vstanu a leknu se. Kruci jsem nahý! Kde mám u všech svatých mé oblečení! Začnu ho hledat, až ho najdu přehozené na židli. Obléknu se a začnu zkoumat, kde to jsem. Je to úplně jiný pokoj, než ve kterém mě ubytoval. Je honosnější. Zatímco ta moje je rozdělená na dvě části, tady ta ne. Je tu jen obrovská postel a skříň. Samozřejmě ještě ta židle, na které jsem měl oblečení, ale ta, jako kdyby sem nepatřila. Zavrtím hlavou, upravím se a přejdu ke dveřím, stisknu kliku a ejhle, oni se otevřou.

Oddechnu si a vyjdu z pokoje. Jenže je tu drobný problém, nevím, kde jsem. Povzdechnu si a jdu rovnou za nosem. Bloudím snad tři hodiny, než dojdu do jídelny. Zarazím se uprostřed kroku. V jídelně je ten dlouhovlasý mladík a culí se na mě. Sedí na židli u prostřeného místa.

„Tak ty jsi ten muž, co tak zaujal hraběte?“ Pozvednu obočí.

„A Vy jste?“ Uchichtne se.

„Jeho milenec.“ Prohlédnu si ho a už chci říct, že milenec si nenechá za styk platit, ale raději držím jazyk za zuby.

„Nic o Vás neříkal. Myslel jsem, že tu je hrabě sám.“ Odpovím raději, přejdu ke stolu, ale neobejdu ho, abych se najedl. Vycení na mě své zuby.

„Hrabě je můj, ty právnická lůzo!“ Zasyčí.

„Já Vám ho neberu, nebo snad máte ten pocit?“ Výsměšně se na něj pousměju. Zavrčí, vstane a začne obcházet stůl. Přitom si všimnu, že v ruce drží nůž. Stojím na místě a s přivřenýma očima si ho prohlížím. Je sice o něco vyšší, ale já mám výhodu malého vzrůstu. A prošel jsem tátovým výcvikem se zbraněmi. Vím, jak se mu mám ubránit, ale nevím, zda to ten hoch přežije. Připravím se na obranu, ale k boji nedojde. Zrovna mě chce napadnout, když vstoupí hrabě. Zařve na něj tak zvířecky až se leknu. Mladík zřejmě také, protože sebou trhne a z ruky mu vypadne nůž.

„Hrabě já….já…“ Začne koktat.

„Vypadni!“ Zavrčí a ukáže na dveře. Mladík se kolem něho protáhne a vyděšeně začne utíkat. Hrabě mě přejede pohledem, jestli jsem v pořádku, a odejde za ním. Chvíli se za nimi dívám, než se otočím zpátky, přejdu k prostřené části a najím se. Pak vstanu a usadím se v křesle blízko krbu. Čekám na hraběte. Ani si nenaliju víno, abych nebyl opilí. Jenže hrabě se už nevrátí. Čekám tam na něj snad tři hodiny. Tři hodiny civěního do ohně. Posmutněle tedy vstanu. Ani nevím, proč jsem z toho smutný. Vyjdu z jídelny a pustím se do schodů směrem do mého pokoje. Courám se, takže mám čas si konečně prohlédnout výzdobu. Všude jsou rozvěšené obrazy. Ať už jde o krajiny, zátiší s ovocem nebo o lovecké téma. Jsou tu i portréty mužů a žen. Nejspíše předci hraběte. Dojdu až do chodby, kde mám pokoj, když si všimnu portrétu hraběte. Je krásně namalovaný. Věrný svému originálu a hned vedle něj je namalovaný nějaký muž. Prohlédnu si ho detailněji a zalapám po dechu. Je mi hrozně podobný. Tak kvůli tomuhle mě tu drží? Dívám se na obraz dost v šoku. Po chvíli však potřesu hlavou a vejdu do svého pokoje. Nic se nezměnilo za tu dobu, co jsem tu nebyl. Jen se mi vrátila břitva, ale nic víc. Pokrčím rameny a dívaje se do skla hodinek se oholím, omyju se a převleču do nočního úboru. Zalezu si do postele, i když spát se mi nechce. Přeci jen jsem nejspíše prospal celý den. Zavřu oči, abych alespoň ulevil jim. Už chci znovu vstát, když se najednou otevřou dveře. Rychle znovu zavřu oči a předstírám spánek. Dotyčný si sedne na mou postel a jemně mě pohladí po tváři.

„Nedovolím, aby mi tě někdo vzal. Znovu už ne. Jsi to nejcennější, co mám.“ Zašeptá mi a pak se ke mně nakloní a políbí mě. Nechám se, přeci jen předstírám spánek, že. Pak si ke mně lehne a obejme mě.

„Jsi nádherný muž. Když jsem si měl vybrat, který právník ke mně přijede, byl jsi jednoznačná volba. Vyrazilo mi dech, když jsem tě viděl na té fotce. Myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím, když mi tě tenkrát vzali.“ Zašeptá.

„A ty ses zatím na mě usmíval z toho obrázku. Och, víš, jakou mi dalo práci, přesvědčit tvé zaměstnavatele, ať ke mně pošlou tebe? Ty jejich řeči, že nejsi dost zkušený.“ Odfrkne si.

„Já chtěl prostě tebe a za tím jsem si stál. Nemohli nic dělat. Jen tě poslat za mnou.“ Zavrní.

„A já už tě nepustím, budeš můj, i kdybych tě tu měl držet na věky. Já tě přesvědčím, že patříme k sobě. A teď bys měl přestat předstírat, že spíš, zlato.“