Můj svět fantazie

Slyšitelně polknu a opatrně otevřu oči.

„Já ale nejsem on.“ Zašeptám. Pozvedne obočí. „Nejsem ten muž z obrazu. Jsem úplně někdo jiný. Možná máme stejný vzhled, ale nejsem on. Mám rád ženy, ne muže.“ Dokončím už trochu zoufale. Zasměje se a nadzvedne se na lokti.

„Jistě a proto jsi ze mě vzrušený, kdykoliv na tebe sáhnu. Koukáš na mě kdykoliv přijdu. Pořád mě sleduješ. Když si myslíš, že se nedívám, tak zasněně koukáš na mé prsty, na mé rty.“ Zašeptá a rty se přiblíží k těm mým. Zrychlí se mi dech a pootevřu ty své.

„Prosím, jsem zasnoubený.“ Zašeptám. Usměje se na mě.

„Jsem si jistý, že když zasnoubení zrušíš, nikomu nic nepřijde divné.“ Zavrní.

„Hrabě, já….já…“ Nedokončím, protože mě políbí.

„Já vím, neboj se, půjdu na tebe pomalu. Nic se nestane, dokud mi to nedovolíš. Ale nemysli si, že si odpustím polibky a doteky.“ Zašeptá. Polknu a otřesu se pod návalem vzrušení. Hrabě se pousměje a pohladí mě po tváři.

„Proč tu přes den nikdo není.“ Zeptám se, když se ovládnu.

„Jsou tu přece sluhové.“ Odpoví mi. Zavrtím hlavou.

„Nikdy jsem tu nikoho neviděl, kromě Vás a toho mladíka, co mi vyhrožoval.“

„V tom případě dělají svou práci moc dobře.“ Odpoví mi.

„Proč před mnou nikdy nejíte?“ Nakousnu. Usměje se.

„Protože jím ve městě, než se vrátím zpět na hrad.“

„Nikdy jsem neslyšel přijíždět kočár.“ Namítnu slabě.

„Jezdím na koni.“ Zašeptá a ukradne si mé rty. Nebráním se, stejně by to bylo zbytečné. Po chvíli mu to začnu i oplácet. Zavrní a nalehne na mě. Zasténám mu do úst, jak mě zavalí další vlna vzrušení. Zavrní a svou nohou roztáhne ty mé. Trochu vyděšeně se mu podívám do očí. Usměje se na mě a znovu zaútočí na mé rty. Oplácím mu polibky a zasténám, když se dotkne mého pulzujícího penisu. Uculí se, vykasá mi mou noční košili a přesune se k němu. Vykřiknu, když se jazykem jemně dotkne špičky. Je to ještě lepší, než v mém snu. Lízá a líbá můj penis a po chvíli ho pohltí úplně. Sténám a v pěstích drtím prostěradlo, jak se snažím vyrovnat s návalem takové rozkoše. Přivede mě k vyvrcholení, ale takovým, že mám až hvězdičky před očima a snažím se popadnout dech. Hrabě se ke mně vytáhne a políbí mě. Na jeho jazyku jasně cítím své semeno. Pak se opře o loket a usměje se na mě.

„Jsi tak citlivý.“ Zavrní.

„Ale teď bych potřeboval pomoct já s drobným problémem.“ Zašeptá. Přetočím se na něj. Zvědavě se na mě podívá, ale nechá mě. Prsty mu rozepnu kalhoty a stáhnu je do půli stehen. Pak se zvědavě podívám na jeho vztyčený penis a vezmu ho do ruky. Zasténá. Pousměju se a zručně ho začnu zpracovávat. Sjedu až tam dolů a zvědavě ho olíznu. Vykřikne a vypne se proti mně. Sténá a vzdychá a pro mě je to najednou rajská hudba. Lora si nikdy nechtěla hrát. Stydí se a chce to všechno nechat až na svatební noc. Znovu ho olíznu a jazykem skončím na jeho špičce, kde ho poškádlím. Znovu vykřikne a ztvrdne snad ještě víc. Rukou ho stále zpracovávám a jazykem se pak přesunu jeho varlata, která vezmu do úst hezky jedno po druhém. To už nevydrží a vyvrcholí. Vzhlédnu k němu. Dívá se na mě značně udýchaně. Pousměju se a olíznutím si očistím ruku od jeho spermatu. Jeho zorničky se rozšíří a on si mou hlavu přitáhne k polibku. Jeho jazyk mi důkladně propátrá dutiny a já se nebráním. Pak si mě k sobě přitiskne.

„Spi, ty můj malý ďáblíku.“ Zašeptá. Rozhodně se nenechám dvakrát pobízet. Pohodlněji si lehnu a zavřu oči. I když jsem prospal vlastně celý den, usnu ani nevím jak. Probudím se pozdě odpoledne. V posteli jsem sám. Trochu si oddechnu. Jakmile jde o hraběte, jsem bezbranný vůči jeho kouzlu. Vstanu, obléknu se, opláchnu, přejdu ke dveřím a zastavím se s rukou na klice. Prohrábnu si vlasy. Co vlastně teď budu dělat? Zamračím se. Musím něco zjistit o tom muži, kterého si se mnou spletl. Kývnu. Nejdříve se najím a pak zamířím do knihovny. Tam by měli mít kroniku nebo nějaké záznamy o tom muži. Stisknu tedy kliku a vydám se s jasným cílem do jídelny. Na prahu jídelny se nejistě zastavím. Sice tu nikdo není, ale také není prostřeno. Povzdechnu si a vydám se hledat kuchyň. Na tu jsem při svém pátrání zatím vůbec nenarazil. Kde tedy může být? Jasně, dole. Kde jinde. V takových hradech bývají kuchyně dole, aby panstvo neobtěžoval zápach z připravovaných pokrmů. Povzdechnu si, vezmu si nějaký svícen, rozsvítím ho a pustím se do hledání kuchyně.

Už hledám po hradě několik hodin a ještě jsem na tu zpropadenou kuchyň nenarazil. Našel jsem další komnaty se zamčenými dveřmi a cestu do nějaké krypty. Zastavím se na rozcestí a zamyslím se. Kam vlastně chci jít? Rozhlédnu se kolem sebe, pak pevněji sevřu svícen a vydám se do krypty. Cesta je poměrně delší a temná. Zakončená těžkými, kovanými dveřmi. Vezmu za kliku a stisknu. Dost mě překvapí, že dveře povolí a s hlasitým skřípěním se otevřou. Zamrkám a nejdřív nakouknu, než vejdu dovnitř. Místnost je zařízená jako pohřební krypta. Uprostřed je těžký kamenný sarkofág. Zmateně se zamračím. Miro neříkal, že tu je někdo pohřbený. Myslel jsem, že všechny pohřbívají ve vesnici na jejich posvěceném hřbitově. Opatrně vejdu dovnitř a přejdu k sarkofágu. Posvítím si svícnem na tabulku, která je umělecky vyvedená. Zamrazí mě, když uvidím nápis na ní. Stojí tam totiž Hrabě Miro. Zalapám po dechu a zkoprním. To nemůže být pravda. Co to je za nesmysl? Hrabě je přeci živý. Zmateně potřesu hlavou. Je jediný způsob, jak to zjistit, podívat se.

Dodám si odvahy, postavím svícen na zem a opřu se do víka, abych otevřel sarkofág. Pohne se jen nepatrně a jen hodně neochotně. Zamračím se a opřu se ještě víc. To už se pohne o trochu víc a odhalí tvář muže ve svých útrobách. Popadnu ze země svícen a posvítím si. Vzápětí znovu zalapám po dechu a vystrašeně couvnu. V sarkofágu opravdu leží hrabě Miro. Jeho oči jsou zavřené a vypadá, jako kdyby spal. Od levého koutku mu teče pramínek krve. Nevydržím ten pohled, otočím se a prchám zpět do útrob hradu.

Bez dechu dorazím do knihovny a musím se na chvíli posadit. Podle pohledu z okna je slunce už dost vysoko a je nejspíše právě pozdě odpoledne. Nemohu se podívat ani na hodinky, jelikož žádné nemám. Jakmile se mi ustálí dech, vstanu a jdu hledat nějaké ty zápisy. Příslušné oddělení najdu docela rychle, ale nic, co se týká toho mladého muže, tu není. Ani jeho deník. Zamračím se. Hrabě ho miloval, proč by tedy všechno odstranil? Nebo to odstranil někdo jiný? Ale kdo a kam se to podělo? Nesnáším záhady. Budu muset nejspíše najít jeho pokoje. To by mi mohlo napovědět. Ale dnes už ne. Nevšiml jsem si, že se setmělo. To zas bude malér. Povzdechnu si, vezmu si onen svícen, co jsem měl dole v kryptě, a vyjdu z knihovny.

Zamířím do jídelny, ale samozřejmě tam nedojdu. Cestu mi zastoupí nějaký mladík. Je jiný, než kterého jsem viděl s hrabětem. Je to sice také černovlásek, ale spíše mohutný, než hubený. Je vysoký stejně jako hrabě a jeho oči barvy čokolády. Prohlíží si mě jako kořist. Polknu. Usměje se na mě.

„Ahoj.“ Zavrní a obejde mě. Není mi to příjemné.

„Tak ty jsi ten nový mazlíček hraběte.“ Prstem mě pohladí po čelisti.

„Nevím, o čem to mluvíte, pane. Jsem jen pouhý advokát.“ Zašeptám, i když mám co dělat to vyslovit. Zasměje se, obejme mě kolem pasu a přitáhne k sobě.

„Užijeme si, co říkáš?“ Zavrní a jazykem mi olízne krční tepnu. Zvedne se mi žaludek strachem a srdce cítím až v krku.

„Ne, děkuji. Mám práci, pokud dovolíte.“ Polknu. Nepustí mě. Spíš mě ještě víc přitiskne k sobě. Snažím se mu bránit, ale je dost silný.

„Pusťte mě!“ Zakřičím. Praští mě přes tvář, až mi poskočí hlava do strany. Zaúpím. Dost to bolelo.

„Půjdeš se mnou, nebo tě tady a teď zabiju.“ Zasyčí mi do obličeje a ukáže mi své špičáky. Polknu. To, že je hrabě upír, jsem se dozvěděl dnes odpoledne a konfrontace s tímhle mladíkem mi nahnala hrůzu.

„Dobře.“ Zašeptám. Usměje se na mě.

„Hodný chlapec.“ Zavrní, zvedne mě do náruče a odnese do nejbližšího pokoje, kde jsou další dva. Položí mě na postel.

„To je on?“ Přijde ke mně docela pohledný blondýn. Je menší než ten černovlásek, ale stejně pohledný. Jeho modrozelené oči si mě měří jako kořist, kterou bezesporu jsem. Červnovlásek kývne.

„Ano, to je ten člověk, kterého před námi schovává.“

„Víte, že nás potrestá, že.“ Ozve se ještě jeden a přejde do světla. Tenhle je zrzavý, výškou je něco mezi nimi dvěma. Oči má zelené, ale taková vybledlá zelená.

„To je mi jedno, když se dneska najím.“ Odtuší blondýn. Přejede mé tělo pohledem a ušklíbne se.

„Ale nejdřív si pohrajeme, co říkáte?“ Všem se blýskne v očích, přejdu ke mně a začnou mě svlékat!

„Ne, prosím.“ Zaúpím a snažím se dostat zpod nich. Což se mi samozřejmě nepovede, jsou ohromně silní. Jednoho to přestane bavit a zakousne se mi do krku. Zařvu, jak to zabolí, a z očí mi stečou slzy. Napije se a olízne se.

„To abys nedělal blbosti.“ Zašeptá mi do ucha.