Můj svět fantazie

Probudím se tak, jak jsem zvyklí. Tedy myslím si to. Jsem v posteli sám. Vstanu, obléknu se a jdu do jídelny. Mám obrovský hlad. Zastavím se na prahu. Nikdo tu není. Lehce se zamračím a dojdu do kuchyně, kde se otáčí kuchařka.

„Dobré ráno.“ Pozdravím ji.

„Dobré dopoledne, pane.“ Špitne a otočí se ke mně. Má rudé oči od pláče a trochu vyčítavě se na mě dívá.

„Co se stalo?“ Přejdu k ní a lehce se zamračím. Popotáhne.

„Grega něco zabilo, pane.“ Vzlykne.

„Cože? Kdy?“ Obejmu ji. Také mě obejme a začne vzlykat. Greg byl totiž její syn.

„V noci. Jako pokaždé šel do stáje zkontrolovat koně, než zajistí stáje na noc. Už se nevrátil. Našli jsme ho až ráno. Byl hrozně pokousaný.“ Vydere se jí mezi vzlyky. Pohladím ji po zádech a snažím se ji utěšit. Moc se mi to nepovede, ale po chvíli mě pustí. Vezmu si jen něco malého k jídlu a vyletím z domu.

Nejdřív vejdu do stájí. Tam v jednom nepoužívaném boxu zemřel. Je tam totiž všechno od krve. Prohlédnu si to a zamířím do osady svých otroků. Všichni stojí uprostřed návsi kolem provizorní rakve. Z každého vyzařuje smutek. Jakmile mě spatří jeden, okamžitě se ke mně postupně otočí všichni. Smutně jim kývnu na pozdrav a přejdu dopředu k rakvi. Jeho tělo je v hrozném stavu. Za živa to byl statný vysoký muž, plný energie a vitality. Teď z něj téměř nic nezůstalo. Oči mu kdosi zatlačil. Po celém těle jsou kousance od nějaké šelmy. Ale nejhůř je na tom krk. Dám ruku do ohně za to, že ho zabil Miro. Tím, že jsem si ho pustil do svého života, svého světa a domu, jsem mu naservíroval své otroky jako chutné menu. Sklopím hlavu a přemáhám slzy, aby neopustili prostor za víčky.

„Můj pane.“ Objeví se za mnou Marthy, otec Grega, a položí mi ruku na rameno. Otočím se k němu a pozvednu hlavu, abych viděl vysokému otrokovi do tváře.

„Je mi moc líto, co se mu stalo, Marthy. Tu šelmu musíme najít.“ Posmutněle se na něj podívám. Chvíli se mi dívá do tváře.

„Kousek od Vašich pozemků je opuštěný dům. Prý ho někdo koupil. Máme podezření, že ten dotyčný není tak úplně člověk.“ Pozvednu obočí. Ten pozemek koupil Miro. Sám jsem mu s tou koupí pomáhal.

„A co jiného by to mělo být?“ Hraju nechápavého. Najednou se pohne. Nechápu, co má v plánu, dokud to neudělá. Sevře mou košili, kterou jedinou mám na sobě kromě kalhot, rozepne poslední knoflíček a odhalí přechod mezi ramenem a krkem. Místo, kam mě kousl Miro.

„Víte, co je zač.“ Odpoví mi a přivře oči.

„Je to upír, ďábel! A vy jste mu tohle všechno dovolil.“ Obviní mě. Podívám se po tvářích ostatních otroků. Všichni se na mě dívají značně rozčileně. Na chvíli zavřu oči, abych se sebral.

„Nic jsem nikomu nedovolil, Marthy. Rozhodně to nebylo vraždění mých otroků.“ Odpovím mu suše.

„Ulehl jste s ním, jako lehává muž se ženou. Dovolil jste mu, aby se napil Vaší krve. Tím získal moc jak nad Vámi, tak nad námi.“ Odtušil. Zamračím se na něj. Jenže nemůžu se na něj zlobit za tohle všechno. Má pravdu. Ve všem. Nechal jsem se zaslepit bláznivou touhou po něm a nemyslel na důsledky. Prohrábnu si vlasy.

„Dovolím vám vaše pohřební rituály. Máte tři dny, pak očekávám, že se vrátíte k práci.“ Odpovím mu. Naposledy se otočím k tělu zesnulého Grega a odejdu zpět do domu. Jeho proslov přede všemi byl pro mě jako facka. Dojdu do své pracovny a ponořím se do práce. Téměř skoro nejím. Miro se objeví až večer. Nikým neviděn se vplíží do mé pracovny, kde stále jsem. Zezadu mě obejme. Na chvíli strnu.

„Musíme si promluvit.“ Začnu, aniž bych ho pozdravil. Cítím, jak se zamračil, ale pustí mě a přejde přede mě. Posadí se do jednoho z křesel, co mám před stolem.

„Zabil si mi otroka. Je to tak?“ Podívám se na něj. Pozvedne obočí.

„Neříkej, že ti na té chátře záleží.“ Uculí se. Přivřu oči.

„Nech mé otroky na pokoji!“ Zavrčím a pevněji stisknu brk na psaní, který stále svírám v ruce.

„Proč? Pro mě je to opravdu jako menu z mnoha chodů.“ Zavrní. Zůstanu na něj chvíli koukat. Netušil jsem, že je tak chladný a vypočítavý.

„Proto si za mnou přijel? Nikdy ti o mě nešlo. Jen si chtěl mít přísun stravy zadarmo, aby ses nemusel namáhat, co?!“ Vyjed po něm a vstanu.

„Vypadni! Vypadni z mého domu a života! Už tě nikdy nechci vidět!“ Zavrčím na něj dost vztekle. Rukama se opírám o desku stolu a tyčím se nad ním jako bůh pomsty. Najednou jeho ruka vystřelí vzhůru a, než mám šanci se vůbec začít bránit, sevře můj krk. Polknu. Vztek ze mě najednou vyprchá jako mávnutím kouzelného proutku a nahradí ho strach. Strach o svůj život. Pomalu vstane, ale stále mě svírá za krk.

„Tak abychom si něco ujasnili. Nikdy tě nenechám odejít nebo zmizet z mého dosahu. Jsi můj. Ti tví otroci jsou jen třešnička na dortu. Je mi jedno, jestli to budeš dělat dobrovolně nebo ne, ale v zájmu svého i jejich života mě necháš ve svém životě. Nebo snad chceš, aby zemřel další z nich? A pak další a další, dokud ti tu nikdo nezůstane. Pak budeš sám. Jen v mé moci.“ Zašeptá mi konec do ucha.

„Proč?“ Zašeptám s hrůzou, která se ve mně zrodila.

„Protože chci a protože můžu. Protože si můj a už nikdy ti nedovolím odejít.“ Na chvíli zavřu oči. Jeho ruka na mém krku najednou zmizí. Posadím se zpět za stůl a snažím se uklidnit ten třes, který se mě zmocnil.

„Nechám je být.“ Promluví po chvíli. Podívám se na něj.

„Co za to?“ Zašeptám. Nedělám si iluze, že to udělá jen z dobroty svého srdce. Uculí se.

„Každý den mi budeš po vůli. Kdykoliv ti něco nařídím, ty to vykonáš.“ Polknu.

„A když ne?“ Uchichtne se. Jeho úsměv mi teď připadá jako ten nejhorší škleb šelmy.

„Zemře jeden z nich.“ Zavrní.

„A tebe potrestám.“ Vstane, obejde můj stůl a prstem mě pohladí po tváři. Nakloní se nade mě a políbí mě. V šoku ho odstrčím.

„Překroutil si to, že jo! To, proč chtěl odjet a jak zemřel!“ Zavrčím. Uculí se.

„Jen něco. Skutečně mě miloval. Sám mi vlezl do postele. Má krutost ho znechucovala, ale nemohl s tím nic udělat. Ve chvíli, kdy mě viděl znásilnit nějakou šlechtičnu, se sbalil a chtěl odjet. Samozřejmě jsem ho dostihl. Nejdřív jsem ho přemlouval, ale on se nechtěl nechat obměkčit. Tentokrát už ne. Jenže jakmile jsem ho začal líbat, podlehl mi. Plakal. Říkal něco o tom, že jsem mu hrozně ublížil. Ano, tu noc jsem ho zabil. Radši, aby byl mrtvý, než by odešel. Tu noc jsem byl proklet.“ Odtuší. Otřesu se a sklopím pohled.

Jakoby toho nebylo málo, někdo zaklepe na dveře a do místnosti vejde Marthy. Strne, když uvidí Mira, a trochu vyčítavě se na mě podívá.

„Co potřebuješ, Marthy?“ Podívám se mu do očí. Chvíli mlčí a dívá se mi do očí. Vím, že v nich čte jak v otevřené knize. Marthy to vždycky uměl. A také vím, co v nich najde. Strach, nevýslovnou hrůzu a otřesení.

„Jen jsem se chtěl zeptat, zda se zúčastníte obřadu, pane.“ Promluví.

„Za chvíli tam budu.“ Kývnu. Marthy se mi ukloní a odejde. Podívám se na Mira. Ten má zaťaté zuby a vztekle mu šlehají z očí blesky. Lehce se otřesu. Nakloní se nade mě a políbí mě.

„Do půlnoci ať si v pokoji. Zatím se zajdu najíst.“ Odtuší a zmizí z mé pracovny. Lehce si oddechnu. Opatrně vstanu, ve svém pokoji se přiobleču a vrátím se do vesnice otroků.

Už mě tam očekávají. Takže, jakmile vejdu na náves, okamžitě se spustí pohřební obřad. Trvá téměř dvě hodiny, než konečně zapálí hranici s tělem. Marthy si mě pak vezme stranou.

„Pane, proč ho tu necháváte?“ Podívám se na něj.

„Aby vás všechny nezabil, Marthy. Když zabil Grega, ukázal mi, jak moc je mu lidský život ukradený. Má mě v hrsti. Ví, že vás mám všechny rád a že by mi ublížilo, kdyby vás zabil.“ Zašeptám a uhnu pohledem.

„Co po Vás chce.“ Smutně se na něj podívám.

„Chce mě v posteli a říkal něco o nějakých rozkazech.“ Přiznám mu.

„Buďte opatrný. Už mu nedovolte, aby se z Vás napil. Přijdeme na něco.“ Slíbí mi. Pohladím ho po rameni.

„Díky, Marthy. Mám vás moc rád.“ Pousměju se a odejdu do domu. Opláchnu se a jen v kalhotách od pyžama se vrátím do svého pokoje. Už tam na mě čeká. Také jen v kalhotách a rozvalený v mé posteli. Poklepe rukou na místo vedle sebe. Nadechnu se a přejdu k posteli. Po krátkém zaváhání si k němu lehnu. Obejme mě a přitáhne k sobě.

„Nenechám tě odejít. Nebudeš mi věřit, ale miluju tě.“ Zašeptá mi do vlasů. Trpce se ušklíbnu.

„Nemůžeš mi to mít za zlé, ale skutečně ti nevěřím.“ Odtuším kousavě. Lehce mě plácne druhou rukou po zadku, až nadskočím.

„Dávej si pozor na ten tón.“ Zavrní mi do ucha. Rozechvěle se nadechnu a kývnu.

„Omlouvám se.“ Zašeptám. Cítím se jako zvíře zahnané do kouta, ze kterého vedou dvě cesty, a obě jsou smrtící. Najednou se pohne a jednou rukou mi sevře tvář. Natočí si mou hlavu tak, jak chce on, a políbí mě. Musím se dost držet, abych mu ho oplatil. Je to jiné, než včera. Teď se zpátky moc nedrží. Plení má ústa s intenzivní vášní. Ani skoro nevnímám, když se pohne a nalehne na mě. Jeho prsty se rozeběhnou po mém těle, až zasténám. Potěšeně se usměje, opustí mé rty a těmi svými začne pouť po mém těle. Nijak daleko se však nedostane, neboť se najednou rozrazí dveře. Oba se tam podíváme. Ve dveřích stojí vysoký muž s delšími černými vlasy, oblečený do dlouhého černého kabátu, černých kalhot a černé košile. Na hlavě má černý klobouk.

„Tak se zase potkáváme, hrabě.“ Uculí se.