Můj svět fantazie

Probudím se opřený o okýnko ve vlaku. S povzdechem se narovnám a rozhlédnu se. Po téměř měsíci a půl jsme dorazili ke břehům Španělska, odkud jsem měl zajištěný lístek na vlak do Vídně. Z Vídně jsem přesedl na vlak do Bukurešti, kde jsem přestoupil na další vlak do Peště, odkud mám je drožkou až do nejbližšího města k Transylvánii. Cesta je to úmorná a dost zdlouhavá. Pořád ještě nechápu, proč se takovýhle šlechtic chce stěhovat do Ameriky. Ale mě nepřísluší, abych někoho soudil. Jsem jen obyčejný právník. Protáhnu se a zpozorním, když přijde průvodčí.

„Pane, za chvíli bude Bukurešť.“ Oznámí mi lámavou angličtinou. Přikývnu a připravím se vystoupit.

Trvá jen chvíli, než vlak dojede do stanice. Poberu si kufry a vystoupím. Podle mapky, co mi dali v mé právnické firmě, se dostanu na stanici drožky.

„Kam jedete?“ Zeptá se mě drožkař.

„Mám jet do hradu Poenari, pane.“ Odpovím mu. Zřetelně vidím, jak zbledl a vytřeštil na mě oči.

„Tam nejezděte.“ Zasípe.

„Musím, vy znáte tamějšího pána?“ Zeptám se.

„Je to ďábel.“ Odpoví mi, ale naloží má zavazadla a usadí uvnitř. Čekáme ještě asi deset minut, než drožka vyjede. V kočáře se mnou jede ještě nějaká paní v podivných šatech a pán. Oba si něco špitají a co chvíli se podívají na mne. Není mi to moc příjemné, ale mlčím a raději se dívám z okýnka. Krajina je tu úchvatná. Skoro jako u nás doma v Kentucky. Miluji hory a jejich nespoutanost. Tiše si povzdechnu a ještě na chvíli zavřu oči. Bude to trvat několik hodin, než dorazíme k průsmyku Borda, kde mám počkat na kočár samotného hraběte. To už bude nejspíše půlnoc. Probudí mě dotek té ženy. Podívám se na ni a narovnám se.

„Jsme v průsmyku, pane.“ Zašeptá mi. Pak mi něco pověsí kolem krku.

„To, abyste byl v bezpečí, neboť mrtví kráčejí ve stínu.“ Zamrkám, poděkuji jí a vystoupím. Drožkař mi sundá má zavazadla.

„Opravdu tu chcete zůstat?“ Přikývnu.

„Ano, za chvíli by tu měl být kočár hraběte.“ Kočí zavrtí hlavou.

„Nejezděte tam. Pojeďte s námi do města. Můžete se sem pak vrátit za světla.“ Přemlouvá mě. Už chci odpovědět, když v tom zapráská bič a k nám přijede kočár. Kočí hraběte se zle podívá na toho, s kým jsem přijel.

„Přemlouváš hosta samotného hraběte?“ Zasyčí. Drožkař polkne, vrhne na mě poslední pohled, vleze si na svůj kočár a odjede.

„Dobrý večer.“ Pozdravím ho. Podívá se na mě, až mě z jeho pohledu zamrazí. Zvlášť, když je všude tma.

„Nastupte si.“ Nařídí mi, aniž by mě pozdravil. Povzdechnu si a nastoupím do kočáru. Kočí seskočí, zajistí dvířka, jako kdyby čekal, že uteču, a naloží má zavazadla. Pak naskočí a vyjede. Vlastně z celé cesty průsmykem až k hradu si moc nepamatuji. Také se není čemu divit, za celé dva měsíce jsem se moc nevyspal. Jsem unavený. Opřu si hlavu o závěs vedle okýnka a zavřu oči. Co jsme dorazili ke břehům Evropy, jsem Loře poslal na tucet dopisů, kde jsem popsal celé své putování. Doufám, že k ní dorazí v pořádku, a s předstihem. Nebo by mohli dorazit, až budu u ní doma, abych jí je mohl předčítat. Pousměju se. Chybí mi. Hrozně moc.

Tak se zasním nad Lorou, že ani nepostřehnu, že kočí zastavil. Všimnu si toho až, když mi otevře dveře. Okamžitě, abych zamaskoval to, že jsem se lekl, vstanu a vystoupím. Sundá mi zavazadla a nechá mě stát na nádvoří. Neřekne mi ani, kam mám jít. Povzdechnu si, vezmu si zavazadla a vydám se k ohromným dveřím naproti sobě. Postavím jedno zavazadlo a opatrně vezmu za klepadlo. Dvakrát s ním udeřím. Oba údery se neuvěřitelně rozlehnou nocí, až mě z toho zamrazí. Znovu vezmu do ruky své zavazadlo a čekám. Přitom se nervózně rozhlížím kolem sebe. Z těch stínů mě mrazí. Trochu se otřesu a otočím se zpátky ke dveřím, když se začnou pomalu otevírat. Za nimi stojí starší krásný muž. Štíhlé pružné tělo však svědčí o jeho zdatnosti. Dlouhé hnědé vlasy má sčesané z obličeje a sepnuté na temeni nějakou sponou, malý nosík, krásné plné rty a ty oči. Tak temné oči jsem ještě neviděl. Usměje se na mě.

„Dobrý večer, vítejte na Poenari, vejděte svobodně a zanechte zde nějaké to štěstí.“

„Dobrý večer, vy jste hrabě Miro?“ Zeptám se a vejdu dovnitř.

„Ano, já jsem Miro.“ Odpoví mi a pomůže mi se zavazadly, jakmile překročím práh jeho hradu. Je to trochu divné, ale nijak mě to neznepokojuje. Znovu se na mě usměje.

„Pojďte, jistě jste po dlouhé cestě unaven a máte hlad.“ Přikývnu a vydám se za ním, když vykročí do pro mě neznámých hlubin hradu.

„Ano, vlastně ano, mám trochu hlad.“ Odpovím mu a rozhlížím se kolem sebe.

„Žijete zde sám, hrabě?“ Zapředu hovor, zatímco mě vede do mých pokojů.

„Ano, rodiče již nežijí a sourozence nemám.“ Zamrkám.

„Ani manželku?“ Vypadne ze mě. Zavrtí hlavou.

„Jsem vdovec. Má žena mne opustila před mnoha lety při porodu, již jsem se neoženil.“ Odpoví mi strnule. Omluvím se za svou neomalenost. Zavrtí hlavou a po několika odbočkách a schodištích otevře jedny dveře. Místnost za nimi je velká rozdělena na dvě části. Jedna je zřejmě studovna, protože je tam knihovna a pracovní stůl a ta druhá část je spací. Velká na první pohled pohodlná postel a prázdná skříň.

„Toto jsou vaše komnaty. Musím Vás požádat, abyste nikde jinde nespal a vždy po západu slunce se zdržoval zde nebo v jídelně.“ Přikývnu.

„Dobře, jak si přejete.“ Vezmu si svá zavazadla.

„Nechám Vám připravit večeři do jídelny. Snad mne omluvíte, že s Vámi nepovečeřím, již jsem jedl.“ Usměju se na něj.

„Samozřejmě. Za okamžik se k Vám připojím, hrabě.“ Přikývne a po posledním pohledu na mě odejde. Aniž bych tušil, že zadržuji vzduch, vydechnu. Vybalím si, převléknu se, trochu se opláchnu a vyrazím do jídelny. Je to pro mě dost složitá cesta, několikrát totiž zabloudím, aniž bych věděl, kde jsem, ale do jídelny dojdu. Jídelna je obrovská místnost, osvětlená jen hořícím krbem a svícny. Naproti krbu stojí dvě křesla a za nimi je obrovský dlouhý stůl. Hrabě se na mě usměje a pokyne k prostřenému stolu.

„Prosím, nasyťte se. Dáte si víno?“ Posadím se.

„Dám, děkuji.“ Odpovím mu a rozložím si ubrousek na klín. Hrabě mi nalije sklenici vína a já se pomalu pustím do jídla.

„Smím se Vás na něco zeptat, hrabě?“ Zeptám se mezi sousty.

„Jistě.“ Posadí se do křesla.

„Proč zrovna venkov v Americe?“ Vložím si do pusy kus masa a čekám na odpověď.

„Protože mě Vaše země fascinuje. Tolik možností. A venkov je pro mě vhodným kompromisem.“ Přikývnu a pomalu dojím. Vezmu si sklenku do ruky a napiju se.

„Vy nepijete?“ Zeptám se, když si všimnu, že hrabě žádnou sklenku nemá. Zavrtí hlavou.

„Víno ne.“

„Zítra bychom mohli probrat smlouvy a pozítří bych mohl odjet.“ Navrhnu.

„S těmi smlouvami souhlasím, ale trvám na tom, abyste byl mým hostem měsíc.“ Usměje se.

„Ale…“ Zavrtí hlavou.

„Žádné ale. Trvám na tom a Vaši zaměstnavatelé vůbec nebyli proti. Potřebuji si osvěžit jazyk a získat ten váš americký přízvuk.“ Zamítne to. Zamrkám a zírám na něj dobrou minutu.

„Nejsem učitel, ale právník.“ Připomenu mu skutečnost. Usměje se na mě.

„Ale to já vím, drahý pane Sendersi. Mohu Vám říkat Ricku?“ V šoku přikývnu.

„Jistě, hrabě.“ Hrabě poté vstane.

„Jste již unavený. Měl byste jít spát. Zítra zde nebudu. Musím zařídit nějaké věci ve městě. Jistě mě omluvíte. Uvidíme se na večeři, Ricku.“ Zavrní a odejde. Chvíli se za ním dívám, než vstanu, vezmu si jeden svícen a odejdu do svého pokoje. Cesta zpátky je stejně krkolomná jako do jídelny. Ztratím se snad tucetkrát, než narazím na svůj pokoj. Vejdu dovnitř a zastavím se na prahu. Má zavazadla byla prohledána a ten někdo mi i vybalil. Co tu u všech svatých hledali? Vše pro mě důležité mám u sebe. Fotku Lory, křížek, který mi věnovala ta paní v kočáře, doklady. Zavrtím hlavou a prohledám své věci. Vzali mi zrcátko na holení. Zamračím se. Na co by to dotyčným bylo? Zeptám se zítra hraběte. Unaveně se protáhnu, zajistím dveře, převléknu se a zalezu si do měkké postele, kde docela rychle usnu ani nevím jak.