Můj svět fantazie

Probudím se sám a brzy. Povzdechnu si, vylezu z postele a obléknu se. Lehce se zamračím, když uslyším nějaký hluk z místnosti s krbem. Tiše a opatrně tam nakouknu. Zrovna pokládá na stolek tác s jídlem nějaký hrbáč. Pozvednu obočí.

„Jsem zvědavý, kdy toho svého nového mazlíka hrabě zabije nebo promění, když ty tři po jeho únosu zabil.“ Zrovna si mručí pod nos.

„Jen nechápu, proč s tím dělá takové problémy. Nechat narychlo namalovat obraz podle toho obrázku, co mu poslali.“ Odfrkne si.

„Taky nechápu, proč tam nechal ty deníky. Nikdy jsem je tu neviděl. Měl je u sebe v kryptě.“ Zavrčí. Zapálí oheň v krbu a šouravě odejde. Jasně uslyším v zámku klíč, jak mě zamyká v pokojích. Zůstanu stát opařen za dveřmi a hlavou mi běhají myšlenky. Nechal jsem se okouzlit a napálit. Není možné, aby někdo vypadal stejně jako já. Chtěl, abych byl poslušný. Proč? Aby se ze mě mohl krmit? Ne, to už by začal. Měl mnoho příležitostí. Tak proč to všechno dělá?

Přejdu do místnosti s krbem. Jídla si ani nevšimnu, zato otevřu okno a vyhlédnu ven. Je to hrozně vysoko a stěna je téměř hladká. Okno je nad propastí a dole teče řeka. Divoká, zrádná a plná kamenů. Kousnu se do rtu. Co teď? Zamkl mě tu. Zamračím se, nechám okno otevřené a zaběhnu do ložnice. Měl jsem sebou tu sponu, kterou jsem otevíral hlavní dveře. Prohledám snad celý šatník, než ji najdu na dně kufru. Oddechnu si, sbalím si nějaké věci, hlavně nezapomenu na ty zpropadené deníky, v místnosti s krbem si ještě vezmu pohrabáč a vyzbrojen se vydám na další pokus o útěk. Chtěl, abych se nepokoušel o další útěk. Tak je to. Proto tohle všechno. Napadne mě. Sponou otevřu dveře a potichu se vydám k hlavním dveřím. Cestou potkám toho hrbáče. Zůstane na mě koukat a já na něj.

„Jak jste se dostal ven?!“ Vyštěkne na mě. Zamračím se.

„Jak se odtud dostanu!“ Ušklíbne se.

„Odtud se nikdy nedostaneš.“ Víc stisknu pohrabáč, pustím na zem tašku a praštím ho tím po ruce. Vykřikne a přitiskne si ji k hrudi. Jasně jsem slyšel, jak v ní něco prasklo.

„Tak bude to? Nebo ti zlámu všechny kosti v těle.“ Zavrčím už trochu zoufale. Kývne.

„Pojďte za mnou.“ Zamumlá, otočí se a jde přede mnou.

„Dobře, ale něco si zkus a zabiju tě.“ Odtuším, znovu seberu tašku a vydám se za ním. Odvede mě před hlavní dveře, odemkne je a vyjde ven. Vyjdu za ním a stále si na něj dávám pozor. Odvede mě do stájí a ukáže na jediného koně.

„Pod kopcem je vesnice. V ní se nezdržujte, jeďte až do té další.“ Poradí mi. I s pohrabáčem v ruce a dávajíc si pozor na hrbáče se vydám ke koni. Zručně ho osedlám, připevním své zavazadlo a vyvedu ho ven. Pak se otočím na hrbáče.

„Vyřiď hraběti, že si ty ciráty měl odpustit a rovnou mě zabít.“ Odtuším, naskočím na koně a tryskem se vyřítím z nádvoří hradu. Už nevidím, jak se za mnou hrbáč dívá s opovržením v očích. Raději nedám na jeho rady a vesnici se vyhnu obloukem. Do další dojedu, až když se stmívá. Zamračím se, nelíbí se mi, že se o ní zmínil hrbáč. Také ji objedu obloukem a vydám se do další. Sice bych si měl odpočinout a kůň také, ale to zvládneme. Už ho neženu tryskem, ale jedeme pomalejším klusem. Bojím se, aby mě hrabě nenašel a tak jedu vedlejšími cestami. Do většího města se dostanu brzy ráno. Koně nechám v městské stáji a s taškou v ruce rovnou jdu na poštu a pošlu telegram, že jedu domů. Zjistím si, kdy jede dostavník do města na vlak. Když mi řeknou, že je to ještě dnes, okamžitě nasednu.

Trvá celý den, než se dostanu do dalšího města na vlak. Už ani nevím, jak se ty města jmenují. Chci jen, abych už byl daleko. Daleko od toho hrozného místa. To, že pokaždé, když zavřu oči, vidím hraběte, mi moc na náladě nepřidává. Nemůžu spát. Skoro nejím. Celou cestu vlakem, a pak dalších čtrnáct dní lodí, jen zamlkle sedím a dívám se před sebe. Cítím se, jako tělo bez duše. Jako kdybych tam něco zapomněl. Moc ani nespím. Všechno se mi vrací. Všechno, co mi řekl a udělal. Trochu uvítám, když už jsme v New Yorku. Vystoupím z lodi a první, co je, chytím si dostavník a jedu domů. Vím, že bych se měl ozvat i Loře, ale nemám na to ani pomyšlení. Za celou dobu, co jsem byl u hraběte, jsem si na ni ani nevzpomněl. Možná jednou nebo dvakrát. Vlastně jsem jí argumentoval, když jsem chtěl hraběte držet dál od sebe. Povzdechnu si, uvelebím se a dívám se celou cestu z okýnka.

Trvá dobře tři hodiny, než dojedeme na venkov, kde mám dům. Vystoupím z dostavníku, vezmu si tašku a vejdu do svého domu, kde se zabarikáduju. Ne doslova, samozřejmě. Mám tu pár služek, co mi tu uklízí a vaří.

„Vítejte doma, pane.“ Pokloní se mi jedna ze služek. Kývnu jí na pozdrav a odejdu do své ložnice. Služka pospíchá za mnou.

„Stalo se tu něco zásadního, Rozi?“ Zavrtí hlavou.

„Ne, pane. Jen Vaše snoubenka tu pro Vás nechala dopis.“ Podá mi psaní. Zmateně si ho od ní vezmu.

„Kdy ho přinesli?“ Zamyslí se.

„Donesli to před měsícem, pane.“

„Dobře, děkuji.“ Dám jí najevo, že chci být sám. Odejde, ale pořád se otáčí, jako kdyby se bála, že si něco udělám. Unaveně se na ni usměju a počkám, až zajde. Potom dopis otevřu. Jakmile roztrhnu obálku, vypadne na zem prsten. Ten samý prsten, který jsem dal Loře. Sehnu se a zvednu ho. Pak se posadím na postel a pustím se do čtení listu.

Drahý Ricku,

Omlouvám se, že jsem nepočkala, až budeš zas doma. Potkala jsem jednoho šlechtice z Evropy a je krásný a okouzlující. Nejspíš jsem se do něj zamilovala. Vím, že to není vůči tobě fér, ale tímto ti vracím prsten, který jsem přijala. Omlouvám se a snad najdeš ženu, jež budeš milovat, tak jako si mě nedokázal. Ano, všimla jsem si toho. Říkal jsi, že mě miluješ, ale nebylo to tak. Byl jsi dobrá partie a přítelkyně mi tě záviděli, proto jsem ten prsten přijala.

Ještě jednou se omlouvám a doufám, že zůstaneme přáteli.

S láskou

Lora

Koukám se opařeně na dopis a nejsem schopen pochopit slova. Ona se semnou rozešla? Vrátila mi prsten a jen kvůli komu? Nějakému šlechtici, co přijel za dobrodružstvím? Složím list a vhodím ho do ohniště krbu, který mám v ložnici. Rozdělám oheň a nechám ho spálit. Prsten schovám zpět do trezoru, který mám v pracovně vedle ložnice. Pak se vydám na obchůzku domu a pozemku, abych zkontroloval, zda není něco poškozené. To mi zabere zbytek dne. Když se setmí, vydám se do jídelny, kde je i zbytek personálu. Všichni mě přivítají doma. Trochu se na ně usměju a posadím se do čela stolu. Dám signál, aby přinesli jídlo. Okamžitě ho přinesou a mě nandají jako prvnímu. Poděkuju a po dobré chuti se pustím do jídla. Všichni mě napodobí a při jídle se rozjede živá a veselá debata. Nijak se do toho nezapojuji, tak jako tomu bylo před mým odjezdem. Pořád musím myslet na hraběte. Ty jeho oči, když mě pozoroval při jídle. Ty jeho prsty, když mě rozpaloval do běla. Dost! Musíš přestat sám sebe mučit. Nařídím si, ale je to nejspíš zbytečné. Nemůžu ho dostat z hlavy. Povzdechnu si a pomalu dojím.

„Stalo se něco, pane?“ Ozve se mladý hoch, který je u mě sotva půl roku.

„Ne, nic.“ Zalžu a trochu se usměju. Po jídle vstanu a odejdu nejdříve do ložnice, kde vezmu ty deníky a pak do pracovny, kde se pustím do práce na dalších smlouvách a tak. Je to práce, která mi tu skoro tři měsíce stála. Sice to moc nespěchá, ale alespoň zaměstnám své myšlenky. Stejně to moc nepomůže. Pořád mi myšlenky utíkají k hraběti a těm deníkům. Nakonec odložím nedodělanou práci a vezmu do ruky první deník. Vzal jsem jen tři knihy, ale po chvíli listování zjistím, že deník je jen jeden. I tak jsem zvědavý, co v něm bude. Ani ten hrbáč ty knihy nikdy neviděl, takže si myslím, že pravé budou. Deník je vázán v hnědé kůži a je na něm vyraženo jméno Arik. Zvláštní jméno, nikdy jsem takové ještě neslyšel a to jsem se pohyboval i mezi indiány a ti mají fakt zvláštní jména. Pokrčím rameny, pohodlněji se usadím a pustím se do čtení. Tedy chci se pustit do čtení, ale vyruší mě služka.

„Omlouvám se, pane, že Vás ruším. Myslela jsem, že po dlouhé cestě byste si dal rád koupel.“ Usměju se na ni.

„Ano, děkuji Rozi.“ Vstanu, uklidím deníky do sejfu a odejdu do koupelny, kde se naložím do vany. Teplá voda je nádherně uklidňující na mé rozjitřené nervy. I když mi z hlavy hraběte nevyžene, pomůže mi s tím, abych usnul nerušeným spánkem.